Silvester Lavrík (1964), slovenský režisér, dramaturg a spisovatel, v současnosti šéfredaktor Rádia Devín v Bratislavě, patří ke známějším slovenským tvůrcům v České republice. Jako dramatik, režisér či dramaturg spolupracoval s různými divadelními soubory (v Ostravě, Zlíně, Praze, tuším i v Brně), úspěšně adaptoval několik literárních látek (připomínám jen Gulliverovy cesty), s jeho jménem je spojena i současná inscenace Tylovy hry Drahomíra a její synové v pražském Národním divadle, atd. Jeho některých invenčních nápadů, prostorového vidění a intertextových ironizujících her jsem si vážil, protože se mi jevily jako projev "slovenské kreativity", která je na rozdíl od "pražské ironie" vitálnější, spontánnější, improvizovanější, fantasknější a folklornější, výrazově bohatší; "pražská ironie" je intelektuálnější, analytičtější a kunderovsky výsměšná a krutá k tomu, s čím nesouhlasí nebo co pokládá za projev nevědomosti, za manipulaci apod. S Lavríkovým jménem jsou však v poslední době spojeny i dva nekulturní počiny, "realizované" sice v Bratislavě, avšak nelze je ponechat bez kritické analýzy, neboť mají obecnější dosah.
   Na úvod krátkou citaci z rozhlasové hry Pavola Janíka Bez zábran, jejíž vysílání S. Lavrík zakázal, což mne šokovalo, neboť jsem pokládal poměry na Slovensku za o něco málo tolerantnější než u nás, v České republice (obsáhlejší ukázku z Janíkovy hry jsme přinesli v Obrysu-Kmeni č. 8/2006, pozn. red.). Toto rozhodnutí nekorespondovalo s obrazem, který Lavrík vytváří ohlasem svého díla, ani stylizovaně dandyovským image. Zakázal v rozsahu svobody šéfredaktora rozhodovat o tvorbě jiných, jistě legálně. Ostatně není první ani poslední cenzor a tato aktivita se netýká pouze soudobé éry restaurace - i celé 20. století je definovatelné různými mody cenzury, jejími stále sofistikovanějšími a dokonalejšími podobami. Janíkova hra Bez zábran je k lidem mocným a moci sloužícím, tj. lidem svobodným a ochotným svoji svobodu stupňovat a expandovat (pokud nenarazí na překážku, reflektovanou jako nesvobodu pro sebe, a tudíž "ohrožení svobody"), otevřená, demonstrativně analytická. Mimo jiné pojednává o cenzuře v její dnešní podobě:
   
   Felix: Starý, ty si zasa zaspal dobu. Čo by podľa teba mohol byť okeják?
   Roland: Človek, ktorý robí okej. Už to mám - okeják je pritakávač; človek, ktorý so všetkým súhlasí.
   Felix: Si úspešný tak na päťdesiat percent. Je to človek, ktorý súhlasí, ale nie so všetkým.
   Roland: Takže je to vlastne dohlížitel?
   Felix: To si povedal ty a ja som to ani len nepočul. Prosím ťa, ako môže byť v Rádiu Slobodný svet cenzor?
   Roland: Čože je ten okeják?
   Felix: Okeják je okeják. Človek, ktorý schvaľuje príspevky do vysielania.
   Roland: Teda cenzor.
   Felix: Nie, okeják.
   Roland: Už mi to je jasné. Okeják je slobodný človek, ktorý slobodne schvaľuje slobodné príspevky do slobodného vysielania slobodného rádia, ktoré sa slobodne nazýva Slobodný svet. (zdůraznil A. M.)

   Janíkova modelová hra, intelektuální a la these, fakturou blízká absurdní "sametové ironii", Rolandovými ústy nejen pojmenovala polycentrickou diktaturu "vyvolených ke svobodě" sloužit kosmokracii, ale i metodu, kterou uplatnil Silvester Lavrík v knize SLOVENSKO V LETE (Bratislava, Koloman Kertész Bagala, 1. vyd.). Kniha vznikla na základě autorova svobodného souhlasu s nabídkou dnes už bývalého premiéra slovenské vlády. Rozhodl se napsat a publikovat "postrehy, poznámky a fakty v prepletenci, ktorý sa dobrovoľne podvolil rôznorodosti inšpiračných zdrojov" (s. 11), a ty proložit čtyřmi rozhovory (a podstatně větším počtem fotografií) s "prvním mužem" na Slovensku. Nese podtitul "záznam letného putovania s Mikulášom Dzurindom", která se uskutečnila "autami, na bicykloch, na pltiach, koňmo, pešo" v létě roku 2003, ovšem v rámci propagační politické akce, tzv. prezentace "filozofie programu Obnovme si svoj dom" (s. 7), jak píše v předmluvě M. Dzurinda. Kniha, vydaná roku 2004, pozornost nevzbudila, pomineme-li fakt, že ji odmítlo prodávat Art-forum jako politickou reklamu a že někteří literární kritici a čtenáři kroutili hlavou nad "banalitou v pohybu", lacinými efekty a okázalým vlastenectvím, jež - dodejme - paradoxně přichází na Slovensku do stále větší intelektuální módy. Pokud se po delší době ke knize vracím, činím tak z jednoho důvodu - pokud svobodný spisovatel svobodně slouží svobodným ambicích svobodných politiků a jejich svobodným zájmům, lidem, kteří si ze svobody udělali vývěsní štít demokracie i zlatý důl, je mi to podezřelé, protože podobné přisluhování nejednou přivedlo umění před brány pekel, když ne rovnou do některého z jeho kruhů. Té nejsvobodnější instituce, nezatížené žádnou morálkou.
   Z frází a vzletných slov je komponován už úvod Mikuláše Dzurindy, stejně jako všechny rozhovory s ním. Přitom mu jistou inteligenci a umění lichotit, rychle odhadnout politickou situaci, být ve správný čas na správném místě a vytěžit z minima maximum, upírat nikdo nebude. Budí dojem, že hájí zájmy bohatých (bohatstvím a majetkem se má projevit postavení "úspešných, talentovaných a usilovných ľudí") a bojuje proti "rovnostářským stereotypům". Text překypuje "sebadôverou" a "sebavedomím", víra jest "pevná", léto samozřejmě "modré" (pardon - "Modré"!), vlast "naša", místa jsou "mnohé", a všichni "šancu majú". Nic nového pod sluncem, sice stylisticky prostinké (ach, jak píše jinde Lavrík, Slováci jsou přece také "milí ľudia okrúhlej tváre"!?), zato řeč státnická, pevná, intonovaná s tou pravou vůlí: "Predstaviť myšlienku, povzbudiť ľudí v ich aktivite, porozprávať sa. Bol som vďačný Silvestrovi Lavríkovi, ktorý prijal moje pozvanie."
   A Silvester Lavrík, v něčem podobný šťastnému Felixovi z Janíkovy hry, se zpočátku zděsil, ale po rozhovoru našel s předsedou vlády "spoločnú reč" a vědom si povinnosti povzbudit "sebavedomie Slovenska" absolvoval letní cestu po turisticky atraktivních regionech (ze členů delegace je připomenut jen Paľo Pekarčík, "kameraman, fotograf a skvelý chlap"). Všude nalezli "šikovných a vynaliezavých ľudí" (s. 9), a jistěže nechyběly "aj kytice, aj usmiati miestni funkcionári, sem-tam dievčiny v krojoch". Už ti funkcionáři a kroje by měly čtenáře varovat... IDYLKA? Jakpak vypadá idylka na slovenský "letní" způsob, viděná očima S. Lavríka a M. Dzurindy. No přece jako "album pohľadníc". (M. Dzurinda, s. 7)
   Keep smiling, tedy vždy s úsměvem, optimisticky, asertivně. Vidět jen to, co je třeba vidět, to ozvláštnit, patetizovat a monumentalizovat. K tomu slouží hned zkraje velká slova, dutě znějící abstrakta a enumerace - "obdiv, úcta, očarenie, žiarlivosť, radosť, smútok aj dva-tri mozole" (s. 10). Ach, ty mozole mozolnaté, "u nás sa mozole nosia do kostola namiesto prsteňov". Zvláště adjektiva a adverbia s multiplikativním, bombastickým účinkem, typickým pro jazyk reklamy. Lze je pracovně rozdělit na superlativa lexikální i gramatická, všech tří rodů i obojího gramatického čísla, ale raději je pouze ocituji: "nádherná", "skvelá", "veľká", "najvyšší", "tajuplné", "tajemné", "diabolské", "impozantné", "najimpozantnejšie" "veľkolepý", "veľkorysé" , "bezchybný", "extra trieda" "nezameniteľné", "najzvučnejšie", "pôvabne", "parádne", "dynamické", "najlepší", "neopakovateľný", "vzrušujúce", "neutuchajúce" "nesmrteľné", "najcennejšie", "extrémne príťažlivý", "šťavnaté" (těmi jsou nejen listy, ale i písně, milé tváře etc.), a ještě některá další. Tyto lexikální jednotky se střídají a opakují do úmoru a nebylo by od věci sestavit frekvenční slovník. Čtenáři Natalie Sarrautové by konečně našli své Zlaté plody.
   Ach, to DOBRO, s nímž se roztrhl pytel! "Dobre sa stalo", "to je dobre" ,"doma je fajn". "Dobre je tomu, kto sa má kam vrátit", i to je považováno "za "dobrú vec". A MÁM RÁD, celé gejzíry lásky, srdečnosti a vroucnosti! "Mám rád krajinu /../ Mám rád Slovensko. Čoraz radšej /./ Moje očarenie Slovenskom nie je žiadna rýchla láska" (s. 10). I lidé "predovšetkým milujú" (s. 50). I pan Dzurinda "má rád" lidi, kteří "sa usilujú po sebe zanechať doklad o tom, ako žili, myslili, čo mali radi. Takých ľudí mám rád. Rád som ich premiérom" (s. 62). Lidé jsou "milí", místa "zaujímavé", lidé "zaujímaví", místa "milé", jistě "zaujímavé a milé stretnutia s ľuďmi" (s. 120). A Tatry, jeden by nevěřil, "sa neba dotýkajú. Toho slovenského". A PÍSNĚ! ÚSMĚVY! Toho "veselého rehotu" (s. 42) z pointy vtipu, že usmívající se cyklista "má na zuboch mušky, predsa!" A lidé, no "spievajú si". A DOBA! Ach ta doba, "ide rýchlo", "taká je dnes doba." Lichotek není nikdy dost - místo najde "čistota charakteru", "smelosť ducha", "vzletná povaha" (s, 21). A KRÁSA! Dokonce "na Spiši má Európa možnosť nájsť krajšiu stranu svojej minulosti" (s. 25), krajina "vie imponovať", chlapci "sú to šikovní" (s. 35), gazda pořádkumilovný a "naširoko rozkročený", "veľký" nebo správný chlap, rozvážných gest "po dobre urobenej robote" (s. 59). A SMYSLUPLNOST! A vůbec. Banality stylistické doprovázejí banality motivické: "Na bicykli ide človek inou rýchlosťou než napríklad kabrioletom," (s. 56) nebo jiný kousek: "Vzpriamená chôdza je základný atribút vznešenosti majestátu človeka" (s. 63). Fráze Lavríkovy a Dzurindovy jsou kongeniální natolik, že jsou autorsky zaměnitelné. Autorovi absurdní komedie a tragikomedie, filmovému scenáristovi i literárnímu patafyzikovi nabízí "Slovensko v lete" mnoho neocenitelných lexikálních podnětů; i jako celek vybízí k travestii či jinému typu adaptace. Libo Plešatou zpěvačku na slovenský způsob?
   Textem rezonuje mýtus o všestranné devastaci (v česky mluvících zemích se píše o "genocidiu"), jíž bylo Slovensko obětí za tzv. totality. Vše zničeno, jen tu a tam zázrakem cosi vydrželo, přežilo, a nyní svobodně "klíčí". Vyprávěnka z přelomu 80. a 90. let se drží úporností předsudku, spíše silou politického zvyku než empirickou tradicí a neradno ji naplno vyslovit např. před lidmi, kteří mají hlouběji do kapsy, aby nebyl jeden označen za - slabomyslného nebo podvodníka. Čím mýtus podepřít? Tvrzením, že za bolševismu "sa z vandrovky vrátiť domov nedalo" (s. 10, "z vandrovky" patrně drotáry, pláteníky, olejkáře, kupce, zedníky, studenty, kteří "vandrovali krížom-krážom odjakživa", domů bolševik nepustil). Spiš bolševické hydře vzdorovala "aj v čase najtvrdšej normalizácie", a slovo "gazda" tu má stále "dobrý zvuk", rezistentní "voči oficiálnej doktríne reálneho socializmu" (s. 24-5). Orava byla za komunistů "'stavaná' do polohy živého skanzenu" a byla poznačená "žravou Chimérou". Proč žravou? Přece proto, že "zožrala veľa z tejto krajiny" (s. 27). Budování za socialismu "starú zástavbu prevalcovalo temer bezo zvyšku" (s. 49). Zato pod Dzurindovým vedením se regiony obnovují, země počíná vzkvétat, sjednocuje se, lidé jsou usměvaví, aktivní, úspěšní, hledí s optimismem ke šťastným kapitalistickým zítřkům. Ta "sila", "víno" a "viera. Počúvať zaslúžene sebavedomých hospodárov je vždy príjemný zážitok" (s. 50). Kdyby nebylo těch přežitků socialismu., ale na rozdíl od totality pan Dzurinda ví, že "zodpovednosť je nedeliteľná, absolútna a totálna" (s. 62). A propos, logika. Na jednom jediném místě ("v dolinách pod Duklou") se setkáme i se zmínkou (!) o sovětské armádě, jinak při osvobozování Slovenska patrně marginální a okrajovou vojenskou jednotkou, to když se "prebíjela sovietska ČA spolu s 1. československým armádnym zborom a proti nim stál Wehrmacht". Hle, i to má logické důsledky - vojáci byli pochováni na hřbitovech, ty nám dnes pomáhají nezapomínat, historie byla pro národy Evropy "spoločná nešťastným spôsobom, a tým ju na dlhých štyridsať rokov rozdělila" (s. 47). Historicky nelogické exkurzy a metafory patří v Lavríkově knize k nejlogičtějším vyústěním kýčovitě paradoxní strategie: vinný - nevinný, agresor - osvoboditel, když jsou mrtví, vše je jedno. Hlavně nezapomeňte.
   Lavrík je uhranut krátkými, autoritativními větami, výčty. Místo souvětí volí věty jednoduché, uvozené i souřadnými, i podřadnými spojkami, místo dvojčlenných vět jednočlenné, avšak rytmus a spád tomu jaksi chybí, melodie vět se ztrácí, stavba se sesypala na jednotlivé prefabrikované cihly, tvárnice. Devastace věty je tak absolutní a totální. "Gestá sú úsporné, vety krátke" (s. 32), píše, jako kdyby chtěl napodobit fragmentární styl jednoho gazdy: "Hospodár to vie. Preto šetrí dychom" (tamt.). Klonuje se plevelná lexikální struktura, panelovitá stavba, otřesná ve stylové kompoziční rovině, srov.: "Divoká príroda. To áno, to je Orava. Spiš je monumentálny. Liptov prívetivý. Turiec pokojný. Horehronie veľkorysé. Kysuce zahriaknuté. Podpoľanie robustné. Orava je divoká. Hovorím o kopcoch. O riekach. O topení snehu. O letnej búrke." (s. 28) Řeč musí znít jasně, krátce, vojensky řízně: ano-ano, ne-ne?
   "A toto už nie je žiadna mystifikácia", dočteme se vzápětí, aby bylo jasné, že právě teď čteme pravdu, pravdu, samou pravdu. Opravdu? Copak nečteme "záznam" letního putování, který "zapísal Silvester Lavrík"? Ale kdepak, jen potřeba budit dojem autenticity, ryzosti a fakticity, snaha realizovaná technikami moderní triviální literatury a jejími slogany, sentimentem, patetizací, ba i emotivním gurmánstvím. Vychutnat si - "rozkoš", "čaro", "pátos", "očarení", "parádu". Někdy jsou výkřiky osamostatněné jako holá tvrzení, banality zvýznamněné tím nejjednodušším trikem, antitezí čí sugescí něčeho posvátného nebo naopak estrádního. Řídce se objeví i pokus o zaznamenání humorného zážitku, a ten pak vyhlíží vpravdě kuriózně. Připomenu vyprávěnku o setkání s podivínem, recitujícím verše na náměstí v Dolním Kubíně, mužem opřeným o podstavec Hviezdoslavovy sochy, jenž na "otázku vo vašich očiach" odpoví, že v mlze vypadáte jako medvěd (úsměv), a že když před Hviezdoslavovou "poéziou utekajú všetci" (hyperbola k popukání), tak proč neveršovat na medvěda (pointa báječná, až se zmítám smíchy). Přece na Oravě jsou "všetci, medvede i ľudia, živí i mŕtvi, triezvi aj tí odvčera veselí" (s. 29). Ach, to VESELÍ, potoky veselí, tak, tak. "Veď tie potoky ešte, chvalabohu, nevyschli" (s. 123). Ach, to "nevyspytateľné Horné Uhorsko, to naše hezké Slovensko".
   Standardní "pohlednicovou" úroveň mají v knize jen fotografie, jež se snaží vystihnout jakýsi local color a představit turisticky atraktivní jevy; co se faktografie týče, doporučuji serióznější bedekry, cestopisné či místopisné příručky, neovlivněné propagandou. Text v "reprezentativně" vyvedené knížce překypuje tím, čím si vynucuje naši pozornost a vtírá se do naší přízně - sebedůvěrou, sebevědomím, ritualizovaným patosem, optimismem svobodného člověka, jenž se chce líbit svobodným lidem pravé vůle. "Ľudia majú radi dobré príbehy a pekné obrázky" (s. 41), tak dostanou kupu obrázků, historek a slov. Slovensko, vlast slov? Jenže "letné stretávanie sa s ľudmi" je šidítko a vývěsní štít, za nímž se skrývá pravda o Lavríkem i Dzurindou ignorované, zato každodenní realitě. Chiméra závistníků a nepřejících, chudých, netalentovaných, těch frflajících u vedlejšího stolu? Neschopných a hloupých, sveřepě odmítajících být aktivními a iniciativními, odpovědnými a svědomitými? Jak málo se život slovenské společnosti podobá úsměvům, krojům a hudbě pro turisty a politiky, barevným pohlednicím z "letního putování".

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]