Babka Máša vyšla sice na schodiště v županu jen tak na vteřinku, přesto však zamkla byt na všechny zámky. Potom vystoupala o poschodí výš a zazvonila u rohového bytu. Zpoza dveří se ozvalo:
   - Kdo je tam?
   - To jsem já, Máša, odpověděla skřípavě babka. Jdu jen tak na vteřinku.
   Po kovové hudbě řetízků a rachocení západek se dveře otevřely. Na prahu stála jako monolit žena středních let a hleděla na příchozí, jako by se ptala: "No tak proč jsi přišla?"
   Ale babka Máša nikam nespěchala, přistoupila blíž a hlasitě začala:
   - Dobrej den, Dášo, co vaši?
   - Ale všechno je v normálu, odpověděla hostitelka, - chceme se dívat na seriál.
   - No fajn, a co manžel? - pokračovala babka Máša.
   - Co by s ním bylo? Přišel z práce, napil se piva a zalehl na gauč. A jak se máš ty?
   - Zatím jsem živá, - odpověděla stařenka. - Jak jsme na tom, sama vidíš, starý strom skřípe, ale nezlomí se. Validol k snídani, valokarin k obědu, no-spa k večeři - z toho jsme živi.
   - No jo, - povzdychla si hostitelka.
   - Přišla jsem o něco poprosit, - řekla babka Máša. - Začala jsem vařit polívku, ale nemám doma cibuli. Nedala bys mi půlku?
   - To nestojí za řeč, počkej, - odpověděla hostitelka, vešla do bytu a přitom za sebou přivřela dveře. Brzo se však vrátila s cibulí v ruce.
   - Já ti to vrátím, - zabručela babka Máša a vstrčila cibuli do kapsy.
   - Co tě to napadá, vezmi si ji, odtušila hospodyně. - Pro sousedku mi není ničeho líto.
   Babka Máša sešla na svoje poschodí a zazvonila v bytě naproti. Dveře se neočekávaně rychle otevřely na řetízek a ve štěrbině se ukázala hlava chlapce.
   - Nazdar, Péťo. Je u vás někdo doma? - zeptala se babka.
   - Hned to bude, - křikl Péťa.
   Za chvilku se ve štěrbině ukázaly hlavy dvě - Péťova a matčina. Tázavě pohlédly na příchozí.
   - Nazdar, Věro, - zavedla řeč babka Máša a vzhledem k mládí těch dvou přešla ihned k věci. - Nedala bys mi trochu krupek? Nechce se mi chodit do obchodu a polívku už mám na plotně...
   Když dostala hrst krupek, zašla ještě do dvou bytů, kde dostala pár kousků chleba a hrst soli.
   Nakonec šla babka Máša do sousedního bytu a postěžovala si, že se jí točí hlava a něco ji tlačí v žaludku. Hospodyně, dobromyslná silná žena, jí nabídla svoji polévku, ale babka ji přesvědčila, že má plný kastrol svého jídla a schází jí jen kousíček másla, pro které si nemohla kvůli té hlavě dojít.
   Když už otvírala svůj byt, uviděla babka Máša souseda z nejvyššího patra - mladíka, kterého obrala o několik zápalek a pro každý případ o cigaretu, i když nikdy v životě neměla něco takového v ústech.
   Když zašla k sobě, vysypala z četných kapes všechno, co si přinesla, na kuchyňský stůl, těžce usedla na židličku, pokývla několikrát hlavou a pronesla:
   - Hele, polívčička už je v podstatě uvařená. Dobří lidé člověka nenechají v důchodcovské bídě... Ano, měla bych na ni pozvat Zinu... A příště bych se zase mohla naobědvat u ní...

   Z listu Literaturnaja gazeta přeložila STANISLAVA SAVICKÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]