Milan Machovec ve své knize Filozofie tváří v tvář zániku hovoří o nezbytnosti trojí četby pro pochopení textu a následně o jeho emocionálním dopadu. Zatímco první četba znamená příjem informací a druhá začleňování a evokaci vědomí souvislostí, je třetí četba nejdůležitější; teprve když dokážeme do textu včíst vlastní touhy, bolest a naděje, můžeme hovořit o tolik potřebném „splývání horizontů“, použijeme-li formulace hermeneutika Hanse-Georga Gadamera.
Kdo se delší dobu zabývá slovesným uměním, ten potvrdí, že v labyrintu znaků bývá ukryto klíčové slovo k pochopení textu, věta, odstavec. Zásadní informaci rozhodujícího významu můžeme nalézt na straně 26 románu Patricka Whitea Sukně z listí. A tu pan Merivale, už podruhé toho odpoledne, vypustil z úst něco nečekaného. „Zajímalo by mě,“ řekl, „jak by se paní Roxburghová zachovala, kdyby musela trpět.“ Jako pouhý doplněk uveďme, že se jmenovaná po ztroskotání lodi stane zajatkyní domorodého kmene se zvyklostmi kanibalů. Aťsi to bude vypadat troufale, ale k pochopení díla tohoto australského nositele Nobelovy ceny za literaturu může posloužit věta: Člověk se chce stát bohem. Teprve když se pokoří, je nejblíž tomu, aby se jím stal.
Literární produkce katolického kléru bývá povícero limitována profesí (Třebízský, Baar, Deml), což nevylučuje, aby profánní autor přivedl na svět služebníka božího (Slyšel jsem sovu zavolat své jméno – misijní pobyt mladého velebníčka v zapadlém koutu Kanady).
Do této kategorie bude nejspíš patřit kniha skotského prozaika Andrewa O. Hagana (1968) BUĎ SE MNOU (Kniha Zlín, 2010, str. 282). Mnohoznačný název může odkazovat do sféry duchovní, stejně jako do praktické – nezůstat sám. A když k tomu přičteme Damoklův meč civilizačních chorob, půjde o prosté přání důvěrné pospolitosti: Neopustí tě, dokud nedorazíš k onomu rozbahněnému břehu, a i pak ti bude radit, až vyklouzneš ze svých střevíců a osamocen se začneš brodit onou temnou řekou.
Šestapadesátiletý kněz David Anderton obhospodařuje farnost kdesi ve Skotsku a jediné, co mu jeho farníci zazlívají je, že je Angličan. Jinak si umí získat všechny věkové kategorie včetně omladiny, s níž se občas účastní pitek a fetu. Děj plyne střídmě a uměřeně, několikrát přerušený vzpomínkami na Oxford a Řím, až ke konečnému rozhodnutí studovat bohosloví: Verbum Non Amplius – Slovo a nic víc. Proti není otec, lékař, ani matka, významná spisovatelka, daleka toho montovat se synovi do života. Přesto dokáže klást otázky ozřejmující nejen synovo bytí. Svět za zdmi fary získává další rozměr v paní Pooleové, Davidovy hospodyně. Společně se dobírají poznání, že Američané nemají co dělat v Afghánistánu ani v Iráku.
V okamžiku, kdy se zdá, že román nějakým způsobem dospěje ke konci, je farář zatčen a obviněn ze sexuálního napadení nezletilého chlapce. Rozjíždí se mašinerie počínající vypálením fary, propuštěním na kauci a odsouzením k veřejně prospěšné práci.
Za napadením se skrývá nezávazný polibek, úkon, kterým můžeme naši recenzi ukončit. Dvanáct pojmenovaných kapitol paradoxně končí názvem – Život o samotě. A když přidáme matčinu otázku, zda její syn uvažoval o možném pokračování (polibku jako předehry) a on přitaká, vytanou před námi závratné hlubiny lidského myšlení a skutků.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |