Především bych rád, aby se mi věřilo, že jsem přes všechny své protistátní peripetie v minulosti nikdy nebyl proti čiré myšlence socialismu. Vím, že jsem s takovým prohlášením přišel nejméně o dvě desetiletí pozdě, nicmöně tak z dobroty ducha činím. Marně se snažím dopátrat významu výrazu nicmöně. Je však v parlamentě vyslovován s takovou láskou a frekvencí a užívá ho i pan prezident, takže musí být smysluplný. Nicmöně jsem mu pro jistotu upravil gramatiku, nenaleznuv v rodném jazyce smyslu. Asi ptydepe.
Spíš jsem byl proti společenské zlovůli a blbosti. Jsem ušlechtilý a inteligentní, a ve spojení s mocí na mě působily osýpavě. Ideologická nesnášenlivost polevila s hořkým koncem, který v souběhu s perestrojkou nepředvídal jen mentálně postižený. Blbost, shodně s definicí pana Wericha, naopak rozkvetla s všeobjímající tržní energií. Je začátek září. Okolo okna mé písárny se vracejí prvňáčci ze školy. Tuhle jsem od nich pochytil nečekaně moudrý příměr: Seš blbej jako reklama.
Začátkem pětasedmdesátého roku minulého století mi začala haprovat páteř. Už pětadvacátý rok jsem pracoval v hlubině. V té chvíli v honosně znějící funkci těžmistra. Ve skutečnosti likvidátora nehod na řetězových drahách a zapisovače prezence. Nebylo mi ještě padesát a do té chvíle jsem byl až chorobně zdráv. Nechal jsem se překvapit. Přecházel jsem tu malou indispozici, až mi zastavila levou nohu. Náhle změnila skupenství v dubový štách, pražec pod důlní kolejí.
To bylo doslova nalevačku. Kvůli astmatu, hrozící naší tříleté dceři v panelovém bytě, jsme právě koupili v nejzdravější části města velmi nevzhledný dům. Všemi okny toužil po opravě spíš generální než dílčí. Měli jsme holé, zadlužené hýždě. Po šichtách jsem se samoučil zedníkem, elektrikářem a malířem pokojů. Na stěnách se nosil váleček, i přikryl jsem své dílo nad postýlkou malé lajntuchem, aby jí nepřivodilo šilhavost. Schodišťový přepínač jsem vyrobil za tři dny. Až se drátky samy funkčně spojily, aby se dalo dole rozsvítit a nahoře zhasnout. Jiným obyvatelům to funguje dodnes i obráceně. Závodní lékař měl právě marodní, obden dojížděl jiný, podle pověsti expert spíš na karetní hru plátýnko než na medicínu.
Svazový lékař mě poslal i se zdřevěnělou nohou do výzkumného ortopedického ústavu. Byl jsem vyšetřen do posledního kloubu na levém malíčku a na pár dní hospitalizován. Občas mi něco píchli, a dost jsem se skamarádil se stařičkým profesorem na základě protistátního humoru. Kromě toho ovládal i suchý, sebeironický poškleb, který mě při jedné příležitosti vyprovokoval k přidrzlé poznámce, že zapomíná.
Pootočil trvale schýlenou hlavu, nejspíš sám zápasil s bechtěrevem. Podíval se na mě zpod brejliček a byl jsem obohacen o životní moudrost, která kromě zveřejnění tiskem zaslouží vytesat do kamene:
Chlapče, v mém věku budeš rád, když na tebe dají pozor, abys nežral hovna.
S přibývajícím věkem jsem výrazně změnil jídelníček. Do té míry zatím nikoliv. Ale naučil jsem se počítat s možnými změnami k horšímu. Hlavně po sametové revoluci.
Za několik dní a injekcí mě z ústavu vystrnadili. Na rozloučenou mi pan profesor vysvětlil, že páteř je něco jako energetická rozvodna. S rozdílem, že nikdo neví, co k čemu patří. Jestli nutkavě netoužím po invalidním vozíku po problematické operaci, stačí mi chodit, plavat a speciálně cvičit. Varovat se otravy brufénama a občas se za své zdraví pomodlit. Ostatní přijde nebo nepřijde samo. Bůh s tebou, chlapče, rozloučil se laskavě pan profesor a přidal doporučení do jedněch slezských lázniček.
Ke konci prvního pobytu v těch lázních jsem šel v noci čurat. Cestou zpět jsem v rozespalosti zjistil, že jdu oběma nohama stejně. Pěkně svižně, jak to dodnes umí pan Brzobohatý. Okamžitě jsem utíkal za svojí doktorkou.
Hned po příjezdu do lázní jsem se u ní uvedl surovým vtípkem. Čekárnu měla plnou a přepadla ji chuť na kafe. Vyhlédla oknem a na blízké lavičce v parku uzřela nudícího se pazdráta. Zdvořile mě požádala, zda bych jí z blízké kavárny nepřinesl turka. Podruhé vyhlédla právě včas. Stál jsem s kávou pod oknem. Nedočkavě ochutnala a podívala se. Už jsem se vzdaloval svou chůzí raněného housera. Na její Hej, pane! jsem velkomyslně mávl rukou. Jakože mám na pět turků ještě v kapse.
Ráno byla u přijímací ordinace znatelně rozpačitá.
Dlužím vám za kafe, a omluvu. Včera jsem nepostřehla...
Ujistil jsem ji, že zůstávám dvorný, dokud mi slouží jediná končetina. Slouží mi ještě tři.
Na tu jednu se tady podíváme, řekla dost vlažně. Stejně jste šikovný, pochválila. Neulil jste ani kapku.
Ruce mám v pořádku, ujistil jsem vlídně. Kromě toho jsem půl šálku nabral už v kavárně do huby a pod oknem pustil zpátky do hrnku.
Za půl vteřiny se hlasitě rozesmála, způsobně odkašlala a zdravotnickým tónem poručila si odložit.
Když jsem jí za čtrnáct dní líčil noční ortopedické překvápko a předváděl parádešrit, zatvářila se znuděně.
S pacienty, kteří si předem vsugerují, že nic neumíme, se tu setkáváme často. Chodíte oběma nohama a co. Proto jste k nám přišel.
Z těch slezských lázniček jsem si udělal každoroční Lourdy. V rušném roce Charty měla moje doktorka dovolenou nebo co. Zastupoval ji na první i druhý pohled nepříjemný, pomalu chápající stařík s mastnou přehazovačkou na holé lebce a zřetelně zanedbaným chrupem.
V posledním týdnu pobytu mi moje žena poslala telegram. Došel na moji domácí adresu. Dostavte se do Národního divadla k podpisu Anticharty, SČS, zestručněno. Telefon byl v tom čase přepych, vyhrazený úřadům a papalášům. Bez telefonu byla komunikace s redakcemi zdlouhavá. S televizí jsem mohl začít, až mi napadlo jeden si uplatit. Fuj!
Můj pobyt v lázních se chýlil ke konci. K chartistům jsem měl dost vlažný poměr. Ze zásady jsem nevěřil očerňující propagandě, ale jejich odpor se mi jevil odtažitě nepraktický, chalupnickému rozumu vzdálený. S nadějným výhledem na kriminál. A tam jsem zpátky nechtěl. Omezil se pragmaticky na místní rezistenci proti libovůli okresních papalášů. Mohl jsem si na ni sáhnout.
Koncem osmdesátých let mi do domu začali docházet mí spoluobčané a čtenáři dohromady, v pevné víře v můj neomezený vliv na negativní rozhodnutí úřadů, zvláště co se týkalo životního prostředí. Takový vliv jsem měl mít ze zaslouženého titulu člena SČS. Nějak se mi příčilo jim připomenout existenci mé rodiny, a že mi v útrobách právě zřídla stolice. Počkejte, až se převlíknu nebo lépe, až se převlíkne režim. O SČS jsem se doopravdy opřel. Přesněji o jeho ekologickou odnož, založenou výsostným novinářem Pepíkem Velkem. Upadali před ním do třasu kdysi všemocní technokrati všech zemí. Mohl jsem pod agresivními přípisy, ozvěnami skutečného hlasu lidu, připojovat ke svému podpisu přídomek: Člen ekologické komise při SČS. Z mladistvě impulsivního buřiče proti šibeniční justici se stal opatrný pragmatický měšťák za prahem stáří. Omezení svobody nebylo pro mne jádro trestu. Hlava byla volná. Tresť trestu, extrakt odplaty je ve vednevnoční společnosti, kterou musíte sdílet.
Jenže teď bych riskoval vzácnější statek než vlastní polosvobodu. Budoucnost své milované dcery. Který řádný měšťák nemiluje své dítě? Dodnes mám v paměti její výrok na procházce s nebožtíkem vlčákem Bobem: Tatitati, to zdvojené oslovení k posílení mé pozornosti, dělej jak myslíš. Nechci, abys kvůli mně jednal proti svému svědomí. Zajímala se tajně o veřejný život.
Dojal mě mylný předpoklad svědomí, ale v osmnácti se snadno mýlí. Z nedostatku vnitřního hlasu, hlásícího postiženým nešťastníkům, že se někdo dívá, jsem doufal, že žádný rektor VŠ nebude už v tom čase tak uvědomělý, že by vzal vážně zaracha studia ze vzdáleného okresu. Asi jsem přecenil svůj okresní význam nebo jejich nechuť k mé osobě. Byla přijata.
Jedna má pražská známá z mládí, znající moji temnou minulost, na mě v tom čase vybafla žádost, abych ji uvedl do disentu. Musel jsem s rozpaky přiznat, že bude úspěšnější zeptat se náhodných chodců na Národní třídě. Zamlčel jsem ovšem, že mi disent ve spojení s polepšenými jásači z padesátých let dost neimponuje, že jsem podepsal Antichartu bez znalosti přesného obsahu Charty, a že mám koneckonců vítr z represálií.
Blízká budoucnost moje oportunní stanovisko potvrdila. Z cílevědomých podzemců se po sametové revoluci stali amatérští odstrčenci, bílí koně trhu. Prvního z toho tvrdohlavého stádečka bylo možno do jisté chvíle obdivovat za úpornou statečnost, s níž se vracel tam, kde už to znal, a riskoval tak zdraví. Legalizován, stal se rozpačitým sběratelem všemožných uznání za pomoc při uvolnění trhu. Některé jeho státnické výroky tiskovým agenturám nelze zdvořile posoudit. Skutečné moci se uchopili bezskrupulózní světoví ekonomové, s penězi až na prvním místě zájmu. S pomocí podvodníků stejného formátu se jim podařilo dokonale rozvrátit dosud nedokonale fungující průmysl a hospodářství. Jestli se některý ze statečných domohl zájmu popřevratové justice, byl odbyt směšnou pokutou žalovaného. Ctihodný podnikatel nemůže mít nic společného s mučením žalobce ve vazbě v dobách nedokonalé spravedlnosti.
Utíkal jsem s důležitým telegramem do ordinace ošetřujícího staříka. Potřeboval jsem legálně zkrátit pobyt o dva dny. Jeden byla sobota, kdy byly procedury omezeny na minimum. Poukaz mi přiklepli kamarádi ze šachty, kde už jsem nepracoval. Nechtěl jsem jim způsobit potíže. Jedna ženička z povrchového provozu se jednou nechala chytit noční kontrolou v cizím pokoji. Následovalo potupné ukončení léčby a hlášení. Náš socialismus byl přísně cudný.
Ošetřující stařík zavrtěl nad mým telegramem lysou hlavou.
Co ja s tym?, chtěl vědět.
Předtím jsem mu trpělivě vysvětlil, že jsem členem uměleckého svazu, jehož povinností je neprodleně podepsat protest proti zvůli samozvanců. Ne ani tak z přesvědčení, spíš kvůli zachování nakladatelské přízně. Na stole jsem měl román, v němž jsem s úslužností hodnou lepšího adresáta plasticky vylíčil osud Poldi v případě zvrtnutí obrodného procesu příliš doprava. Skutečnost pak zjevila chabost mé levičácké fantazie.
Ale to jsem pro očividný nezájem o můj umělecký osud nedodal.
Nervózně zahledal moji kartu. Bumagu. Sestřička Hedwika, o mnoho hezčí než doktor, mu ji rutinovaně našla.
Chvíli ji hloubkově studoval a nakonec se vyjádřil výrazně tázacím způsobem. Nechyběl káravý akcent.
A co vy stě tu oto za umělca, když tu oto v kartě matě napisane, že stě su tu oto haviř?
Viděl jsem ztělesněnou marnost.
Vysvětlil jsem mu to tak, že má-li nárok na existenci umělecký truhlář a neméně umělecký kovář, proč by se v socialismu nemohl vyvinout i umělecký havíř?
Sympatická, o mnoho hezčí a chápavější sestřička Hedwika za mnou vyprskla a posuňky naznačila, že za chvíli mu podstrčí vyplněný formulář, on podepíše, stačí počkat na chodbě.
Antichartu jsem podepsal ex post v důvěrném prostředí spisovatelského klubu U Topičů. Proto jsem nebyl k zahlédnutí v poučném televizním záběru o oportunismu v Čechách. Věděl jsem už, že podepsal i pan Werich, moudrý to muž. Dost možná chtěl mít pokoj, nepřikládal věci praktický význam. Ale mám nedůvěru k narychlo spíchnuté historce, jak ho k podpisu vylákala sličná hosteska a jak podepsal místo prezence.
Příští rok jsem v lázních potkal sestřičku Hedwiku. Po obědě lízala na lavičce zmrzlinu.
Vzpomněl jsem při řeči stařičkého doktora s třinácti vlasy Děda Nevěda.
Tuž ten? Tuž tego pan přimoř s kravalem vypanystroval, sutva jak stě odjechali do dom.
Byl jsem zvědav, co vedlo pana primáře k hlučnému vyhazovu neškodného starého doktora.
Tuž ten? Ani še vam to stydim mluviť!
A přece jen mi svou zvukomalebnou vasrpolštinou stydlivě vyložila důvod. Ten nešťastník prohlížel mladší pacientky důsledně nahaté, v dřepu, vzdálenost mezi koleny pečlivě měřil loktem.
Až narazil na předčasně revmatickou psycholožku. Ta rozeznala stařecké libido od ortopedického vyšetření a uvědoměle nahlásila věc soudruhu primáři.
Věc Charty i Anticharty časem pozbyla významu, který nikdy neměla. Národní potřeba vyměnit jeden chomout za jiný byla naplněna.
Autor: František Stavinoha
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)