O životě se spisovatelkou a básnířkou Alenou Vrbovou

   Alena Vrbová, nar. 3. 10. 1919 ve Starém Plzenci, debutovala v 11 letech dětskou knížkou (1942) Maminka země, v poezii skladbou Řeka na cestách.
   Jako prozatérka se v r. 1943 pokusila o rozklad románové formy My dva - druza, románem se zabývá i ve své disertační práci z r. 1946.
   Vystudovala poté medicínu a pracovala jako odborná lékařka (1951-77) v Mariánských Lázních.
   Vydala čtyři desítky knihy, nejznámější jsou její dvě historické trilogie.
   Od r. 1942 členka Syndikátu čs. spisovatelů, poté všech spisovatelských svazů.
   Od r. 1983 žije znovu v Praze na Hradčanech.


   Mohla byste se popsat a charakterizovat?
   Anomální osobnost jako většina opravdových umělců, celý život jsem se hleděla zařadit do normálního lidského průměru. Lékařka.

   O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
   Na počátku nové epochy často rozvažuju, jak dlouho v ní budu žít, jak obstojím.

   Chtěla byste něco ze svého života škrtnout?
   Samozřejmě bych chtěla vymazat z paměti několik neplodných let po dvou životních katastrofách, kdy jsem si nebyla jista zda a jak dlouho přežiju.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Poměrně záhy, po třicítce, kdy jsem se v těžké infekční polyneuritidě jako lékařka svěřila do rukou nebezpečných terapeutů. Podruhé po autohavárii ve služebním voze, kdy jsem se octla v nevhodné společnosti - v létech sedmdesátých.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez přiměřené dávky tvůrčí samoty, ale i bez životního pocitu, že je mé práci věnována pozornost jako ve všech obdobích, kdy jsem žila kulturně plně.

   Co vám dalo dětství?
   Dětství mi dalo všechno, čím jako básník žiju, i první mládí bylo pro mne nádhernou fantazijní féerií.

   Čemu vás naučil život?
   Životní zkušenosti mne brzy poučily, že je třeba trpělivosti; vydržet. Má erbovní písnička je celkem prostá: Jednou jsi dole, podruhé nahoře.

   Co vás nejvíce v životě zklamalo?
   Nejvíc mne zklamaly mezilidské vztahy - milostné, politické, ovšem deviza mé generace byla žít, všechno prožít, nepsat z papíru. Všechno živé regeneruje.

   Co je pro vás v životě nejdůležitější?
   Vědomí, že jsem nežila nadarmo, sympatie i neznámých čtenářů a pacientů, kteří prošli mým životem. Bývá to často údělem lékařů, jen málokdy básníků, spisovatelů.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Naslouchat svému vnitřnímu hlasu, jako Věra Lukášová v novele Boženy Benešové.

   V co věříte?
   V jednoho Boha a ve výskyt dobrých lidí.

   Jste někomu za něco vděčná?
   Především matce a otci, kteří se často obětovali, v mládí za války i později jsem měla štěstí na vynikající učitele, ze zlých situací mi pomáhaly význačné osobnosti i politici.

   Co je zbytečné?
   Kult přechodné ženské krásy. Honba za metály.

   O čem nejčastěji sníte?
   Odjakživa o dalekých cestách, krajinách, které jsem ještě neviděla, i měla možnost je zvláště v mládí projít. Vyskytují se i v REM fázi mých snů.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Někdy s neústupným důrazem, i na úkor své oblíbenosti u oponentů, míněno sebekriticky.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Z přímé nastoupené cesty. Zaměřené k pomoci člověku. Říká se tomu stále ještě sociální vztah.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Když konjunkturální politici v kultuře ohrožují mou existenci a tvůrčí možnosti.

   Myslíte, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Je to odvěká funkce umění, provádí ji někdy zcela mimovolně, bez didaktických příkazů.

   Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Spravedlnost. Svoboda. Jsem křtěná jménem Liberta, za války jsem pod ním pracovala v nemocnici jako sestra, ve světových encyklopediích existuju jako Liberta, nikoliv jako bankovní číslo.

   O čem jste si dělala iluze?
   Jako většina lidí starších generací jsem snila o socialismu humanitní podoby.

   Jaké máte ideály?
   Samozřejmě nesené nadějí k tomu směřující.

   Na co jste zvědavá, co byste se ráda dozvěděla?
   I když nepíšu sci-fi, pokroky kosmonautiky mne ve dvacátém století obšťastňovaly a zvědavost trvá dál.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na všechny, které oživují epos života a nepůsobí utrpení druhým.

   Litujete něčeho?
   Ano, lituju, že jsem v přetížení svého dramatického života nemohla prožít obyčejný osud ženy. Řada mých vrstevnic, i umělkyň, mne utěšuje, že jsem opravdu o nic nepřišla. To je ovšem strašné.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Setkání dvou spřízněných duší na této planetě, odpusťte mi tu banalitu.

   Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
   Co je pravda? Čert vem Piláta.

   Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
   Že byli a jsou hrdiny, že obstáli statečně v krizích století, a že jsou zkrátka oficiálně ELITA.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Zůstat věrný svému přesvědčení i za zhoršených osobních podmínek.

   Stojíte za vším, co jste vytvořila, anebo byste se nejraději k něčemu neznala?
   Publikuju od dětství, ve své modernistické fázi před válkou jsem se vysmívala juveniliím. Řada čtenářů mne ovšem přesvědčuje, že je mají nejradši. V létech padesátých, která dnes straší řadu autorů, jsem nepublikovala, jiná období jako vyučená literární historička neuznávám za zlotřilá pro autora, který léta mlčel.

   Uznáváme pokoru? Kdy a před čím?
   Kajícnost a pokora nepatří k mým osvědčeným vlastnostem. Upřímnou pokoru chovám jen k absolutním hodnotám.

   Co vás ponižuje?
   Když se mi v supermarketu hrabe prodavačka v drobných a zachází se mnou jako s bezbrannou stařenkou.

   S čím se nikdy nesmíříte?
   S bezbřehým chaosem, který je vývojovým stadiem naší doby.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Sociální vztahy na úrovni.

   Děsí vás něco?
   Sny a vzpomínky z časů války. Pozor na recidivy!

   Z čeho se dovedete radovat?
   Ze slunce a trávy naboso na zahradě, z nové knížky, dnes je to ovšem jen občasný autorský prožitek.

   Jaká je vaše největší životní zkušenost?
   Zkušenosti, které jsem získala dnes a denně u lůžka nemocných.

   Čemu jste porozuměla až teď?
   Začínám dost pozdě rozumět tajemství stáří: Veliká trpělivost.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Nevím, co lze v ní označit za nové? Mám si zvykat na jinou formu kapitalismu než v dětství? Na rozvrat Masarykova státu? Na ustavičné chaotické rysy v mnoha oblastech?

   Z čeho nechcete slevit?
   Nemohu slevit z ideálů a nadějí, které jsem měla možnost ve světovém měřítku zahlédnout v mládí.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   V posledním období života mám prostor, který vynahrazuje mé celoživotní harcování v lékařských kumbálech, i když jsem nic nerestituovala po předbělohorských stavech!

   Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
   Bez lidské soudržnosti v širší rodině, která hraje jistě roli u osamělých, bez kontaktů se zbylými literárními a lékařskými vrstevníky, i když pomalu odcházejí za oponu.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Měla jsem v životě několik okamžiků ryzího štěstí v oblasti tvůrčí, v milostných vztazích, nakonec zbude třeba ve stáří prožitek vyrovnaného zdravotního stavu.

   Na co se těšíte?
   Právě například na vydařený slunovrat, na novou knížku, na utěšenější poměry v kulturní politice.

   Přejete si něco pošetilého?
   Tohle si přeju odjakživa: Přátelé a spolupracovníci mi nosívali k narozeninám rozkošná látková zvířata. A já je rozdávám dětem. Právě si přeju - leoparda.
   Známka stáří? Vždycky jsem byla infantilní. A tím se vracíme k první otázce rozhovoru.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)