Vždy jedenkrát za rok přijedou. Hosté, známí, příbuzní. Místní fotbalová jedenáctka si pozve atraktivního soupeře, soupeř musí hrát alespoň o třídu vyšší soutěž, soupeř je pohoštěn, hraje se přátelák a domácí zvítězí. Hned vedle fotbalového hřiště jezdí lochneska, jsou tam houpačky, kolotoče a videoautomaty.
   V této vesnici jsem měl strýce. Ostatně, měl jsem strýce a tety a spoustu bratránků a sestřenic ve všech vesnicích kolem, ale strýce z této vesnice jsem měl nejraději. Je to kraj kamenitých polí, kde byl život vždy o něco drsnější, jako ta příroda kolem. Kraj mimořádně pravicových lidí.
   Již tenkrát, jako kluk, jsem tam jezdíval na pouť. Pravda, nebylo to tak atraktivní, nehrál se fotbal, hospoda byla na návsi a stály tam stánky s perníkem, perníková srdce se zrcátkem a pultíky s tureckým medem a stánky se svatými obrázky, a mezi tím vším se procházely ženy ve svátečním a děcka a nebyla tam žádná lochneska, jen obyčejný řetízkový kolotoč. A byli tam strýcové, staří, dobří, vesničtí strýcové, měli vázanky a byli celí v černém, s černými klobouky na hlavách. A bylo z nich cítit pivo.
   Teď zde stojím, po mnoha a mnoha letech. Fotbalové hřiště je již opuštěné, jenom rohové praporky vlají v podzimním větru. Zde se totiž slaví pouť na svatého Václava. Strýcové, ti staří, dobří, udření strýcové už nejsou. Ostatně - nikdo zde není v tmavém. Chlapi mají polokošile, bundy, všechno v živých barvách. Moment, až na mladá děvčata! Černá je v tomto roce asi módní barvou.
   Pozoruji skupinu mladíků. Vlastně už to mladíci nejsou, nýbrž třicátníci. Dříve to bývalo prosté, rozpoznat venkovana od měšťáka. Dnes to nepoznám. Tamhle ten blonďák může druhý den sednout za volant traktoru, nebo je tady jako host a zítra nastoupí jako operátor v elektrárně. A tak vyhlížím, zda neuvidím někoho známého. Marně.
   Moji strýcové a tety už dávno nejsou, bratránci a sestřenice, ti všichni zestárli, kdoví, zda bych je poznal a kdoví, zda by oni poznali mne. Třeba tady nejsou. Třeba právě odešli. Protože tohle je chvíle, kdy se prostranství začíná vylidňovat, kdy se jde domů připravit ještě malé pohoštění hostům na cestu.
   Už chci odejít, když se ke mně hlásí. Sestřenice. Tak přece. Poznala mě. Je už v důchodu a jejímu synovi, který právě přichází z výčepu, jde na třicítku. Páni, tak toho si pamatuji jako pětiletého kluka! Jde s ním jeho žena a kolem se batolí dvě malé děti, čtyřletý Pavel a dvouletá Renata. Žena syna mé sestřenice je štíhlá, elegantně oblečená dívka.
   Tak přece zde žijí, potomci mých strýců. A ta dívka má útlé, chladem trochu zkřehlé ruce.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)