Stať Prolegomena polistopadové české literatury v Britských listech z pera Lubomíra Machaly příjemně překvapila laskavé soudné čtenáře a kritické studenty bohemistiky mimořádně fundovanou a bezmála kompletní analýzou literárního „konstituování“, „hybatelu“ i „provozu“ či „instituce“ apod. Každému soudnému čtenáři, kdož se „vyhýbá přímočarému uplatňování politických mezníků“, bude po přečtení jasné, že české slovesné umění kdysi nakročilo vstříc svobodě, která „doslova vtrhla i do literárního prostředí“, a že její svobodný rozvoj v časech „polistopadové integrace“ jest úctyhodný. Jak mylná neb účelově závadná jsou ona mínění ignorantů, že se polistopadová literatura nemá moc čím chlubit, že její rozvoj je šal a mam, nebo že je to prý složitější. Složitější? Vůčihledně není, samozřejmě z hlediska jejích specifických charakteristických rysů a s „odlišnými podmínkami pro literární provoz“.
Tvrdí-li kdejaký z „předlistopadové oficiální garnitury“, že jazyk literatury, kritiky a teoretického myšlení je v krizi, musí po přečtení prolegomeny svobodné literatury konstatovat, že nikoli. Už jen krásný zdvojený titul, už svobodné užití slova „prolegomena“. Značí totéž co úvod, předmluvu či úvodní stať a lidé neznalí a nesoudní by třeba napsali „úvod k něčemu“, „úvod do něčeho“, „předmluvu k něčemu“, zatímco „úvod něčeho“ značí totéž co počátek, začátek. Úvodní slovo svobodné české literatury nám ostatně nabízí po „prověrce svobody“ dostatek „tematických plánů i tvárných pojetí děl“. Jakého to potenciálu! Ovšem, postupně došlo po decentralizaci k redukci, modifikaci profilu „publikační platformy“ a okruhů po revoluci „zrodivších se“. Kolik kruhů a kolektivů, okruhů a platforem, činů, počinů, kolik řad a –ismů však časem ochablo: platforma „autonomní pozice“, „kultivování duchovního zázemí“, „vegetativní lyrika“, kadící „Zlatí hadi“, „privátní vlastnictví niterné domény člověka“, „neoklasicismus /.../ s jistou dávkou ironie“, nebo setkávání různorodých osobností „v duchu dvou osnovních premis“, tedy „antielitářství“ a praktikování imaginace, či působících nikoli „na programním základě“. Modernizující přístup se tu projevuje v nápadité aktualizaci adjektiva osnovný na „osnovní“ (slova literatury coby nítě tkániny, úžasné) nebo programový na „programní“ (ostatně jaké dosud nevyužité slovotvorné možnosti skýtá slovo program – programný, programec, programista, programiště, programce, programna atp., pravda, zatím badateli nevyužité).
Vnímání poslání při hodnotovém hierarchizování literárních „institucí“ jest tak podrobné, že uvádí, ač jen in margine, i jakousi „Unii českých spisovatelů“, o níž si však i vrabci na střeše cvrlikají, že je to instituce ideologická, politická (tedy jen domněle literární) a do soupisu věcných literárních provázání při hierarchickém zhodnocení jaksi nepatří. Rovněž tak Obrys-Kmen, vycházející coby příloha „komunistických Haló novin“, do „Prolegomeny“ patřit neměl.
Bylo už začátkem devadesátých let konstatováno, že literatura se mění z „kultovního předmětu ve zboží“, že tzv. angažovanost je „naším národním prokletím“ (M. Jungmann). Uvědomme si též, že „apolitické pojetí literatury /.../ konvenovalo s nevstřícným naladěním společnosti“. A hle, kde by nějaký hnidopich spatřoval gramatickou chybu zvanou kontaminace (konvenovat někomu/něčemu – sladit s něčím = konvenovat s něčím), akademický bohemista předvádí finesy vědeckého „autenticitního psaní“ při popisu roztodivných směrových linií nepovažovaných „za opozitní, vzájemně konfliktní“, naopak vyvřelých z „autenticitních prozaických textů“ coby napětí mezi „deníkem /.../ a fantaskní mytičností“. Možná zde se rodí jiné vyjadřovací prostředky naší bohemistiky, odvážně zmutované do „archetypálního tajemna“ a „synkretického zázračna“. Kdo by neocenil takovou interpretační noblesu při výčtu „okruhů prozaických experimentů“, k němuž jistě patří i téma „ženského údělu a potýkání se s ním“, nebo jiné „všestranně šlehající disputace“ (o P. Ouředníčkovi). Potýkání a šlehání ovšemže brání „ustrnutí jazyka ve stereotypech“.
Báječné je „polistopadové rušení hranic a bariér nejrůznějšího druhu“, takže dokonce vzniká próza „složená z emailů“! Bohužel próza složená z latexu, balakrylu nebo akrylátového tmelu nám dosud chybí, ale svobodné možnosti naší literatury neznají „hranic a bariér“. Díla dnes „neomezují žádné ideologické zákazy, žádné estetické postuláty, žádné téma ani žádné postupy nejsou tabuizovány“, proto působí velmi varovně slova na adresu části „literárních kritiků a historiků“, kteří zaujímali „dominantní postaveni za normalizace“ a po jejím skončení se soustředili „kolem tiskovin Naše pravda, Haló noviny a Obrys-Kmen“; polistopadové době tito přisuzují domnělou „novou ideologizaci literárního života“, jako by nebylo jasné, že omezení a předsudky ve svobodné době svobodných tvůrců v době „rušení hranic a bariér“ a v „době integrace“, existovat nemohou. Dámy a pánové, literátky a literáti, zaplaťte si, a potom si pište a mluvte a popíjejte, co libo jest. Hlavně žádnou ideologii a politiku!
A jaképak úkoly by měla současná svobodná literatura zvládnout? Jednak musí soupeřit s masovými médii „snahou pronikat pod povrch jevů“, jednak reflexí „mediálního devalvování slov“ přispět k jejich „zviditelňování, nahlodávání a paralyzování“. Navíc bez literatury „by nevznikl žádný film, totéž platí o mnohých televizních programech a dokonce také o počítačových hrách“. Nuže, význam literatury nového milénia nemohl být jejím úvodním slovem lépe podtržen. „Prolegomena polistopadové české literatury“ z pera Lubomíra Machaly nově osvětluje i její budoucí poslání, jímž se stanou scénáře filmů nebo zábavních pořadů, dokonce i přípravné náměty nových počítačových her. Naši osvobození literáti jsou tak sdostatek motivováni k novým výbojům a tvůrčím výpadům, viděno ovšem „z hlediska literatury, jejího vývoje“.
Autor: DOBROMIL KRUTIHLAV
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)