Demokratické političce Hillary Clintonové pípla esemeska. Mrkla na mobil a zajásala: „Wow! Tak už je po něm!“ Přišla jí zpráva, že se stala vítězkou v zatím posledním kole nové počítačové a televizní hry Za čisté svědomí. Toto je velice užitečná hra, která se rozšířila hlavně v nejvyšších politických kruzích. Regeneruje mysl politiků, upevňuje jejich duševní zdraví. Díky této hře lze elegantně odčinit vlastní hříchy.
   Ne, s pokrytectvím nemá tato kratochvíle nic společného. Pravidla jsou jednoduchá: libovolný počet hráčů (zpravidla jsou to ale stále ti samí) si najdou nějakého známého vyvrhele, obviní ho z řady zločinů, které u něj ještě nedávno tolerovali, které spáchal i nespáchal, a nechají chudáka diktátora nebo autokrata odkráglovat armádou žoldáků, kterou lze řídit jako bezpilotní letouny pohybem počítačové myši nebo posouváním desetinné čárky směrem doprava na cifře ve výpisu z jejich bankovních účtů. Velmi důležité ale je, aby despota před smrtí nestačil promluvit.
   Když se jim to podaří, získávají hlavní výhru, tedy čisté svědomí.
   Jak se ale poslední dobou ukazuje, radost z hlavní výhry nevydrží dlouho. Z hráčů se stávají gambleři, kteří ji musí hrát znovu a znovu. Panečku, Ceausescu, Miloševič, Husajn či Kaddáfí by mohli vyprávět, kdyby však právě oni nebyli poraženi. Poslední z této čtveřice, nebohý plukovník, ubohý král králů, si tak asi ani nestačil uvědomit, co udělal špatně například ve srovnání s bahrajnským panovníkem, jenž s nespokojenci ve své zemi tak bravurně a bez zbytečného mezinárodního rozhořčení zatočil. Už se to nikdy nedozví ani on, ani my. Už si s ním nepodají ruce jako ještě před pár měsíci Vladimír Putin, José Luis Rodríguez Zapatero, Sněhurka Merkelová a jejích sedm trpaslíků ze skupiny G-8 (včetně Baracka Obamy). Zapomněl na něj jeho „přítel“ Silvio Berlusconi.
   „Tak pomíjí světská sláva,“ pronesl moudře tento muž, který sám na světskou slávu nikdy nedal. Clintonová už nebude ve Washingtonu pózovat před fotografy s plukovníkovým synem Moatassemem.
   Hra je dohrána. Všem, kteří Proroka z pouště přežili, se ulevilo. Jásá nejen Tripolis, i když o zlynčovaného plukovníka vlastně vůbec nešlo. Šlo přece o lidská práva, ačkoliv doby norimberského tribunálu, kdy se padouši mohli hájit v soudních síních a ne na jevištích haagských či bagdádských justičních divadel, jsou dávno pryč. A dobře padouchům tak.
   Jen jedna nejistota trvá: Kdo (z dnešních vítězů) bude příštím poraženým.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)