Utichly oslavy. Docinkaly skleničky. Zbyl tu jen pohár rozkošné trpkosti. Tiše sedím a se vzpomínkami v srdci hledím do budoucna. Žiji na této planetě již osmnáct let.
S krví jsem přišel na svět železem, jenž mi dalo okusit prvního chladu. Sotva jsem se naučil mluvit, zjistil jsem, že je lepší mlčet. Poté co jsem se naučil chodit, zavíraly se přede mnou dveře. Život mě učil pravidla, která jsem nepochopil a vytvořil si vlastní. Cit mi dal sny a rodina lásku. Ve škole jsem kopal slabší a duši jim ničil ve jménu síly. Krev obětí dopadala na mé srdce a vpalovala znamení viny. To bylo za to, že jsem měl vše. Tenkrát jsem byl hezký, ale smutek duše z mých činů mi hyzdil tělo. Když jsem chtěl milovat, nikdo u mne nebyl a na nenávist se stály fronty.
Potom jsem začal číst, dívat se a poslouchat. Začal jsem šplhat do věže poznání po hlavách moudrých, aby i po mně se jednou šlapalo. Tolkien mi dal svět, Gogol dobu, Fulghum okamžiky, Coelho odvahu, van Gogh slzy, Picasso oči, Kryl hudbu, Werich naději, Shakespeare zármutek, Chopin depresi, Orwell názory, Hašek drzost, Nohavica cit a Salieri osud. Avšak čím výše ve věži poznání jsem, tím méně znám. Pohled z výšky ukazuje neznámé kraje a neznámé věci. Připadám si menší a menší. Vím, že nevím nic, ale vědět to je víc než nic. Klišé tisíců let dopadá na mou hlavu..
Potom jsem dal do úst cigaretu a do ruky víno. Moje sudičky mi je daly k postýlce, když jsem spal a potom jsem už neprotestoval. Najednou jsem měl sen, díky kterému jsem objevil Babylon. Začal jsem psát slova, z kterých mám radost a sám si jimi dávám naději.
Po dvou letech temna v kobce deprese jsem našel naději ve slovech Marka Aurelia: "Nezoufej, neboť vše je v souladu se světem a s přírodou a ty zanedlouho nebudeš nikdo a nikde." Od té doby je mi čas přítelem. Začal jsem myslet srdcem, i když to často přináší bolest. Cit jsem přijal za svého vládce a přírodu jako svého stvořitele. Zavrhl jsem boha, ale nebudu se mu vysmívat pro jeho malost. Naučil jsem se umět být jediným proti všem. Hájit se a nebát se. Jdu však do světa s ideály, které jsou křehké a lehce se roztříští. Ty ideály nejsou jen moje. Měly je miliony lidí, kteří neuspěli a teď je nesu já. Nezáleží na tom, jestli se roztříští. Důležité je popostrčit je třeba jen o milimetr dál. Proti větru do bezvětří míru.
Je tu ticho. Jen ťukání do klávesnice je znamením života. Ticho před výpadem. Ideál narazí na nutnost a vznikne kompromis. Jen o dvě věci žádám: ať mi srdce dá sílu a nabídněte mi prosím práci v útulném antikvariátu.
Autor: Filip Ruel Molnár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)