Významuplná náhoda letos dvakrát připomněla jihomoravský Bítov a jeho básníka Jiřího Kuběnu: na jaře 31. května oslavil Kuběna, to pořád hravé „májové kotě“, jehož vlas ani hlas nešedne, neuvěřitelné pětasedmdesátiny; a na podzim je tomu už patnáct let, co se na hradě Bítově sešli, i když nesrozuměli básníci (a jejich interpreti) tří proudů české poezie předešlých desetiletí: samizdatu, exilu i (v tom byl velkolepý čin pořadatelů) poezie v ČSSR legálně vydávané, během devadesátých let přísně proskribované, šmahem zatracované, nejednou také pisálky, kteří o ní předtím psali s devótním obdivem. Ten první básnický Bítov nesplnil vpravdě básnický sen svých svolavatelů, ale díky i jemu je už situace – k nelibosti sametových savonarolů, kteří ovšem stále skuhrají a ještě si nevšimli, jak jsou už jen trapní – přece jen lidštější. Už i knihkupci, kteří se před patnácti dvaceti lety ošklíbali nad nejedním skvostným autorem, už ho dnes prodávají.
Na to vše jsem nemohl nemyslet cestou na Bítov letos po výročí narození básníka Bítova a před jubileem festivalu, který se po pár letech přesunul z Bítova do Olomouce a posléze zanikl, aniž zanikl jeho význam. Na Bítov jsem se vypravil, abych si vyzbrojen trojicí Kuběnových letos vydaných knih a katalogem výstavy Karla Žáka, Kuběnova životního partnera, prohlédl dvě výstavy.
Napřed o těch knihách. Když jsem se dověděl, že letos ještě nevyjde poslední - sedmý – díl Kuběnova devítisvazkového Básnického díla, už připravený k vydání edičně, nikoli však finančně, ale jen výbor básní z let 1953-2010 a dvě rané sbírky, publikované už jako součást prvého svazku prvního dílu zmíněného Básnického díla, byl jsem notně zklamán a roztrpčen a užuž jsem si ostřil pero, totiž žhavil PC, že to zas jednou dnešním – kultuře nepřátelským - poměrům vytmavím. Naštěstí jsem si zvykl nepsat o ničem, co jsem už dřív četl, dokonce víckrát, aniž bych to přečetl znovu, a užasl jsem. Jak sbírku HODINA DEVÁTÁ (Regulus, Praha 2011; na obálce reprodukce Kuběnova obrazu Kat), tak sbírku KRÁSNÝ RYTÍŘ NA VYSOKÉ SKÁLE (Kniha Zlín, Zlín 2011; obálka na základě dětské kresby jedenáctiletého Karla Žáka) jsem s nemalým potěšením četl, když jsem psal doslov k Básnickému dílu JK VI, ale teprve až nyní, když jsem se k nim, vyloupnutým ze svazku o 598 stránkách a vydaným jako samostatné knížky, navrátil, teprve mi došlo, jaké to byly a jsou básnické činy a jak si ty juvenilie samostatné vydání nejenom zasloužily, ale i v něm vynikly. (Což je mimochodem memento pro sýčky zlověstně tárající o blížím se prý zániku knihy a o tom, že jí nebude škoda.) Jejich vydání opravňuje jejich estetická a navíc literárněhistorická hodnota, nikoli až dnešní proslulost Kuběnova jména.
Hodina devátá vznikla roku 1952 (to se ještě Kuběna jmenoval Paukert a bylo mu šestnáct!) a její závěrečná, titulní skladba byla napsána na Velký pátek, kdy se otvírají poklady, jak víme z Erbena, a kdy, přesně třicet let před ní Nezval napsal o Velikonocích 1922 svého Podivuhodného kouzelníka. Připomínám to ne proto, že Nezvala připomínám rád při každé příležitosti, ale z lepšího důvodu: má ho rád a v nejrůznějších souvislostech ho jmenuje a hlásí se k němu i Jiří Kuběna. Už i v první sloce své skladby Hodina devátá:
„Hodina devátá a hodina třetí se dovršuje / Velký pátek rozhodil ratolesti smutku / mezi věřícími plují kostely a oltáře / fialová barva krypt a hrobek / venku fičí jaro bleděmodře / unavuje nás sluncem a červenými kravatami / zdáli slyšíme citovat Nezvala.“
Devátá a třetí, připomeňme dnešním „vzdělancům“, byly hodiny modlitební a při hodině deváté (starší překlady včetně Kralické bible), případně třetí (v překladu ekumenickém), ukřižovaný Kristus zvolal mocným hlasem, jak víme z evangelia podle Matouše (27,46): „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Kuběnova Hodina devátá není však žádná parafráze vrcholného okamžiku biblického příběhu, je to báseň o (hlavně) české poezii („Wolker je těžký jako hrouda země jako Antonínův bol jako pneumotorax / Seifert je něžný klasik / Nezval je fata morgana / české verše se nepřekládají“) a zejména o Nezvalovi: jiní vyšli z módy, „ale žije Nezval protože Nezval zpíval / Nezval je bůh a šílí ve své Pantomimě / Nezval je bůh a Nezval je svině / má tisíc tváří na zápraží...“ Kuběnovi v té básni „na každém rohu je kus Nezvala“.
Zopakujme si: takto psal šestnáctiletý, a přece už všestranně – lidsky i básnicky – vyspělý básník roku 1952, v roce, kdy jedni pořád ještě nechtěli Nezvalovi odpustit hřích poetismu a podle jejich mínění smrtelný hřích surrealismu a druzí zas Stalina, Zpěv míru a báseň Z domoviny (byl svině pro oboje). Bylo vůbec možné vidět, cítit a psát tehdy samostatněji a pronikavěji?
Budoucí Kuběna píše ve své Hodině deváté i o sobě: „Já jsem básník bez rýmu a bez popularity / zalezl jsem z toho dýmu do své ulity.“ Bez popularity jistě byl a ještě dlouho pak bude, ale ve své ulitě nebyl bez rýmů, které údajně „rozprodal cholerikům“; neubrání se jim, ani když „dnes píše báseň bez rýmů („Šálky tituly / lidé si boty obuli / Jaro šílí šílí šílí / 6í v řadě za sebou // Mě to ale neomýlí / s jarem i mé verše jdou“), ale v jiných básních jimi až oslňuje: v Bezejmenné (dedikované tetě Lole, „své první a největší Múze, zasvětitelce v poezii“) jimi přímo hýří: „až gotický nás pojme chlad a shltne svatý Vít, / až budem vděčni za nápad, že lze až na věž jít, / až budem kouzly stěn a skel zmateni mysticky, / až budou kašny shora jen malé jak mističky, / až projdem všechna nádvoří i s Rajskou zahradou, / až se mi srdce proboří, bude bít pod bradou…“ Těch šest veršů tu cituju namísto nutně a nudně dlouhých výkladů o pronikavém vidění, mistrovské metafoře a daru mélického verše už v Kuběnových šestnácti letech. Co vše uměl a co vše nepředběhl! I ta grafika: fí, není to k závistivému vzteku, postmoderní panstvo?
O rok později napsaný Krásný rytíř na vysoké skále dokládá, jak zrála a prohlubovala se Kuběnova básnická odvaha, a to nejen „in eroticis“. Zase místo popisu vždy vedle veršů toporného ocituju tu aspoň šest veršů z básně o Kodani (proč jenom jsem ji neznal, když jsem pořádal antologii Básníci na cestách!):
„Má pavlač směrem nad střechy kde kvetou azalky / Slunce se vlní nad plechy a moře blyští do dálky / Jsem náhle básník eposu na Její slavné syny / Kostra prý klepá na kosu Ať My jsme všichni z hlíny / A teď už nejsem ničím bodán Jsem toho strachu zbaven / Dole se vlní modrá Kodaň – Kupecký Kobenhaven.“
Zkrátka v letech 1952 a 1953 jsme tu měli svého, autentického, neuvěřitelného Rimbauda (až později se začalo říkat analogicky raně vyspělému Jiřímu Veselskému „ostravský Rimbaud“) – a nevěděli jsme o tom, ani když Jitka Bednářová už roku 1995 v doslovu ke Krvi Ve Víno objevila mimořádný význam Zpívající voliéry (třetího dokladu vysoké úrovně mladistvého básníka), která rok nato vyšla samostatně knižně.
Ale básník sebelíp tajený a dlouho širší čtenářské obci neznámý se nedá utajit navždy. Přichází nyní právě včas, jak si ještě řeknem.
Třetí knihou, která vyšla k básníkovu letošnímu jubileu, jsou vybrané básně z let 1953-2010 PRAMEN BÍTOVA (Host Brno, sv. 7 velké řady Edice poezie). Knihu si uspořádal básník sám, patrně stále nejlepší vykladač svého díla, a doslov k němu napsal M. C. Putna jako kapitolu z dějin literárně-geografické hermeneutiky, který právem konstatuje, že Kuběna si „jádro své básnické vize“ Bítova „přinesl na Bítov ´s sebou´“. To se bezděčně rýmuje s Kuběnovou poznámkou k nynějšímu vydání Hodiny deváté, že jeho Nezvalem byl „především Nezval Pěti minut za městem“, jejíž jednou částí je i Malá Atlantida, básnická skladba o brněnské přehradě, vzniklé podobně jako už předtím přehrada vranovská, ono „jezero“, které začíná pod Bítovem. Výbor Pramen Bítova resumuje ve zkratce nutně brutální (odhaduji, že pouhou desetinou z dosavad publikovaných, natož napsaných Kuběnových básní) to nejdůležitější, co by čtenář měl z Kuběny znát, až vyjde dlouho očekávaný poslední díl - dvojsvazek jeho Básnického díla, verše z let 1990-2011. Ani ten velkolepé a jedinečné dílo jistě ještě neuzavře. Dokud bude Kuběna dýchat, bude psát básně.
A nyní k bítovským letním výstavám, otevřeným (byť v říjnu už asi jen o víkendech) do půli podzimu. Výstava JIŘÍ KUBĚNA – ŽIVOT A DÍLO (k 75. výročí narození básníka Bítova) ohromuje kondenzovanou obsažností a i čtenářům, kteří vědí o tom, že si básník ilustruje své podrobné deníkové zápisky (počet deníků se už blíží třem stům) a že rád barevně kreslí do dopisů přátelům, a dokonce i znají některé barevné reprodukce jeho obrazů ze svazků jeho Básnického díla, až na letošní výstavě docení i výtvarnou práci Kuběnovu, k níž patří také pozoruhodné masky, zpoza nichž básník čítal své texty. Tak jako až samostatné knižní vydání Hodiny deváté a Krásného rytíře... objevuje zázračné začátky tvůrcova díla básnického, až výstava s originály v původním rozměru objevuje Kuběnu malíře a kreslíře. To píšu ze své osobní zkušenosti. Až teď na výstavě jsem byl Kuběnovým olejem Sedm Princů Jeden Eden (Velikonoční Týden), namalovaným o Velikonocích 1970, bezděky evokujícími Nezvalův Týden v barvách z Pantomimy, tak velice uhranut, že se mi nevybavila reprodukce toho obrazu už ve IV. díle Básnického díla JK (2004). Velká škoda, že k této výstavě nebyl vydán katalog, i když kalendária, která básník vkládá do svých knih, jistě ho do jisté míry bohatě nahrazují.
Za velký objev mám i souběžnou výstavu KAREL ŽÁK - SOCHY A KRESBY. Letos pětadvacetiletý výtvarník, který žije spolu s Jiřím Kuběnou už několik let na Bítově, měl výstavy už ve Vranově nad Dyjí (2007), na Plumlově (2008) a v Tišnově (2010), ale až tato výstava zřejmě probudí zájem větší návštěvnické obce i výtvarné kritiky o talent a dílo, které si pozornost zasluhuje. Nejsem výtvarný kritik, ale mám oči k vidění a vidím, že Žákovy busty Jiřího Kuběny, Matky básníka nebo sochařský Portrét maminky Žákovy, kresby Bratra, návrh k plzeňské soše patrona hasičů Sv. Florian (a 3 kresebné studie k ní jsou působivé, a tam, kde znám portrétované, jsem okouzlen Žákovým uměním vystihnout i vnitřní podobu portrétovaných.
Karel Žák si zřejmě rozumí s Jiřím Kuběnou v antické inspiraci (tu u Žáka konstatuje v katalogu k výstavě Ivo Binder) a v mnohém jiném, jistěže i v tom, že jeho talent se začal rozvíjet už v raném mládí. Jeho mládí souzní s pořád nepomíjivým mládím Jiřího Kuběny a přes propast desítiletí koresponduje s Kuběnovou Hodinou devátou a Krásným rytířem na vysoké skále, ranými díly právě nyní osvobozenými ze samizdatu a ze souborného Básnického díla.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)