Epigramatickou tvorbu Jaroslav Vojtěcha jsem sledoval od mladých let, ale tváří v tvář jsem se s ním setkal až v březnu 1995 při vyhlašování výsledků literární soutěže o cenu Jiřího Wolkera. Osobních setkání postupně přibývalo a vzájemná korespondence utěšeně rostla. V dopisních osloveních projevoval hravost a vynalézavost. Na moje »nadkolego« replikoval »soukolegou«, »sousatirikem«,»ctihodným brněnským bardem« či »ostrým brněnským drakem«. Jeho věnování ve sbírce Zaostřeno na deset let VLTR »bratru po peru« považuji dodnes za velké ocenění.
Vzpomínám, jak při vyhlašování výsledků soutěže v oblasti humoru a satiry v říjnu 1996 v Havlíčkově Brodě (jeho sbírku tendenční porota nespravedlivě opominula) zaujal svým diskusním vystoupením i výrokem »satira je žádaná, ale nežádoucí«. Sklidil potlesk především od přítomných středoškoláků, které pedagogové horlivě uklidňovali.
Snad jsem ho nezarmoutil epigrámkem z roku 1997, kdy se připomínalo milénium sv. Vojtěcha. Má název K vojtěšskému miléniu a zní takto:
Krom biskupa Adalberta
- jak hřeje ta outěcha -
máme v Čechách naštěstí též
JAROSLAVA Vojtěcha.
Vojtěchovo stanovisko k současným poměrům bylo nelítostně kritické. Dnešní »reforma« s postihem nemocných a důchodců nemusela být, kdyby politikové včas reagovali na jeho Iniciativní návrh. Stačilo přece tak málo:
Kromě komise lustrační
budiž i komise šustrační.
Je sice závažné jak se kdo kdy choval,
neméně však - co kdo kde prošustroval.
K současným podmínkám literární tvorby napsal ve Zpravodaji VNK č. 3/98: »Slušné pracovní podmínky pro literární, zejména satirickou tvorbu si v dosavadních podmínkách neviditelného pařátu trhu neumím vůbec představit.«
V dopise ze 7. 12. 19987 jsem mohl číst: »Při svém nasazení v Sudetech ve vápence ... jsem vydal svou první knížku Epigramatikův životní román... Netušil jsme tenkrát, že na sklonku života i literární práce budu znovu muset sáhnout k vydání nákladem vlastním.«
V roce 2000 (11. dubna) připravila brněnská pobočka VNK medailon Jaroslava Vojtěcha. Zvolili jsme formu fiktivního soudního procesu. Obžalovaným byl Vojtěch, já jsem sehrál soudce a obvyklí recitátoři se proměnili v žalobce (z Úřadu pro dokumentaci zločinů českých satiriků) a obhájce (ex offo). Vojtěch byl s pořadem spokojen a jeho scénář si odvezl. Tehdy u mne přespal a dost jsme si večer i ráno popovídali. Zde je jedna z Vojtěchových vzpomínek:
»V poválečné době chystal ministr Stránský zákon o kultuře. Byli jsme s ním hluboce nespokojeni a kolegové v redakci Dikobrazu na mně vymáhali nelítostný epigram. Jako vysokoškolský student jsem neměl pořád čas. Až jsem se v redakci objevil, všichni šli na oběd a mne prostě zamkli. Když se o tom dověděl Antonín Pelc, který k epigramu nakreslil karikaturu, řekl mi: 'Že byl po otištění epigramu satirik zavřený, to se stalo víckrát. Ty jsi ale první, který byl zavřený ještě před tím, než epigram napsal'.«
Brněnský pořad byl o rok později (10. 4. 2001) reprizován v Praze. Jaroslav Vojtěch zamýšlel předvést ho ještě v Říčanech, ale k tomu už nedošlo.
Na slovech, která jsme v závěru »procesu« vyslovil, bych ani dnes nic neměnil. Zněla: »Jaroslav Vojtěch se odsuzuje k doživotnímu psaní satiry a k zapsání do dějin české literatury i do srdcí vděčných čtenářů.«
V epigramu Satirik Vojtěch kdysi napsal:
Nechť sám sebe třeba zhubí,
proti větru pádí směrem,
a kde druzí skřípou zuby -
tam satirik skřípe perem.
Nejsem sice literární kritik, ale jako čtenář a kolega Jaroslava Vojtěcha dovolím si konstatovat, že Vojtěch - bez ohledu na směry větru - »skřípal« statečně, vynalézavě a vytrvale.
Autor: Alois Reich
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)