Vzal jsem gramofonovou desku, velmi opatrně ji položil na přístroj a uvedl do chodu jeho mechanismus. Skrze jehlu ke mně vystoupal dávný a mohutný hlas. Černoch s velkýma očima se vrátil, vyšel z gramofonu křiče slova hitu Tutti Frutti, zatímco v pozadí, v hlubině zní tenory řízných saxofonů, hebce drsné tenory hovořící s absurdnem. Černé, černočerné napomádované vlasy mu v silných pramenech padají do čela. Má otevřená ústa. Zpěvák kývá hlavou ze strany na stranu, ze strany na stranu a volá: "Oh, my, soul." Tančí před krásnými černoškami s nádhernými kadeřemi, před ženami, které vstávají a pohupují svými kulatými těly, které si zouvají boty a jemně se dotýkají země špičkami prstů, které zvedají ruce nad hlavu a třesou stehny. Jejich atlasové halenky a sukně z provázků krémové barvy odhalují, co je pod nimi. Ženy na zpěváka volají přehlušujíce baterii saxofonů a bicích.
   Little Richard překonal Big Joe Turnera a jeho Lucille Lucille. Richardovy černočerné, nádherné a dosud neznámé tamtamy přehlušily i velkého Paula Robesona. Jeho kytara zní jako banjo, jeho piano není stařičký nástroj, na nějž hrávaly Saint-Saensovy bílé ruce a na němž pospávala jeho kočka. Little Richardovy ruce se míhají ze strany, hopkají po klávesách, jichž se Saint-Saens nikdy nedotknul, divoce do nástroje tlukou v synkopách rokenrolu. Hrají dlouho do tmavé noci.
   Little Richard zpíval pro ženy, jejichž city ovlivnila módní vlna nutkající je ječet, omdlévat a odevzdávat se mu. Tohle už ale moje deska neprobouzí. Toto je zaváto. Dokonce i slovům písní už dnes špatně rozumíme. Zbývají především zpěvákovy výkřiky a naše chvějící se nitra.
   Little Richard se sklání nad pianem. Díky němu se přede mnou nečekaně zjevují zamračené dny v Miramar, dny, kdy jsme Little Richarda poslouchali s otevřenými ústy, kouřili a šířili dým šerosvitem sklepa školní ubytovny. Obklopuje mne havanská mlha, která nás obcházela na nádvořích, načernalý tok aut, vůně benzinu, domy z rudých cihel, jež byly uvnitř chladné i horké zároveň, a automaty v barech, které dodnes hrají El Rock de la Cárcel Césara Costy, Rock Around the Clock Billa Haleyho a jeho Comets a No Me Dejes Manola Munoze.
   Do sklepa naší ubytovny, domu na rohu Sedmé a Šedesáté ulice, dopadalo světlo jen levým oknem. Spolužák Obdulio se potil a žádal nás o klid. Důkladně jsme zavřeli sklepní dveře, které nás dělily od chodby a kuchyně, zavřeli jsme i dřevěné okenice, nebo aspoň jednu, aby mohl pustit Tutti Frutti. Dávali jsme si pozor, aby nás ve sklepě nikdo nenašel. Mahagonově černé Obduliovo tělo se spolu s tělem černé dívky oddávalo rytmu. Hvízdali si slova písně a mávali rukama, na prstech laciné prstýnky, vlnili se, hýbali krky a pohupovali hlavami, aby se blyštěly řetízky z mexického stříbra, které byly ještě levnější než prsteny. Jejich vlasy se v rytmu proplétaly. Little Richard říkal, že je třeba se rozšoupnout. Rozšoupli jsme se tedy, zbavovali se okovů svého černošství v zemi bílých a zapomínali na svoji chudobu a na osamocení v Havaně roku 1963.
   Skupina mladých lidí v šeru sklepa stále dokola přehrávala gramodesku Little Richarda - hned první a hned zase druhou stranu. Světlo dopadající zleva bylo cezené okenicí. Živě jsme cítili své tmavé ruce na bílých a černých klávesách pian, drželi saxofony a bubnovali. Noc prosvětlovaly ohýnky cigaret Aromas, které putovaly z ruky do ruky, dokud se nestaly řeřavými uhlíky. Obdulio nás učil tanci. Imitovali jsme naše idoly, stáli jen na špičkách a paže natahovali co nejvýše, chtěli se rozpínat do širokých ulic, až pod studené lampy na Páté třídě a k orlí hlavě vytesané do kamene budovy Chrysler Corporation.
   Ulice kolem ubytovny bývaly prázdné. Prázdné ulice, prázdný svět. Jen z lékárny na rohu Sedmé a Čtyřiačtyřicáté, kde prodávají nejen léky, ale i proskurníkové pastilky a cukrové bonbóny, čas od času někdo vyšel. Když padla na Miramar noc, bývalo v celé čtvrti hrobové ticho. To jen v našem sklepě ohlušivě křičeli jeho vzácní návštěvníci: Little Richard, Elvis, Los Zafiros a Paul Anka. A s nimi jsme křičeli my, protože i my byli osamocení jako oni.
   Kamarádu Richardovi, jenž nebyl Little Richard, jsme otevřeli sklepní dveře až poté, co zaklepal podle smluveného signálu: dvakrát zaklepat, chvíli počkat a zase dvakrát zaklepat. Naklonil hlavu dovnitř, vdechl kouř a šum, pohlédl na světlo houpající se pod stropem a zastíněné papírem a hadry. Vstoupil, natáhl k nám ruku a řekl: "Zhasněte, do prdele!" Richard měl někdy sklony rozkazovat jako běloši. Naštěstí ho to vždy brzy přešlo. Dal se do tance. Tančil vedle Obdulia a zapomínal na dnešní výuku i na kasino, které nedávno našel na ulici Patrice Lumumby. Tančil dotýkaje se ostatních boky a zády, držel se s nimi za ruce, otáčel se jako střelka kompasu. "Pusťte Little Richarda," nařídil. Když Little Richard dozpíval, náš Richard se posadil. Byl neupravený, bylo vidět jeho spodní prádlo. On na to ale nehleděl a vyprávěl nám, jak nedávno řekl v posluchárně chemie své dívce, která patřila do studijní skupiny 26 nebo 27, dívaje se jí z očí do očí: "Rozejdeme se." Zazněla píseň Long Tall Sally v Little Richardově originálním provedení. Náš Richard se do ní zaposlouchal. Poslouchal pyšného boha zpívajícího ve sklepě, který se v našich očích zvětšoval do nesmírných rozměrů, který byl celým naším světem. Světem mým, světem Espondy a světem Roberta Natchara, sedících vedle mne a udivených Richardovým rozchodem s jeho dívkou.
   Kamarád Brache si zabalil ruku do ručníku, pozvedl ji a povolil horkou žárovku.
   Setkání skončilo. Miramarskou nocí se nesly poslední hlasy, noční ptáci odlétali, zašuměla tráva v zahradě za metodistickým kostelem. Bez hudby jsme se cítili opuštěněji než s ní. Vzpomínal jsem na Richardův pohled, když vešel do sklepa, na jeho nepříjemný rozkazovací tón, na ten náš rock and roll a na Little Richarda, jenž nás pobláznil a jemuž jsme záviděli jeho živelnou radost, kterou my nepoznali. S beznadějí v duších jsme se přemístili ze sklepa a do našich pokojů, do sprch s lyzolem a zástrčkami, aby do nich nemohly slečny. Vdechovali jsme pronikavý a hutný pach pokojů a vyřezávali vzkazy do dřevěných dveří a obložení sprch. Většina z nás snila o krásné mladé učitelce, která měla pevná prsa a kaštanové vlasy, hedvábné vlasy ostříhané na kluka, pihy, hebký hlas, která nás zbavila rozvahy svým smyslným mrkáním i zlatým řetízkem kolem kotníku - podobné nosí jen poběhlice z Coney Island -, snili jsme o ní, ač se naučila aroganci a škodolibému smíchu. Toužebně jsme dlabali své prosby do dřeva koupelny: "Přijď k nám, učitelko s prsy jako jablky." V hlavě nám bzučelo, zněl nekonečný chór slov, defilovaly obrazy, neuskutečněné laskání a polibky. Kolem nás stoupaly jiskry až k nebesům, odkud se snášely zpět, zlaté tečky dopadaly na okraje záchodových mís.
   Když zmizela poslední jiskra, usnuli jsme. "Tak už zhasni, vrátný!" Dlouhý a hubený Esponda spal na lůžku nade mnou. Často si prozpěvoval. Tehdy ještě stejně jako já neznal fyzickou lásku. Nikdy neobjal krásnou mulatku tančící v podniku na ulici Patrice Lumumby a točící se na ruletě kasina. Esponda jako jeden z mála nemiloval krásnou mladou učitelku. Téměř každou noc snil o své sestřenici. Cítil jsem každý pohyb jeho lůžka, slyšel každé zapraskání dřevěného rámu postele. Večer co večer mně přesvědčoval, že musíme utéct, že musíme zajít do středu města, do centra zábavy, tam, kde hudba pronikala až do konečků prstů, lomcovala celým tělem, kde zněly hebké melodie Pata Booneho, jehož zbožňovala Espondova sestřenice, ta osudová žena, která si uměla smyslně pilovat nehty, dávajíc si přitom nohu přes nohu a pokuřujíc cigaretu, jež překypovala tajemnou melasou, a která tančíc nezadržitelně se chvěla a rozechvívala ostatní.
   Esponda a já jsme jednoho večera opravdu utekli. Namířili jsme si to do městského centra. Nesli jsme si desku Little Richarda. Měli jsme rozjařené oči, kadeřavé vlasy nám vlály. Vykračovali jsme si zvesela, na nohách opánky vietnamky. U okolí jsme ale vzbuzovali především lítost. Pozvali nás na jídlo do jednoho hostince. Dali nám fazole s rýží. To už jsme byli hladoví a méně veselí. Nakonec jsme se vrátili s nepořízenou. Nenašli jsme lásku žen, nenašli jsme ani stereo zpívajícího Del Shannona, Steve Lawrenceho, Chubby Checkera či Paula Anku. Nesli jsme si jen svého Little Richarda ukrytého v obalu desky Aragonského orchestru. Utíkali jsme prázdnými ulicemi, zatímco nazrzlý Brian Hyland zažíval možná nejkrásnější léto svého života, protože se svojí směsicí čačy, kalypsa a rokenrolu stal číslem jedna všech hitparád. Jeho na rozdíl od nás všude vítali s otevřenou náručí.
   Ale my Hylandovi nikdy nerozuměli. Náš sklep mu býval zapovězen. Nevpouštěl jsem jej tam ani já, ani Obdulio, ani spolužák a nadějný zpěvák Nicolás Leonard, jenž to dotáhl až na vrchol naší Hitparády mládeže. Jeden z večerů ve sklepě školní ubytovny jsme začali poslechem Cliffa Richarda. Nadešel podzim. Tehdy jsem poprvé v životě pil rum a Coca-Colu. Colu jsem upíjel z láhve bez etikety. Sehnal ji Brache, když byl na propustce. Diskutovali jsme o Kennedyho smrti a o demisi Harolda Macmillana. Studovali jsme kalhoty, které právě letěly a v nichž jeden z nás přišel. A poprvé jsme také slyšeli zmínku o čtyřech Angličanech, kteří zpívali lépe než Elvis Presley.
   Za dalších večerů, kdy už jsme rum a Colu popíjeli v modravém světle našeho sklepa pravidelně, jsme poslouchali i The Platters a Johnnyho Mathise. Zapovězené nápoje jsme sáli přímo z hrdel láhví a pojídali sušenky, které jsme kradli v kuchyni. Na gramofonu se střídaly desky Billyho Cafara, Luise Aguilého, Los Camisas Negras, Everly Brothers nebo Ricky Nelsona. Hovořili jsme o tanci na zábavách, o tanci v rytmu kubánské melodie mozambiku, o tanci v Salónu Mambí, o kroutících se striptérkách z půlnočního Coney Island i o chůzi teploušů z Paseo del Prado. Ale povídali jsme i o jiném: třeba o ledoborci Lenin nebo o českých gramofonech.
   Nicolás Leonard mě roztančil. Zapomněl jsem na to, že se mohu vystavit posměchu kamarádů, a dotančil až k rusovlásce Glorii. Chytil jsem ji za pas. Zajiskřilo ve mně a zamiloval jsem se. Zrudnul jsem a asi vypadal groteskně. Každý den jsme se pak s Nicolásem sázeli, zda bude moji lásku opětovat. Sázeli jsme se do chvíle, než jsem ji zahlédl u basketbalového hřiště, jak jásá s rukama na prsou pozorujíc elegantního Alberto Verdeho dávajícího právě koš. Ztratil jsem na několik hodin řeč. Pak jsem se Glorii vyhýbal. Utíkal jsem do knihovny nebo do výtvarné dílny, abych na ni zapomněl. Po Albertu Verdem chodila s Vicentico Valdésem. Mne pořád přehlížela. Až do odpoledne, kdy jsem ji zpozoroval, jak se zastavila na rohu před ubytovnou. Bílá pleť od čela až ke kotníkům, šedá blůzka, v níž pulzovaly kvetoucí prsy, jemné ruce s upravenými nehty. Utáhla si přezky bot. Rukou si pak odhrnula vlasy spadlé do čela. Se svojí přítelkyní Mercedes se vydala do parku. Mercedes byla ošklivá a měla červený podbradek. Procházely se po pěšinách mezi stromy, než se zastavily u vozíku prodavače ledové šťávy. Z povzdálí jsem je sledoval, nespouštěl z Glorie zrak.
   Tehdy se ke mně náhle otočila a překvapila mne v úkrytu svýma velkýma zelenýma očima s dlouhými tmavými řasami. "Ty jsi ale hlupáček," pravila s lehkostí a opovážlivostí Havaňanek. Její přítelkyně Mercedes se dala do smíchu, zakrývajíc si ústa. Nezmohl jsem se na slovo. Rozběhly se ke mně. Utíkal jsem před nimi až k cihlové zdi na protější straně parku. Tam jsem se zastavil a představoval si, jak ke mně přichází a prosí za prominutí. Ve skutečnosti mne o prominutí nepožádala. Přišla však zezadu ke mně a rukou se dotkla mého ramena. Otočil jsem se k ní. Zastyděla se a zarděla, což ji dělalo ještě krásnější. Najednou byla jen mou. Údivem jsem zůstal nehybně stát. Za okamžik se rozběhla pryč. Byla první dívkou, kterou jsem mohl mít a neměl. Byl to další z mnoha mých zážitků, které se zlomené časem ztratily. Jemný deštík se začal snášet na mandloně a zadržel mne u zdi parku až do setmění. Po návratu do ubytovny jsem se v koupelně zahleděl do zrcadla. Naposledy jsem uzřel mladou tvář. Už nikdy poté se přede mnou její obraz neobjevil. Té noci jsem do sklepa nešel, i když mne tam lákal Roberto Jiménez, protože sehnal novou desku Vic Damoneho.
   V té době se na zamlžené Šedesáté ulici v Miramar, ve sklepě s modravým světlem o jasu padesáti svíček vášnivě a až do rozbřesků diskutovalo výhradně o kvartetu Angličanů, kteří dobývali svět. Probírali jsme všechny zprávy o těchto tajemných bozích. Někdo říkal, že zpívají jinak, že svým Please, Mr. Postman rozechvívají zemi. Jediný Nicolás slyšel některé jejich písně. My ostatní ty čtyři v porovnání s ním vůbec neznali. Proto jsme se ho na Beatles ptali. Nicolás se změnil v našeho nuncia, ve vyvoleného. Zvedal paže a se zakloněnou hlavou nám odpovídal. "Jsou jako Elvis?" tázali jsme se. "Ne." "Jsou jako Little Richard?" "Ne." "Jsou jako Jerry Lee Lewis?" "Nejsou. To, jací jsou, nelze slovy vyjádřit. Ohromili mě, když jsem viděl fotografii, na níž sestupují po schodech z letadla, když jsem si poslechl Twist and Shout. Omráčili mě jejich tmavé obleky bez klop a boty s nezvyklými podpatky. Jsou velcí, hlasití, usměvaví a vlasatí. A ječí, co to dá." K Nicolásovi přistoupil Jorge Garciarena: "Ano, Nicolás má pravdu. Už v Anglii vydali dvě elpíčka a dokončují další. Jsou z nich milionáři a zná je celý svět." Hleděli jsme na Nicoláseho s Jorgem, jako by měli svatozář, a nedutajíce jsme je poslouchali.
   Vzdálenost mezi návštěvníky sklepa a jejich bývalými hudebními oblíbenci se den ode dne prohlubovala. V dáli se nám ztratila Peggy Lee. Její píseň Fever s námi už ani nehnula, ačkoliv se tolik snažila vetřít do pozornosti. Nemohla nás uspokojit. Chtěli jsme něco mnohem víc mimořádného. V její písni, v tom cizím blues nebylo nic, co by nás mohlo rozpálit. Byli jsme dychtiví poznat čtyři Angličany, kteří rostli a mohutněli, kteří se k nám blížili, kteří se protahovali do našeho sklepa jako ranní světlo skrz větve mandloní a škvíry v okenicích.
   Jednoho časného rána, ach, Lucille Lucille, ach, Tutti Frutti, vyšel ze sklepa Roberto Jiménez a zakřičel na mne do chodby: "Poběž, pojď, uslyšíš Beatles!" Roberto měl na sobě olivově zelené kalhoty s velkými kapsami, šedou košili a mokasíny s jemnými podešvemi. Dodnes ho vidím, jak vychází, mává na mě, slyším jeho zprávu, vidím, jak se otáčí, poskočí si a vraceje se zpět jde přece vpřed. "Poběž, pojď!" Seběhl jsem po schodech a střetl se s jedinečnými hlasy, patřícími navždy jeden ke druhému, se zvuky kytar kolem těchto hlasů. Byl to cinkot mincí padajících z božské peněženky. Rojas stál uprostřed sklepa s obalem desky v ruce. Na obalu bylo množství malých fotografií se smějícími se tvářemi. Všechny další desky ve sklepě se sypaly jedna za druhou ze stolů a polic, všechen rokenrol se tříštil, černoši se dali na ústup, Little Richard vstal od piana a jako ostatní padl mrtev na zem. Zemřel Elvis, zemřel Paul Anka, zemřela Peggy Lee, zesnul neklid Gene Vincenta a šílenství Jerryho Lee Lewise, zemřela všechna města v Alabamě a v Missouri. Jedna muzika zemřela a druhá se narodila. Nová hudba pronikla do každého rohu, do uší a dostala se až na oběžnou dráhu. Vidím tváře Rojase a Roberta, vidím černou desku, která nás přivádí k šílenství, která jásá pod jehlou českého gramofonu.
   Onoho rána do našeho sklepa vstoupila muzika, která ukončila dlouhou noc patřící Little Richardovi. S Beatles už ve sklepě nikdo další dlouho nezůstal. S nimi nastala částečná prázdnota. Nikdo už neposlouchal staromódní hlasy Los Camisas Negras, Luise Aguilého či Manola Munoze. Byla to nostalgie naruby. Proto, abychom mohli poslouchat Beatles, zavrhli jsme téměř vše ostatní. Obdulio se najednou štítil starých desek i sušenek z kuchyně. Naše jitra bývala s Beatles jiná, jiné světlo se prodíralo skrze levé okno, když Brache povolil modravou žárovku. Naše osamocení vlastně ještě vzrostlo. To dřívější proti novému nebylo vůbec nic.
   Koncem roku 1963, nedlouho před Vánoci, možná přímo o Vánocích, kdy voněly sváteční večeře a mandlové těsto, byl správcem školy jmenován jistý Carrasco. My toto jmenování ihned pocítili, protože jsme přestali dostávat snídaně zdarma.
   Pršelo. Hodně oné zimy pršelo. Oblékali jsme se do olivově zelených vatových kabátů a těžkých bot, jejichž podrážky při přeskakování kaluží zvonily. Gloria začala chodit s Demetriem Pilou, jenž jí slíbil, že jí přinese své Beatles. Přísahal jí, že má doma jejich poslední elpíčko. Já jsem dostal těžkou chřipku a hospitalizovali mne na klinice na rohu Dvacáté a První ulice. Armando Almaguer a Aldana, dva přátelé na život a na smrt, mi tehdy namluvili, že se Beatles rozpadli a že teď nejvíc letí The Kinks. Když mne z nemocnice pustili, s kruhy pod očima a bledého od horečky, zaposlouchal jsem se proto do Greatest Hits Little Richarda. Tato deska patřila Espondově sestřenici.
   Ricky Nelson a Pat Boone byli sice z našeho sklepa vyhnáni, ale tajné hudební schůzky v jeho pološeru prosvětlovaném ohýnky cigaret samozřejmě denně pokračovaly. Valle, náš vychovatel, o nich věděl, ale tvářil se a vystupoval tak, že jsme si mysleli opak. Tajně se však připravoval k rozhodujícímu úderu proti rokenrolu a Beatles. Valle se zřídkakdy usmíval. Měl modročernou pleť a hopkající oči, v nichž se zračila inteligence. Nebyl podbízivý a nenosil boty s hollywoodskými podpatky. Byl kádrem a uměl zavelet. Měl rád fyziku, šachy a noční klid. V jádru to byl hodný člověk, avšak bohužel patřil k druhé straně.
   Po dnech, v nichž nastala změna repertoáru našich nočních párty a změna, která se odehrála v našich nitrech, změna citová, důvěrná a nezasvěcenými neviditelná, se sklep stále plnil návštěvníky vydávajícími kouřové zprávy a sbíhajícími se jako mravenci nad každou novou deskou. I když z našich myslí vyprchal rokenrol, byli jsme stále nekonformními bouřliváky. Jen ve sklepě jsme se cítili dobře, jen tady jsme zapomínali na denní trmácení z učebny do učebny. Jen ve sklepě jsme mohli žít. Byl naší skrýší před mrtvolnou Sedmou ulicí, kterou jsme museli tak často přecházet. Zapomínali jsme na to, že nás škola znechucovala, zapomínali jsme na nedobrou ruskou polévku, kterou nám několikrát týdně dávali k obědu. Cítili jsme úzkost, když kolem nás procházel Valle kontroluje čistotu, zásoby lyzolu a rozvrh našich služeb v kuchyni, kde jsme museli mýt nádobí. Valle nás při mytí talířů akurátně pozoroval, pomalu přitom cosi přežvykuje. Poklepával svými černými prsty o stůl kontroluje hliníkové ešusy i délku našich vlasů. Na všechno se díval a vše ohmatával. Roberta Natchara jednou pochválil, že si dal zúžit kalhoty.
   Venku bylo sychravé lednové odpoledne, když si mne a Bracheho Valle zavolal do svého pokoje ve čtvrtém patře školní budovy. Díval se na nás svrchu, stoje vedle své postele. V očích onu známou inteligentní záři. "Už nikdy nechoďte v ubytovně do sklepa," pravil nám výstražným tónem. Brache a já jsme se roztřásli a podívali se na něj. "Nikdy víc tam nechoďte," zopakoval. "Vy dva máte nejlepší známky z celé vaší skupiny. Nechci, abyste se zapletli s disciplinární komisí." Brache se začal slabě potit. Já cítil rozrušení a strach. Naše rty nebyly schopné promluvit. Valle se k nám naklonil, přiblížil se svou tváří, aby nám mohl pohlédnout do očí. "Vy víte, proč to říkám. Tak se netvařte nechápavě. Kouří se tam, pije rum a tančí i po dvaadvacáté hodině. A to je zakázané. Víme, že tam chodí žáci i z jiných ubytoven. Víme, co se tam poslouchá, co se tam koná, co se tam dělá v rozporu s naším řádem a našimi principy. Nechci vás napomínat. Jen teď buďte obezřetní. A pokud to, co vám právě říkám, vyzradíte ostatním, pokud se už od této chvíle ve sklepě nikdo nesejde, pak vás budeme považovat za dva z nich. Pokud tam už nevkročíte, pak vás naopak budeme považovat za dva z nás." Valleho tvář se zalila popelavou barvou a jeho tmavé poskakující oči intenzivně zasvítily. Nelibě pozvedl ruku v hrozivém gestu. Já i Brache jsme ani nedutali. Valle nám dal na vybranou ze dvou špatných možností. Mučil nás tím, že nám svěřil hrozivou informaci, o kterou jsme se nemohli podělit.
   Jakmile jsem opustil Valleho pokoj, běžel jsem na dvůr. Byl jsem tam až do noci a pozoroval měsíc na nebi nad Miramar. Uvnitř těla jsem cítil strašlivé mrazení. Rozklepal jsem se zimou. Nemohl jsem se vrátit domů k rodičům, pokud by mne zbavili stipendia a vyhodili ze školy. Avšak mohl jsem mlčet před svými kamarády, před svými opravdovými přáteli, s nimiž mne pojilo pouto muziky, ač neviditelné, přece pevné? Mohl jsem opustit Nicoláse, Obdulia, Espondu, Roberta Jiméneze? Myslel jsem si, že je opustit nemohu, ale opustil jsem je. Zůstal jsem s Brachem sám. Při představě svého vyloučení ze školy jsem se studeně potil až do rána, i když jsem se schoulil pod vlněnou přikrývku. Nemohl jsem se na nic soustředit, hlavou se mi honila jen Valleho slova. Nemyslel jsem na zkoušku z chemie, která mne čekala následujícího dne. Chemické vzorce se mi roztančily v hlavě, až když jsem se těsně před zkouškou díval oknem posluchárny na prázdný dvůr, na cihlovou zeď a na vozy v ulici.
   Zkoušku jsem i přes své rozladění udělal. V průběhu následujících dvou dní jsem do sklepa nevstoupil. Mé nepřítomnosti si tam samozřejmě všimli. Třetího dne tam se zachmuřenou neholenou tváří, se zdáním vousu, vešel Brache. A já jej tiše následoval. Zaklepali jsme na dveře. Chvíli jsme ve sklepě pobyli, aniž bychom s někým promluvili a aniž bychom kouřili. Muziku jsem neslyšel a necítil. Nevnímal jsem hluk, nevnímal jsem ani přeskakování jehly na jedné z desek. Nemohl jsem mluvit, natož křičet s Little Richardem. Myslel jsem na svoji zradu, která mě odhodila stranou, na vzdálenost mezi mnou a kamarády, na to, že patřím k jiným.
   Tak uplynulo několik nocí. Jako houslové sólo v instrumentální skladbě Percy Faitha vinul se modravý kouř, stoupal a omotával hlavy a tváře a dělal tyto noci nekonečnými. Ani Brache, ani já jsme kamarádům nic neřekli.
   Rozednívalo se. Byli jsme ve sklepě téměř všichni. Kouřili jsme mentolové cigarety. Zpívali Beach Boys, když se ozvalo bušení na dveře. Nebyl to smluvený signál, žádná dvě zaklepání, pauza a další dvě zaklepání. Ne. Bylo to imperativní bušení, znesvěcující a provázené přísným hlasem, jenž se nesl chodbou. Cigarety mizely v otevřeném okně, Esponda začal mávat rukama, aby rozptýlil kouř. Gramofon přestal točit deskou. Brache pozvedl paže. A Richard otevřel dveře zdánlivě s klidem Havaňanů. Vstoupil Carrasco, správce, ve svém olivově zeleném kabátě na bílém svetru, ve vojenské čepici a sklonil se na deskami. Vzal starou a už dlouho nehranou desku Little Richarda a mrštil jí o zeď. "Tady je americká hudba zakázaná!" křičel a rty se mu chvěly. Černé úlomky desky padaly pomalu k zemi. Nastalo ticho. Po Carrascovi vešel Valle. Rozmrzele se na nás podíval svýma temnýma očima. "Tady je zakázáno pít alkohol," řekl, trhnutím uchopil láhev bez etikety a rozbil ji o betonovou podlahu. Kousky skla se rozptýlily před nohama Roberta Jiméneze. Láhev vydala podivný zvuk, jako by nebyla rozbita silou lidské ruky, ale roztržena přetlakem v jejím nitru. "Vy nevíte, že je tady zakázáno kouřit?" Vytrhnul Obduliovi popelník z ruky a pohlédl na jeho plavé vlasy ostříhané na ježka. Popelník nervózně upustil na zem. Rozbil se jako láhev. Od země se vznesla mentolová vůně. "Nošení mokasín a takovýchto podivných kalhot je také zakázáno!" křičel Carrasco ukazuje na kohosi. "Ničíte náš internát!" zavolal rozhrnuje ukazovákem zbytky kouře a zuřivě přitom zíraje. "Všichni půjdete před disciplinární komisi," dodal Valle a odkašlal si. Stál přímo pod modrou žárovkou. "Všichni!" To byla naše poslední noc ve sklepě. Esponda poté probrečel několik dní i proto, že neměl čím zaplatit své sestřenici za rozbitou desku Little Richarda.
   Celý týden jsme žili v podivném polospánku. Náměsíčně jsme ráno vstávali, chodili do školy, vraceli se a usínali. Cítili jsme nezvyklou lehkost vlastních těl i strach z toho, co přijde zítra nebo pozítří. Byli jsme plní pocitu viny a odcizení. Jen hudba byla v těch momentech s námi. Hrála nám v srdcích a dávala nám dokonce jakousi svatozář. Pro suchost v ústech jsme nemohli promluvit, když si nás Valle jednoho po druhém předvolával. Hrobovým tichem jsem kráčel k jeho kanceláři. Zbavil jsem se pocitu osobní viny za cenu, že jsem všechny uvrhl do bídy společného osudu, honilo se mi hlavou. Bylo to správné?
   Disciplinární komise se nakonec usnesla, že naše studijní skupina bude rozpuštěna a my budeme rozděleni do skupin jiných. Sklep se během týdne změnil v bufet pro dělníky z nedaleké továrny. Brachemu a mně bylo odňato stipendium. Roberto Natchar byl přiřazen k 24. skupině a já s Espondou jsme byli odsouzeni k přestupu do skupiny 26. V nové ubytovně jsme měli jedinou desku Beatles, kterou tam pronesl Nelson Vila. Naše další školní léta už v sobě natrvalo nesla hořkou pachuť.
   Při návratech z hor Baracoa, kam jsme jezdívali sbírat kávu, jsme vídali naši bývalou ubytovnu a vzpomínali na časy, které se už nikdy nevrátily. Po skončení střední školy odešel Nicolás do Tarará. Při odchodu mi daroval novelu o kovbojích Krocení ďábla od Marciala Lafuente Estefaníi. Do knihy vepsal toto věnování: "Příteli Franciscovi, příteli přes všechno, co se stalo, věnuje spolužák Nicolás Leonard Cribeiro." Když jsem to přečetl, pousmál jsem se a rozechvěly se mi ruce. Nicolás měl na zádech batoh. V jeho očích byl smutek. "Nikolo," odvážil jsem se zeptat, "proč příteli přes všechno?" "Protože ty a Brache jste to věděli a nám nic neřekli."
   Stmívalo se, Šedesátá ulice v Miramar zmodrala a zfialověla. Ze střední školy jsme vyšli naposledy. Obdulia jsem od té doby neviděl. Možná se ve fialovém večeru rozplynul. Roberto, Esponda a já jsme se sešli na předuniverzitním studiu. Tam jsme poznali učitele s obličejem dítěte, který byl dlouho v cizině. Byl k nám kamarádský, a tak jsme se jej odvážili zeptat, zda nemá desky Beatles. Důležitě pokýval hlavou a řekl, že má. Byl to začátek dlouhého přátelství.
   Když jsem dostudoval a stal se dokonce ředitelem, i já se dostal do ciziny. Ve Stockholmu sněžilo. Vypadal jsem uboze, což mi ale nevadilo. Před odjezdem na zahraniční stáž mne můj synovec Ricardo Arturo poprosil, zda bych mu nesehnal desky Boyz II Men, AC/DC, Nirvany a vůbec všech skupin, které hrají alternativní rock. Zašel jsem do tržnice na Riddarholmu. Na velké ploše zde měli všechno, od jídla až po obnošené šaty. Vločky hnané větrem padaly na červené střechy. Vedle areálu tržnice byl sklepní obchod přecpaný lampami, nábytkem vyšlým z módy a dalším haraburdím. Vstoupil jsem. Přivítal mne tlustý a usměvavý Chilan. V rohu obchodu měl v papírových krabicích staré gramodesky. Prodával je kus za třicet korun. Byly jich tam desítky. Slavná jména i zpěváci, jejichž písně, ba i jména, jsem nikdy neslyšel. Prohlížel jsem si každý z obalů, každou s desek. Žádnou jsem nevynechal. Nalezl jsem Original Hits starého Paula, Paula Anky. Chilan se na mne s úsměvem podíval a zeptal se mě: "Která Ankova píseň je nejlepší?" "My Way," odpověděl jsem, "i když není původně jeho, nýbrž Claude Francoise. Ten ji stvořil. Její anglickou verzi pak nazpívali Anka a Sinatra. Sinatra ji zpíval krásně, ale na můj vkus příliš vážně a sklesle." Muž se na mne překvapeně díval. Pak jsem uviděl Ankovy Greatest Hits, desku, s níž slavila velké úspěchy společnost RCA Victor, a The Times of Your Life, kterou jsme nikdy neposlouchali a která tak v mých vzpomínkách nebyla. Vyndal jsem desku z obalu a důkladně ji studoval. Dále jsem z krabice vysvobodil Anka at the Copa, na které je My Home Town. Ruka se mi třásla, chtěl jsem ji koupit, ale nemohl jsem utratit moc peněz. Chtěl jsem koupit i Twist and Twist Chubby Checkera i Todos los Éxitos Neila Sedaky. A pak jsem uviděl Espondovu milovanou desku, stejnou desku, kterou kdysi přinesl na školní ubytovnu: Greatest Hits Little Richarda. Tato deska byla podivuhodně dobře zachovaná. Bez dalšího rozmýšlení jsem si vzal tuhle.
   Velmi opatrně jsem desku položil na gramofon. Uvedl jsem do chodu jeho mechanismus a skrze jehlu ke mně vystoupal dávný a mohutný hlas, zvuk saxofonů a nostalgie, kterou mi nikdo nemůže vzít. Ve svém bílém hedvábném obleku ke mně přišel Little Richard. Vracím se zpět, přeskakuji hradbu let k přátelům, kteří mi věřili, k rokenrolu, k Tutti Frutti, ke kouři ve sklepě. Vracím se daleko, mezi vzpomínkami lovím svá středoškolská léta. Zpívaje, žádá mne Little Richard o odpuštění za to, co nám kdysi způsobil. A zpívá už navěky.

   2000



   (Poznámka překladatele: Little Richard, narozen 5. 12. 1932, vlastním jménem Richard Wayne Penniman. Americký zpěvák, skladatel a pianista. Jedna z ústředních postav rokenrolu.)

   Francisco López Sacha (narozen 1950 v Manzanillo), spisovatel a esejista. Publikoval knihy Narozeniny ohně (1986, 1990), Rozdělené vody (1987), Objevení modře (1987), Analýza něhy ( 1988) a Nová kubánská povídková tvorba (esej, 1994). Je rovněž autorem Bajky o andělech (antologie, 1994-1996), vydané s úspěchem ve Španělsku, Portugalsku a Brazílii. V roce 1993 získal Cenu Smysl bytí, udělovanou nadací Aleja Carpentiera, a v témže roce také Cenu za povídku, udělovanou kubánskou La Gacetou. V roce 1996 publikoval v Řadě zahraniční tvorby (Colección Rayuela Internacional), vydávané mexickou Národní univerzitou UNAM, svou osobní antologii Postavy na plátně. V roce 1998 byl nominován na Národní cenu za literaturu. V témže roce vydal v Itálii, v nakladatelství Ibiskos Editrice, další povídkovou antologii, La Terra delle mille danze. V roce 2001 obdržel jednu z cen v soutěži Juana Rulfa právě za povídku Poslouchám Little Richarda a v roce 2002 Cenu Alejo Carpentiera za knihu Zlatý svět, v níž je tato povídka obsažena.
   Je předsedou Asociace spisovatelů při Kubánském svazu spisovatelů a umělců.

   Přeložil MICHAEL DOUBEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]