Když v polovině 90. let minulého století stoupla nezaměstnanost ve Švédsku na 13,5 procenta, byli Švédové zděšeni. Vláda ihned zvedla všem občanům daně o pět procent. Uvážíme-li, že Švédsko má vysoké progresivní daně, v té době byl daňový průměr třicetiprocentní, jistě se daňové zvýšení mnoha občanům nelíbilo. Vláda peníze ze zvýšených daní investovala na tvorbu nových míst a rekvalifikace. Během dvou let snížila nezaměstnanost na 5,5 procenta a v průběhu let dál snižovala nezaměstnanost až na dnešních 3,9 procenta. Stejně vysokou nezaměstnanost postihlo Finsko, které udělalo podobná opatření (jedním z nich je rozvoj dnes proslavené Nokie) a investovalo do vzdělání.
   V této době Německo právě prožívalo konjukturu. Svým dílem se na ní podílely postkomunistické země, které západním zemím otevřely své trhy, a jejich firmám nabídly prostor k podnikatelským aktivitám. Náš německý soused tyto možnosti u nás bohatě využil. Východní trhy jsou však už spotřebním zbožím nasycené. Německo ukolébáno konjukturou otálelo s reformami a nyní zažívá recesi a s ní i nezadržitelně stoupá počet nezaměstnaných, který dosáhl přes 10 procent. Je pochopitelné, že recese dopadá i na naši ekonomiku, která je s německou velmi provázaná, vždyť k německým zákazníkům míří čtyřicet procent českého vývozu. Pokles zájmu o české zboží pociťují naši výrobci i v ostatních západních zemích. Naše firmy budou dál propouštět, a propouštění se bude počítat na tisíce. Pokud bude nezaměstnanost v Německu stoupat, dá se očekávat, že mnoho německých firem u nás ukončí své aktivity, aby si uchránily zaměstnanost v mateřských podnicích, a vývoz českého zboží bude dále klesat. Bohužel, rozplynul se předvolební sen expremiéra Vladimíra Špidly, že chceme nezaměstnanost, jakou mají ve Švédsku. Dosavadní vládní reformní návrhy vycházejí z utahování opasků těm chudým, než aby vedly k aktivní politice, jakou uplatňuje švédská sociálnědemokratická vláda. K podobné politice zaměstnanosti se nám především nedostávají peníze. A spoléhat se v této situaci na zahraniční investory je jistota velmi labilní. Někteří ze zahraničních investorů nám to už předvedli a na úrodných půdách po sobě zanechali jen prázdné skeletové stavby. Jiní sice zůstali, ale své zisky získané z práce našich lidí převádějí do svých mateřských firem, takže naše státní pokladna z nich dostává jen minimum.
   Dávno jsme vystřízlivěli z mýtu, kdy jsme si počátkem devadesátých let minulého století veřejně pochvalovali nezaměstnanost s tím, že si lidé alespoň naučí vážit práce. Rychle se lidé naučili vážit si práce, rychle poznali, že ona je zárukou existenčních jistot a bez ní člověk ztrácí právo na slušný život. Dávno přestalo platit tvrzení, že kdo práci chce, práci najde. Pokud se dnes lidé něčeho nejvíc bojí, pak je to o svou práci. Strach o práci je umlčel a nadělal z nich mlčící, apatickou či naštvanou většinu. Pracují a mlčí. Nechají se šikanovat, vydírat, vykořisťovat. A stát se jen dívá, jak se tu porušuje zákoník práce, další zákony, bezpečnost práce, Listina základních práv a svobod, dokonce Ústava ČR. Jak se tu v pracovní oblasti toleruje hospodářská kriminalita, především v zaměstnávání tzv. brigádníků, neplacení daní a podobně. Ti mladí s vysokoškolským vzděláním a ve městech mají možnost výběru a jsou žádaní, ti s nedostatečným vzděláním a ti nad padesát let, pokud přijdou o práci, jsou bez šance. Nezaměstnanost se stala strašákem lidí práce a nelze ji, navzdory tvrzením mnohých, považovat za přirozený jev společnosti. Naopak, právo na práci patří k nejzákladnějším lidským právům a zaplatíme za něj ještě velkým úsilím, než se stane skutečností. Než odmítneme tento jev jako přirozený jev společnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]