Jak často jsem viděl plakat děti, starce, stařeny i vojáky. Kolikrát jsem narazil sám v průjezdech na milence, loučící se slzami. Kolik uslzených, nešťastných lidí jsem viděl o povodních. Kolikrát jsem seděl v krematoriu s lidmi, jejichž slzy se topily v bolestech někde uvnitř. Plakala hudba, smolně voněly věnce, zavírala se měděná stěna, rakev se třásla, mizela za zvuku houslí a my jsme si utírali oči. Ale ten, jenž odcházel, nás již neviděl, jen se zevnitř žlutě díval na víko rakve, bezbranný, bezmocný, vlastně již nic. Snad proto se pláče nad člověkem, že není nic, připraven jen na okamžik, proměnit se v popelový prach...
Ale teď myslím na holčičku, kterou jsem viděl plakat za skly mých brýlí a za oknem autobusu, jímž jsem jel, - za zadním sklem osobního šedého vozu na křižovatce v Českých Budějovicích. Ta holčička v růžových šatičkách bušila pěstičkou do okénka, náš autobus stál nedaleko nich, jejich auto bylo plné lidí, vpředu mladý chlapec jen v tričku u volantu, vzadu nějaká děvčata a zřejmě maminka, držela v pase tu malou plačtivou živou panenku.
Za několik vteřin jsme se rozejeli a to auto také a zmizelo nám. Jen značka: PT 1438... se mihla, bylo to auto ze Šumavy, možná přímo z Prachatic, či z toho velikého, rozlehlého horského okresu. Plakající děvčátko odjelo a my odbočili na křižovatce na druhou stranu. Snad (pravděpodobně určitě) již nikdy tu holčičku neuvidím, nevím, co se s ní stane. Za patnáct let půjde někde městem nebo vesnicí, bude mít přitažlivé sexy-boty, sexy-účes, sexy-svetřík, sexy-sukni nebo sexy-kalhoty či co se bude nosit, bude módní a bude podpatky vyklepávat svoji krásu, svůj půvab.
Možná bude zrzavá či černovlasá, vysoká nebo menší, plnější či štíhlejší, prsatá nebo neprsatá, vážná či veselá. Mnoho věcí bude vědět - ale nikdy jí nikdo neřekne (protože to nikdo neviděl), že se na ni jednou díval upřeně z autobusu před mnoha lety jeden pán, který pak napsal o tom, jak zoufale, nešťastně, smutně a tvrdohlavě plakala a tloukla pěstičkou do skla auta...
Ale co když to auto někde za hodinu, za dvě havarovalo, ta holčička přišla o ruku, nohu, oko - nebo byla ještě více zmrzačena, možná že plakala v ulicích Budějovic v předtuše své smrti, již naposledy ve svém malinkém životě?
Možná, že v autě uhořela nebo umírala až na bílém nemocničním lůžku a třeba teď pláče někdo z toho auta, kdo to vše (a zda) vůbec přežil. A není vyloučeno, že jen ta jediná holčička neštěstí přežila - ale dost možná, že jen ona jediná zemřela.
Již nikdy ji neuvidím, vím to, za tou značkou auta nepůjdu a kdoví, koho a kdo v tom autě tehdy vezl. Tak jako neznámý mrtvý bojovník je symbolem všech padlých, ta malá holčička je symbol pro mé heslo pláč. V životě si vždy něco najdeme, co dosazujeme za slova, jako v matematice do neznámých rovnic. Je nemálo strašných a krutých věcí, bylo mnoho bolestí a smrtí, traumat a neštěstí, nad nimiž jsem hořce a neutišitelně plakal, nevýslovně dlouho a osvobodivě jsem ronil slzy. A pak přišla a odjela v šedavém autě značky PT 1438... malá karkulka-plakalka a vzala mně mé veliké, hořké a slané slzy a zeptala se mne mlčky i za všechny slzy, které jsem kdy v životě prolil: K čemu je nám na světě pláč?
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)