Proč vývojové? Protože s vývojem bývá spojena touha po změně, ať už ve smyslu pokroku nebo regrese. Označení světová literatura představuje výseč národních literatur, jejichž nejlepší díla získala punc univerzálního dědictví. A nakonec dnešek. Periodizaci dneška lze chápat ve smyslu přesahu, v Šaldově principu životnosti, což v praxi může znamenat, že Fowlesův román Daniel Martin z roku 1978 je naší skutečnosti bližší než některá díla žhavé současnosti (Janowitzová - Otroci v New Yorku). Tento nezvratný fakt potvrzuje historický exkurz do poloviny předminulého století, kdy byl přiveden na svět Moby Dick, výlučný reprezentant živočišné říše, a vzápětí za ním tajemná postava písaře Bartlebyho. Oba měli jedno společné: uměleckou náročností vzdálili svého stvořitele od čtenářské obce natolik, že jméno Hermana Melvilla nestálo za zapamatování, stejně jako datace jeho skonu. Není pouhou zásluhou Raymonda Weavera, že podnítil zájem o nevšední Melvillovo dílo; jeho odkazu se chopili modernisté a modernistky dvacátých let minulého století a jedna z nich - Virginia Woolfová - prostřednictvím filmového plátna vábí diváka na prahu třetího tisíciletí, neboť režisér Daldry vzácně pochopil nadčasovost slovesného textu M. Cunninghama Hodiny. A aby jednou neznamenalo nikdy (einmal ist keinmal), další z příkladů kongeniality filmového tvůrce s literární předlohou: poslední film S. Kubricka - Spalující touha - byl natočen podle jedné ze Snových novel A. Schnitzlera.
Uvážíme-li, že proti hrozbě zapomenutí a pro iluzi nesmrtelnosti má osnovatel narativního textu k dispozici složku tematickou, kompoziční a instrumentální, je namístě otázka, která z uvedených složek má rozhodující podíl na oněch vývojových proměnách, zvláště s přihlédnutím k dnešku. Anglický romanopisec a teoretik N. Wats si fundamentální téma rozdělil do tří částí. Hovoří o námětu, syžetu a tezích. Zatímco syžetu neupírá schopnost košatět došíra - viz láska, závist, moc, marnost, odplata, setkání, cesta, tezím je vlastní intelektuální cílenost nezřídkakdy vyjádřená v protikladu: Zločin a trest, Vítězství a porážka, Hněv a pomsta ponížených.
Jestli existuje nějaké téma, které s námi ochotně sdílí přechod do nového tisíciletí, pak je to téma násilí, ať si ho sebešetrněji rozdrolíme do námětu, syžetu nebo teze. Přitom nejde o privátní násilí, jak se dostalo do pera J. C. Oatesové v případě románu Americké chutě nebo Země divů, úžasné vize o odvrácené straně amerického snu, plnohodnotně navazující na opus Theodora Dreisera Americká tragédie. Jde o zkušenost dvou světových válek, o téma věčné a nevyčerpatelné aspoň do doby nepoučitelnosti lidstva. Nejenom rusistům jsou známá jména Polevoj, Katajev, Ketlinská, Simonov, Baklanov, Šolochov, Bondarev, Šukšin a Rasputin. Jména spisovatelů mapujících v proměnách svých hrdinů celou epochu Velké vlastenecké války, stejně jako to s uměleckou odpovědností dokázali ve Spojených státech I. Shaw, N. Mailer či W. Styron. A co sami strůjci světové katastrofy prezentovaní v dílech S. Lenze, G. Grasse, H. Bölla a dalších? Jejich důstojným následovníkem je Bernhard Schling (1944) se svým románem Předčítač, vydaným v Curychu v roce 1995. Střet lásky, odstartované sexuální iniciací, s možnou odpovědností, znovu nastoluje problém, co člověk nesmí překročit, aby zůstal člověkem. Třicetiletá Hana Schmitzová uvede do života patnáctiletého Michaela Berga a ten se s ní po letech znovu setkává jako právnický elév v soudní síni, kde čelí obžalobě, že jako dozorkyně v koncentračním táboře zavinila smrt několika stovek vězeňkyň. A třebaže hlavní hrdina jediný ví, že Hana nemohla vypracovat zprávu o tragické události, neboť je negramotná, je odsouzena na doživotí. Téměř po dvaceti letech je omilostněna a je nyní na Michaelu Bergovi, aby ji do života vrátil on. Po vzájemném setkání Hana Schmitzová volí sebevraždu...
V polovině devadesátých let vydal svou prózu díky úspěšné mystifikaci Rus žijící ve Francii Andrei Makin (1957). Jeho Francouzský testament si získal čtenáře na celém světě pro množství vrstev a úhlů pohledu. Nelehké dospívání budoucího spisovatele v poststalinských časech je v dobrém poznamenáno výchovou babičky Charloty. Na ní autor demonstroval dějinnou výseč Sovětského svazu jednoho půlstoletí. Úchvatné pasáže zobrazující odhodlání bránit vlast proti nacistům se střídají s přírodními motivy, odkazujícími na poučenost Buninem, nechybí ani střízlivé zpodobení exilové mizérie, kterou si autor sám vybral. Postarat se o Charlotu zůstane v rovině ušlechtilého gesta, zatímco pointa bude ve znamení příběhu s tajemstvím.
Výchozí kód naivního vypravěče zachoval ve svém románu Člověk bez osudu Imre Kertézs (1929) a v loňském roce za něj jako první Maďar obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Čtrnáctiletý chlapec se ani v koncentráku nechce vzdát polohy dobrodružnosti a iluzorního dobra. Dobrodružnost je podlamovaná nudou a dobro může na sebe brát podobu bití a ústrků. Kertézsova věta má podobu otázky; v bezbrannosti a pokoře se autor snaží upozornit, že uprostřed vřavy světa reprezentované Osvětimí žije člověk. A taky na to, že se svým svérázným pojetím jsoucna bude mít problémy i po návratu domů.
Vzorek válečné reflexe lze uzavřít prózou izraelského klasika Natana Šachama (1925) Rosendorfovo kvarteto. Je ve znamení komorního příběhu pěti exulantů v Brity spravované Palestině na sklonku 30. a na počátku 40. let a v přeneseném významu slova znamená záchranu prostřednictvím umění. Každý ze čtyř hudebních umělců se představuje monologem, který je ovlivněn životní zkušeností, věkem a vzděláním. Čtyři postavy usilují o soulad navzdory úzkosti a pocitu ohrožení, navzdory neshodám s provedením jednotlivých skladeb. I když se všichni mohou realizovat v palestinském orchestru pod vedením legendárního Toscaniniho, je přesto založení kvarteta záchranným pásem. Ženský prvek je v textu zastoupen sedmadvacetiletou Evou Staubenfeldovou (viola), kterou by spisovatel a místy osnovatel příběhu Egon Loewenthal nejraději viděl na postu violoncellisty. Bude to žena sedící se široce roztaženýma nohama a svůj zdroj naděje a zármutku si bude chránit zvučným nástrojem. A třebaže románový příběh končí smířlivě, problémy v této části země zůstávají a násilí eskaluje s opakovanou zuřivostí...
Rasová segregace v USA jako příčina eruptivních výbuchů se promítla především do děl pokrokových autorů amerického jihu Williamem Faulknerem počínaje a nedávno zesnulou Eudorou Weltyovou konče. Neměli bychom zapomenout na S. Foota, T. Capoteho, R. P. Warena, Ch. Easta, T. Williamse a již jednou jmenovaného W. Styrona. Na linii černošských prozaiků reprezentovaných především R. Elisonem a J. Baldwinem, jehož román Jiná země pojmenoval umělecky přesvědčivě a v celé nahotě problém rasismu, navázala nejzdařileji Afroameričanka Toni Morrisonová (1931) po právu v roce 1993 oceněná Nobelovou cenou. Ze tří monumentálních cyklů o lásce (mateřské, milenecké, k bohu) zaslouží pozornost především úchvatná elegie, román Milovaná, který autorka věnovala šedesáti miliónům obětí obchodu s otroky, který je srovnatelný s genocidou indiánů nebo holocaustem Židů v Evropě. Vyplatí se prodlít nějaký čas se stárnoucí Sethe, zahánějící minulost s obrazem dcery, kterou zabila, aby ji nemusela vrátit do otroctví. Přesto si personifikovaný duch zemřelé přichází na zem odžít radosti a strasti o něž byl připraven, na čas dokonce ovládne své nejbližší, aby se posléze opět stal přeludem.
Pocit vykořeněnosti demonstruje ve své fiktivní autobiografii Jamaica Kincaidová (1949), rodačka z Karibiku. Její próza Vlastní životopis mé matky je uměleckým ztvárněním údělu domorodce v postkoloniálním světě. Vypjatá individualita hrdinky může být chápána jako msta světu, nelze vyloučit ani pokus o vytvoření ochranného valu před útrapami, jež s sebou život přináší.
Věčného exulanta, který na rozdíl od Kincaidové zakotvil ve Francii, představuje René Depestre (1929). Jeho sbírku povídek Chvalozpěv na ženu - zahradu překvapivě opatřil doslovem Milan Kundera ve snaze propojit svůj osud s Depestrem. Kundera rafinovaně podsouvá Depestrovi ztrátu revolučních ideálů a tvrdí, že jediné, co zůstalo, je surrealismus a láska. Účelově srovnává diktaturu na Haiti se socialismem a padesátá léta, která trávil Depestre v Praze, cejchuje po svém - začínal tam řádit socialistický realismus. Netřeba dodávat, že to byl právě Kundera, kdo v té době vstupoval do literatury, byť se k tomu dnes nehlásí. Depestrovy povídku vskutku představují renesanční oslavu lásky a erotiky s gejzírem oslnivých metafor, nicméně text Sanitky do Nashvilu dokazuje, že humanistické ideály s touhou po spravedlnosti Reného Depestra zcela neopustily. Příběh válečného veterána Stefana a jeho milé, kteří se octnou v mašinérii vládních úředníků a Ku-klux-klanu, dokazuje celou nelidskost rasistické předpojatosti. Když se k nepoznání zmrzačeni vrátí od výslechu, musí opustit město. Protože je nemocnice odmítne ošetřit, převeze je černý saniťák do sousedního Nashvilu. Ale ani tam ve třech nemocnicích nepochodí. Ve čtvrté po pracném vyjednávání souhlasili. Bylo pozdě. Když chtěli oddělit mrtvá těla Emily a Stefana, museli jim v zápěstích uříznout pevně stisknuté ruce.
Metafora se tak organicky transformuje v symbol s neodbytnou otázkou po smyslu umění a po přesvědčení jeho tvůrce. To se nejspíš opouští obtížněji než svazácká košile a červená legitimace. Kdo by to mohl vědět lépe než právě Milan Kundera.
Uplatníme-li kvantifikační měřítko, můžeme neomylně nalézt největší množství překladové literatury v anglo-americké produkci. Vedle prefabrikovaných příběhů D. Steelové či R. Cooka pilně vydává S. King a J. Irving, autoři kolísavých kvalit a trvalé komerce. Arénu života opustili přední reprezentanti židovského etnika B. Malamud, nositel Nobelovy ceny z roku 1978 I. B. Singer a nedávno Ch. Potok. Umělecké renomé dokázal udržet další nositel Nobelovy ceny (1976) Saul Bellow, když jako třiaosmdesátiletý uveřejnil fiktivní portrét svého profesora Ravelsteina.
Britská literatura je zastoupena v široké škále od klasiků (Boyd, Fowles, Swift, Trevor) po čtyřicátníky, jimž je vlastní především vyzkoušený experiment gotického románu až po využití postmoderních postupů. Zatímco fantasmagorii Iana Bankse - Píseň kamene - je vlastní historické bezčasí a absence kauzality, Nicol Bakerové získala prestižní dublinskou cenu za široce koncipovaný román Doširoka otevřené. Tato iracionální alegorie koketuje s postavami na okraji společnosti, povícero na hranici srozumitelnosti. Lze pochybovat, že se jejími konzumenty stanou ti, o nichž je popsáno takové množství papíru.
Splývání reality a fikce, návaznost na prastaré mýty a pohádky a silná tendence k jazykové hře, to vše je vlastní Jeanettě Wintersonové (1959), aby v kulisách napoleonské Evropy předvedla vášeň hráčskou, mocenskou a milostnou Henriho a Vilanelly, dvou odlišných milenců, kteří k sobě marně hledají cestu. Vášeň, tak se jmenuje próza blízká pohádkové feérii, kde je dovoleno vše, která je určena všem s absencí jakéhokoli étosu a řádu. Nakladatelství Argo v krátkém časovém rozpětí přispěchalo s opusem Micka Jacksona (1960) Muž z podzemí, snad aby dokázalo, že postmodernímu uchopení literárního materiálu není zdaleka odzvoněno.
A taky by se nemělo zapomenout na Torgny Lingrena a Marianne Fredriksoonovou, švédské prozaiky s vyhraněnou sociální linií, na Australanku Gail Jonesovou a její využití evropské literární látky, na vývoj povídky od minimal short story Raymonda Carvera po naše současnice Kanaďanky M. Atwoodovou a A. Munroovou. A protože podíl jednotlivých složek literárního díla na vývojových proměnách nebyl zcela objasněn a také k syntéze záměrně nedošlo, může nám být útěchou povzdech nad každou další knihou G. G. Márqueze: Jak to ten člověk vlastně dělá? Jeho mladší kolega Chilan Luis Sepúlveda navázal na Melvillovu Bílou velrybu a v románě podobenství Stařec, který četl milostné romány, umělecky přesvědčivě demonstruje problémy naší doby.
Záruku kvality většiny uvedených titulů, které se na našich knihkupeckých pultech ztrácejí v záplavě braku, podtrhuje fakt, že jejich cestu do světa podpořila řada kulturně společenských institucí. Je-li co nabídnout, může to být nejspolehlivější způsob obohacení celosvětového literárního dědictví...
(Předneseno na kongresu Unie českých spisovatelů)
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)