Setkal jsem se s názorem založeným na pocitu, že na druhé světové křižácké válce něco nehraje v tom smyslu, že tam ve skutečnosti prý šlo spíš o obětování německého národa, který někomu vadil, ze kterého měl někdo strach, že válka byla vyvolána proto, aby byli Němci zničeni, neboť Německo bylo příliš silné. A dokonce, že tyto snahy stále přetrvávají, a právě proto jsou v samotném Německu Němci diskriminováni a přednost před nimi mají Turci.
   Skutečnost je taková, že druhá světová křižácká válka byla sice zaměřena proti německému národu, ale jakousi oklikou.
   Problém německého národa je ten, že Němci historicky neměli příležitost vyvinout schopnost sami si vládnout. Německo bylo vždy rozdrobeno na malá knížectví, Němci neměli svůj stát, a tak se nikdy nenaučili vládnout většímu celku. V jejich hierarchické struktuře vznikly příliš velké "schody": rozdíl mezi panovníkem a poddanými byl u těchto malých knížectví stejný jako u jiných velkých států, a tak kdykoli se Němci spojili ve větší celek, tento rozdíl se zvětšil natolik, že na dolním konci této hierarchické struktury již místo správy nastupovala fyzická likvidace. Z Němců se tak stal víceméně nesvéprávný národ - ve smyslu neschopnosti vlastní správy. Tato skutečnost byla dříve známa, proto bylo také za druhé světové křižácké války spojenci rozhodnuto Německo po válce opět rozdělit na větší počet zón. Původně byl navrhován daleko větší počet než pozdější čtyři, čímž návrh původní malá knížectví i připomínal.
   Otázkou tedy je, kdo by měl Němcům vládnout.
   Historicky není doložen příklad, že by někdy Němci vládli Čechům, ale naopak jsou doloženy příklady, kdy Češi vládli Němcům (například v době Karla IV.), a kdy Němci uznávali českou autoritu (v husitských dobách, kdy Němci po českém vzoru vyháněli biskupy a arcibiskupy a ujímali se vlády ve městech, později například Luther, když říkal, že Němci se budou držet Husa, i kdyby na něj Češi zapomněli). České země byly sice dlouhodobě okupovány rakouskými (a tedy ne německými) Habsburky, ale ani v tom případě se nejednalo o vládu, ale pouze o sprostou okupaci. A nikdy nebyly součástí Německa. (Báchorky o habsburských králích na českém trůně je sice možné chápat pro dobu Bretschneiderů, nechápu však, proč ještě dnes má většina historiků strach otevřeně říci, že o žádné krále nešlo, že "císař pán byl nahý".) Ale asi je třeba stále znovu a znovu zdůrazňovat, že Rakousko a Německo vždy byly a jsou dvě různé země.
   K Českým zemím také patřily a po právní stránce stále patří obě Lužice - Horní a Dolní (Jejich příslušnost k Českým zemím nebyla nikdy žádnou dohodou zrušena. Proto po válce lužičtí Srbové žádali o obnovu původního stavu - připojení k Československu), Českým zemím patřil v době Karla IV. a Václava IV. i Berlín. Kromě toho patřila Českým zemím četná léna, roztroušená po celém tehdejším Německu. Pokud dnes německá vláda neuznává česko-německé hranice, znamená to, že dosud uznává, že Německo je po právní stránce součástí Českých zemí. Opačný výklad není historicky možný.
   Historicky předurčenými k tomu vést Němce jsou tedy v případě sousedních území Češi, v širším kontextu i další Slované. Nic na tom nemění skutečnost, že Čechům v současné době není dovoleno ani aby si vládli sami.
   Cílem druhé světové křižácké války proto bylo vyhlazení Čechů a Slovanů vůbec - tedy vyhlazení těch, kdo by mohli Němce vést. Poněkud to připomíná bengálskou válku v roce 1971, kdy Pákistán v Bangladéši systematicky vyvražďoval miliony gramotných - aby si Bangladéš nemohl vytvořit vlastní státní správu. A vyhlazení českého národa je prioritním cílem známé trojhlavé hydry, která jednou vystupuje jako USA, podruhé jako EU nebo Vatikán, i dosud.
   A pokud jde o Turky, není divu - Turci přece byli po staletí věrnými spojenci Říma a Habsburků. Na rozdíl od později navíc převážně protestantských Němců - nespolehlivých, podléhajících českému "kacířství". Bez spojenectví s Turky by přece Habsburkové nevyhráli třicetiletou křižáckou válku a nevznikl by fašismus, který je jen pokračováním habsburství bez Habsburků. Něco takového přece musí ti, kteří stojí v pozadí, odměnit!
   Tuto závislost Němců na Slovanech si dobře uvědomoval ještě Otto Bismarck, když říkal, že tajemství pruského úspěchu spočívá v tom, že Prusko není čistě germánské, že německá duše je ženská a musí být posilována slovanskou duší, která je mužská (přesně říkal "oplodňována" - prostě, že Němci potřebují slovanskou inspiraci, vedení). Proto byl také jeho husitstvím inspirovaný Kultur Kampf (který pojímal jako boj německého národa proti římskému kultu) tak odlišný od pozdějšího Mein Kampfu, který byl jeho pravým opakem. (Mein Kampf napsal jezuita Bernhardt Stämpfle, Hitler jej jenom podepsal. Šlo o podobné vytváření Hitlerova "imidž", jako patrně později v případě Havla, na jehož autorství divadelních her dnes už také věří jen málokdo.)
   Otázkou je i to, proč ke druhé světové křižácké válce došlo právě tehdy, kdy k ní došlo. Argument, že proto, že se Německo stávalo příliš silným, neobstojí. Naopak, Německo nikdy předtím nebylo slabší. Ostatně to nepřímo připouštějí i ti, kdo říkají, že Německo bylo do války vehnáno "šílenými" reparacemi, které mu byly po první světové křižácké válce uloženy, a které jej oslabovaly natolik, že "nemělo jinou cestu".
   Kupodivu ještě šílenější reparace - "poplatky za osvobození" - byly uloženy novému Československu - ačkoli patřilo mezi vítězné státy. Navíc bylo - již zcela absurdně - určeno, aby Československo platilo tyto reparace právě Německu - aby to bylo schopno platit své reparace Francii.
   Přesto všechno dokázalo nové Československo zajistit německé menšině žijící na jeho území vyšší životní úroveň, než jakou měli Němci ve vlastním Německu.
   Nemohla být právě tato skutečnost - že Češi dokázali Němcům zajistit daleko lepší životní podmínky než Němci sami sobě a prokázali tak svou schopnost Němcům vládnout - považována někým za tak nebezpečnou, že považoval za nezbytné vehnat Německo do války proti Čechům a Slovanům vůbec, rozpoutat druhou světovou křižáckou válku?
   Nešlo tedy o strach z Němců jako takových, ale o strach z toho, kam by to pod českým vedením mohli dotáhnout. Šlo o strach z českého (či československého) národa, který po staletích zdvihl hlavu a "nebezpečně" sílil. Proto také bylo Československo jak po Mnichovu, tak po "sametu" rozděleno, proto se dnes tak nadává Edvardu Benešovi, který získal podporu SSSR pro poválečné obnovení československého státu, pro něž tehdy západ neměl ani trochu pochopení.
   Proto také probíhá dnešní genocida českého národa, zejména genocida českých mužů, kteří jsou propagandou, jíž jsou masírovány ženy, a extrémně bezútěšnými podmínkami, ve kterých většina z nás žije, téměř zcela zbaveni možnosti sexu, čímž je výrazně zkrácena očekávaná délka jejich života (o kvalitě života ani nemluvě).
   A samozřejmě, protože se nejedná jen o český národ, ale o Slovany vůbec, je bráněno kontaktům mezi slovanskými národy, a jakékoli snahy o vzájemné styky a spolupráci jsou označovány jako extremistické.
   To, co říkám, může sice někdo označit za nacionalistické či šovinistické, ale ve všech statistikách (pokud jsou správně vyloženy) dosud stále Češi, přes morální devastaci, která tu probíhá od bitvy na Bílé hoře, vycházejí jako nejduchovnější národ - národ, jenž nejvíc odmítá falešné kulty.

   (autor není historik, ale v historii se vyzná)
   



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)