Rychle rostoucímu národnímu a společenskému sebevědomí na počátku 20. století nestačil už ani Jaroslav Vrchlický, ještě nedávno prozíravý otevírač oken do Evropy a okolí. Navenek možná konformní, ukrýval v sobě duchovní bohatství, které občas vyvřelo na povrch i ne všeobecně přijatelnou formou, například slavným Rytířem Smilem a méně již známou básní o těžítku ve tvaru hovna.
V r. 1903 vydal Josef Pelcl (redaktor časopisu Rozhledy) dnes velice vzácnou brožuru Oslava papírové pyramidy, jíž reagoval na oslavy 50. narozenin Jaroslava Vrchlického v režii spolku českých beletristů Máj, konaných 14. února. Střílel z těžkých kusů a mířil do posvátné desítky. Nicméně jeho závěrečný rozbor jubilantova díla je přinejmenším poučný a leccos řekne o samé podstatě literatury.
Oslavný projev Václava Štecha, „impresaria“ Máje, byl vskutku nabubřelý, takové laudatio nedrží ani v Bulletinu Obce českých spisovatelů:
„My zde mezi sloupy tohoto sálu jsme jako ve stanu válečného tábora. Na několik minut neslyšíme hvízdotu nábojů, které nad hlavami českých autorů často až slunce zastiňují. Snad nikdy družina Máje necítila tak bolestně svoji nedostatečnost jako dnes, kdy tak ráda horu zlata složila by k nohám nejplodnějšího básníka. Bohužel musí kráčeti i náš Vrchlický kamením, kterým putovali u nás Smetana, Němcová a jiní a jiní. Jakých poct dostalo se Byronovi, Shelleyovi, Heinovi, Dostojevskému, Tolstému? Proč není anglickým sportovníkem, cizokrajným gymnastou? Zlaté a stříbrné poháry zazvonily by k jeho poctě…“
Rozhledy odpovídají krajně ironicky:
„Řeč p. Štechova vzbudila zvláště veliký ohlas za oceánem. Jeho slova o hoře zlata ihned inspirovala několik literárních kritiků a kabelovou depeší došlo nás několik ciferních rozvah činnosti Vrchlického. Kritikové američtí převedli činnost Vrchlického na zlato tímto způsobem: Vrchlický vydal 181 knih průměrně po 160 stranách, vydal tedy 27 150 stran. Popsal-li denně 21/2 strany, což činí 1 kr. za papír denně, vydal za papír 109 zl. 50 kr. za 30 let (= 219 korun). Tisklo-li se každé knihy 1000 exempl., potisklo se 1 810 000 archů papíru a zaplatilo do papírny 11 000 korun. Sazba a tisk všech 181 knih stály asi 33 000 korun, obálky 3000 korun, knihařská práce 2000 korun. Souhrnem: za papír 11 220 korun, ostatní vydání 38 000 korun, celkem vydání knih Vrchlického stálo kol 50 000 korun. Za rok průměrně 1666 korun, denně 41/2 koruny. Prodalo-li se každé knihy průměrně 500 exempl. po 2 Kč, stržilo se 500 x 181 x 2, kol 200 000 korun. Odečteme-li vydání, zbývá pro nakladatele a básníka 150 000 korun. Obrat peněz produkcí Vrchlického způsobený obnáší průměrně ročně 8333 korun, denně 22 korun. Papíru se potřebovalo 378 290 metrů čtverečních. Dala by se jím pokrýti metr široká cesta z Aše rovnou přes Prahu, Německý Brod, Žďár, Uher. Hradiště, Vlarským průsmykem do Ilavy na Váhu. Počítáno podle nejlepších method amerikánských.“
A Pelcl pokračuje a kontruje údaji z básníkova životopisu: „Několik životopisných dat přesvědčí nás o sametově hladkém životě Jaroslava Vrchlického. Maturoval ve svém devatenáctém roce roku 1872 v Klatovech a vstoupil do pražského semináře, ale již po šesti měsících dává se zapsati na fakultu filosofickou a studuje historii a moderní filologii. Roku 1875, maje 22 roků, přijímá vychovatelské místo v hraběcí rodině v Itálii, avšak vrací se po dvanácti měsících, na počátku roku 1876 do Čech a 18. září téhož roku jest jmenován suplentem pražského pedagogia a r. 1877, dne 6. prosince ve svém 24. roce tajemníkem české techniky, s platem úředníka X. hodnostní třídy. Ve svém třicátém roce je bez odporu neznámějším a nejslavnějším básníkem českým, neboť dvacet a devět svazků jeho poesií spatřilo již světla božího. Roku 1850 jest jmenován řádným členem české Akademie císaře Františka Josefa a zvolen sekretářem čtvrté její třídy. V letech 1892 prohlášen jest Vrchlický čestným doktorem filosofie a roku následujícího, po slavném jubileu čtyřicátém, vzdává se již místa tajemnického a zahajuje přednášky na pražské universitě o cizích literaturách jako mimořádný profesor a roku 1898 jest již řádným profesorem universitním. Ku karakteristice budiž uvedeno ještě nejsvrchovanější vyznamenání v rakouském státě možné: jmenování doživotním členem panské sněmovny. To by byla kariera i ve velikém národě znamenitá a výjimečná, ale v našich poměrech a v úzké vlasti naší je obrovská a úžasná! Jak bylo žíti Hynku Máchovi, Boženě Němcové, Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alešovi a Felixu Jeneweinovi!... Kde se vzalo, tu se vzalo ono domnělé spasné heslo: 'Dohoniti Evropu!' Ano, bratři drazí, dohoniti Evropy jest nám třeba, všech jejích kulturních výsot jest nám dospěti, jinak nám hrozí duchová smrt! - Ale probůh, jakým způsobem dohoniti Evropy? Překládejmež, překládejmež! zní tisícerohlasá burácivá odpověď. A tak jsme se dali do překládání v tom šíleném domnění, že dohoníme Evropu! A táži se, kdo byl této zmatené a chaotické práce nejvíc způsobilý, nejvíce nadaný a nejvíce dovedný? Nikdo jiný, ovšem, nežli Jaroslav Vrchlický. Těžká práce tato nevyžadovala silné a hluboké a ve své vlastní duši těžce zakotvené individuality umělecké a myslitelské, ale vyžadovala muže silnou asimilační vlohou nadaného, který se dovede všem myšlenkám, všem formám, všem názorům, směrům a citům hravě a na jeden ráz s myslí veselou a klidnou přizpůsobiti... A dohonili jsme Evropy? Řekněme si to otevřeně: nedohonili! V přírodě, jakož i v kultuře nedá se ničeho dohoniti… Všechny tyto myšlenky nepronáším na hanu Jaroslava Vrchlického, ale ku chvále jeho. Neboť na něm nespočívá vina - vina je v nás!... A tak se stalo, že dílo Jaroslava Vrchlického v den jeho padesátých narozenin dostoupilo oné přímo závratné výše dvou set svazků! Opravdová to pyramida papírová! Leč ani tuto Vrchlický sám nevystavěl; my jsme mu byli nápomocni… A tak veliký talent Vrchlického se nám rozbil a roztříštil na sta tisíce veršů a veršíčků, básní a básniček, zlomkův a zlomečkův, kamínkův a obrázkův a místo několika děl hlubokých a organicky ucelených, svérázných a ideově soustředěných rozstřiknul se duch Jaroslava Vrchlického do set svazků virtuosně vyimprovisovaných a rhapsodicky do vzduchu vyzpívaných! Sláva věčná nechť svítí Množství! Halelujah!
Dar Mlčení a tichého rozjímání odepřela příroda našemu Jaroslavu Vrchlickému naprosto! Leč tímto darem božím, jejž skýtá příroda svým synům vyvoleným, nebyl by u nás ani Vrchlický možný! A on to věděl. Cítil to pudově. Či by bylo možno, v tomto království chudých duchem, aby se byl stal čestným doktorem filosofie, řádným členem české akademie, sekretářem české akademie, řádným profesorem universitním, doživotním členem panské sněmovny a korunovaným básníkem českým, kdyby nebyl vyimprovisoval svých dvě stě svazků, kdyby svému lidu nebyl postavil svou pyramidu papírovou? Nebylo, odpovídám plným slovem! Nebýt papírové pyramidy, Vrchlický by byl jistě zemřel nepoznán, neoslaven a chud! A takové oběti praktický duch Vrchlického českému slovesnému umění přinésti nemohl a nedovedl! Jemu bylo vyimprovisovati život svůj, jakož i poesii svou!“
Pod pamfletem je podepsán Long Tom. Kdo byl skutečný autor?
Hodně o tom věděl František Zavřel, kontroverzní postava české literatury, odpůrce Masaryka a Beneše, který za svou vzpouru, dokonanou ovšem za protektorátu, zaplatil po květnu 1945 naprostým zapomenutím, vyhnáním z bytu a smrtí na lavičce v Letenských sadech.
V životopisné knize Za živa pohřbený, vydané v roce 1942, věnuje Vrchlickému několik kapitol. Citujeme několik odstavců o konci Vrchlického, který Zavřel pozoroval obráceným dalekohledem. A nesmíme zapomenout, že v jeho pojetí Vrchlický rovná se Zavřel sám.
„Ukázal na stůl, kde ležel nějaký zelený sešit. ´Podívejte se do toho...!´Vrchlický učinil velmi málo lichotivý výrok a současně vyslovil jméno politika, kterého jsem, nezabývaje se politikou, vůbec neznal. Byl to Masaryk. Zelený sešit byla Naše doba a článek, nad kterým se veliký básník rozčiloval, byla ´kritika´ Bohů a lidí, nemýlím-li se. Průběhem několika vteřin poznal jsem tedy jednoho z největších básníků současné Evropy a hned nato jsem zaslechl jméno osudného politika, který dovedl odbourat všechny velké lidi, aby se postavil na jejich místo. Jeden z četných aktů tohoto odbourávání jsem právě měl před očima. Vrchlický byl ´kritikou´ velmi pobouřen. Nebyla to samozřejmě žádná kritika, nýbrž jeden z mnoha tahů dobře promyšleného tažení, kterým měl být a později také byl zničen největší básník, kterého kdy Čechy měly... Vrchlický – Faust, který omylem zabloudil do maličké, závistí veliké zemičky. Bylo nutné ho vyhladit. V tomto vyhlazovacím boji byla tu již určitá tradice. Byl zničen Mácha, byl ubit Smetana, byl uštván Bozděch, současně se podnikaly pusté útoky proti Antonínu Dvořákovi – jak by se mohly zastavit před Vrchlickým!...
Oceán zůstane oceánem, i když je spoután tragikou řeči, odkázané na maloulinké teritorium...
Rána za ranou dopadala na předčasně zestárlého génia a on proti ní nepostavil pranic nežli své nádherné, ale příliš měkké srdce. Jaký div, že se zhroutil! Profesor Thomayer řekl to několika zasvěcencům: Nebyla to žádná ´nemoc´, o které se po Praze bájilo. Byly to surové, nestoudné a nespravedlivé útoky jeho nepřátel, ´kritiků´ a spol., které ho doslova ubily... Faust ubitý četou maličkých ďáblů... Vyšla pohotově ´Papírová pyramida´ od jakéhosi Lošťáka. Surový a bezduchý útok na celé dílo Vrchlického. Za pár dnů byl rozebrán a tiskl se znovu. Básníkovy knihy Moje sonáta, vydané současně, prodalo se několik výtisků. Vděčnost národa na pokračování...
Moje poslední setkání s Vrchlickým odehrálo se pozdě v noci na nádraží Františka Josefa. V napoleonském salonku čekalo nás několik na rakev Jaroslava Vrchlického. Vezli ji z Domažlic s velkou slávou do Prahy. Ale ani tuto slávu nepřáli hnusní závistníci ubitému géniovi. Dříve než přibyl vlak s rakví, dostal se nám do rukou zítřejší, tuším nedělní, Čas. Bylo tam surově naplito do tváře mrtvého básníka. Sotva jsme dočetli tento projev patologické zloby, přijel vlak. Poslední vůz byl zakryt černým suknem. Vynesli z něho spoustu věnců a nakonec rakev. Sliny, které na ni neznámý pachatel vyplivl, nebyly tam, kupodivu. Já je však viděl a byly to právě tyto jedovaté sliny, které navždycky a nevyhladitelně upravily můj poměr ke společnosti, která tento zločin na největším básníku jednak spáchala, jednak trpěla...
Nevěděl jsem, že můj nový ´učitel´ (rozuměj F. X. Šalda, pozn. ks) je mužem vedlejších možností, který dovede říci něco a současně tvrdí pravý opak, který pod svým jménem napíše třeba o Vrchlickém nadšenou chválu a současně pod pseudonymem Ptáčník téhož autora, tutéž knihu a týž den nejsurověji strhá...
Emanuel šlechtic z Lešehradu navštívil Vrchlického jako člen delegace Máje v Domažlicích. Vrchlický byl ztracen. Jeho život se počítal na dny. Nedovedl napsat slovo, mluvil se značnými obtížemi. Paměť začala mizet. Ale na něco se pamatoval velmi dobře. Podíval se náhle na své hosty a dívaje se jim do očí, řekl tiše: ´Ještě říká po Praze pan Šalda, že ten Vrchlický nic nedovede?´... Je to další doklad pro tvrzení profesora dra Thomayera, že Vrchlického nezničila žádná ´nemoc´, jak se po Praze tvrdilo a ještě nyní tvrdí. Byly to surové, na výsost nespravedlivé útoky jeho nepřítel, pana Ptáčníka v prvé řadě, které ho doslova ubily.“
Tímto článkem se ještě vracíme k stému výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)