Vyložit literární (nebo i jiná umělecká díla) z hlediska filozofie je lákavé a právem bychom měli očekávat nějaká originální zjištění. O to se pokusil Martin Pokorný v rámci výzkumného záměru Základy moderního světa v zrcadle literatury a filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze. Jako knihu vydalo jeho opus nakladatelství Jitro v Praze - Vojtěch Ripka, s. 220.
   Nepodceňujeme v žádném případě autorovu erudici, ani snad povrchnost posuzovatelů jeho textu, kteří nakonec museli tuto práci doporučit do tisku. Ovšem věc se má poněkud jinak, dostane-li se do rukou čtenáře, který není svázán se zájmy ani samotného autora, ani nakladatele, ba ani ne s oním výzkumným úkolem. Sympatické je na všech těchto činitelích, že knížka se hlásí k »modernímu přístupu« v literární vědě a to na bázi znalostí »moderní« filozofie.
   Duchovním otcem pojednání je zajisté německý filozof Edmund Husserl (mimochodem jeho rodištěm je moravský Prostějov, žil v letech 1859-1938), a když bychom si přáli stručně Husserla »oznámkovat«, pak by byl zástupcem fenomenologie. Rozlišoval tzv. přirozený svět, právě tak jako mnozí jeho žáci a následovníci, u nás třeba Jan Patočka, a svět druhý, další, nebo i v množném čísle, jiné světy. A tím se musí dostat k řešení četných »záhad«, na prvním místě by byla záhada poznání, hledání smyslu života, uvažování o úloze vědy atd. Snad by se mohlo na první pohled zdát odvážné, o co se v knize samotné pokusil její autor - spojovat tak časově vzdálená díla, jako je Homérova Odyssea, Dantova Božská komedie a Joyceův Odysseus. Ti autoři o sobě nemohli
   vědět, nemohli se ani znát, ale vytvořili svébytné literární projevy, v nichž je možno provádět víc interpretací.
   Pokorný hned na začátku nenechává čtenáře na pochybách. Odysseus irského, ale anglicky píšícího autora Jamese Joyce (1882-1937) »je kniha stejně proměnlivá, jako je proměnlivý i mořský stařec Próteus«. Píše, že je to dílo stejně neovladatelné, jako je širý oceán. Také proto toto dílo může být a je rozmanitě vykládáno. Již sám název je pozoruhodný, u Homéra je to Odyssea, u Joyceho je hlavním hrdinou Ulysses. Autor sleduje vývoj typu a odklání se od čtení, jaké by provozoval »prostý« čtenář, který by se ovšem minul smyslu samotného díla. Autor poznamenává, že každá doba se v něm mohla vidět jako v zrcadle a připomíná na jednom místě i poněkud zasutou knížku Joyceovu - Dubliňaně. To není jen vyprávění o svérázných postavičkách Dublinu. A právě proto a podobným způsobem se pak zaměřuje na Dantovu Božskou komedii, v té souvislosti padnou i jména Shakespeare a Flaubert. Nás může potěšit snad i to, že sáhl po překladu již poněkud zastaralém z díla Jaroslava Vrchlického (s. 47), odkud cituje výstižné místo. Ve spojitosti s Dantem se dostane i ke středověkému scholastikovi Tomáši Akvinskému (s. 214) a snaží se dospět k syntetickému souhrnu. Ten se mu zajisté jeví i jako stvrzení právě naznačené »matrice« onoho jiného světa, k němuž by naivně realisticky čtoucí čtenář nikdy nedospěl.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)