Prvního října uplynulo 90 let od narození básníka Jindřicha Vichry, který zemřel mlád. V nedožitých 26 letech v pankrácké sekyrárně 12. května 1944 ukončili jeho život v plném rozmachu jeho tvůrčích sil a bojového odhodlání.
Vichrovy kořeny jsou spojeny s jihočeským Dráchovem, kde se v malorolnické rodině 1. října 1918 narodil jako pátý potomek Vichrů. Přišel na svět na přelomu epochy ve znamení zrodu svobody v novém státě československém a také jeho smrt za pouhé čtvrtstoletí jej zastihne na novém přelomu epochy, na prahu nového života, za nějž šel do boje a obětoval mu vše.
I tak krátký život díky intenzivní osobní vůli a šťastným okolnostem, jež mu pomohly najít správný směr pro uplatnění své energie, stal se neobyčejně plodným a bohatým. Do vínku mu bylo dáno, aby se pral s nepřízni osudu, ale to jej více posilovalo než aby ho to sráželo. "Vždy jsem patřil k třídě, jíž bylo rány nést," vyznal se při ohlédnutí za svojí životní cestou.
Po ukončení studií na táborské reálce zůstal bez práce a tento stav se táhl téměř tři roky, ale nepropadl nicnedělání, zahálce, naopak využil času k intenzivnímu sebevzdělávání. Ve svém pokojíku ve vesnické chalupě se obklopil světem knih a všechen čas od rána do noci četl a psal, psal a četl, jak na něj vzpomínala jeho maminka. Propadl touze a vášni tvořit, vyjadřovat své myšlenky, pocity i touhy básněmi. Již jako student táborské reálky přispíval do studentského časopisu a tomuto tvořivému údělu v dalším životě obětoval všechno. V pozůstalosti bylo nalezeno kromě již známých prací několik set básní, konceptů i hotových textů. V tomto směru byla mu nápomocna štěstěna v podobě spojení s básníkem Františkem Halasem, kterému poslal do Prahy básně k posouzení. Halas v něm rozpoznal talent a sděluje mu slova povzbuzení, ale také kritická upozornění a rady k vytříbení formy a prohloubení obsahu. Mladý básník na vlně životodárného proudu stoupal ve své tvorbě úspěšně vzhůru.
Jako nezkušený mladík se vydal do Prahy a tady pokračuje jeho tvrdá životní škola ve snaze najít existenční uplatnění. Poznává bídu, těžký úděl nezaměstnaného. Nejprve se uchytil jako pomocná síla v jedné kavárně, později získal zaměstnání v letňanské Avii. Další životní přelom nastává při setkání s mladými komunisty, kteří jej přijali do svého kolektivu a protože v podmínkách již vzniklého protektorátu vedli ilegální odbojovou činnost, zapojili do této aktivity také Jindru. Když poznali jeho tvůrčí schopnosti, pověřili jej psaním hesel a krátkých odbojových výzev. Později byl zapojen do konspirační činnosti, plnil úkoly spojky nebo distributora letáků i ilegálního Rudého práva. Nejen slovem, ale také osobně se angažoval v protifašistickém boji.
Odbojová činnost šla ruku v ruce s jeho tvorbou básnickou. Na krvavý teror heydrichiády reaguje procítěnou básní věnovanou památce Lidic, reaguje také na smrt svých spolubojovníků, vzdává hold Rudé armádě s nadějí, že svůj osvobozenecký úkol splní údernicky jako "pětiletku" za jeden rok... Využívá symbolů husitství a s ním spojené alegorie burcují k boji proti okupantům. Tato ilegální činnost byla přervána zatčením v únoru 1944, ale tím neskončilo jeho poslání básníka. Pokračoval v něm i v cele č. 34 pankrácké věznice, kde v průběhu 58 trýznivých dnů čekání na ortel a poté na kata dokázal napsat na sedm set veršů vypovídajících o statečnosti a mravní síle člověka, který s nezdolnou vírou se snažil naplnit smysl svého životního údělu. Představuje pankrácký "zázrak" podobný onomu fučíkovskému. Pod stejnou střechou, za podobné situace a se stejným životním osudem přichází odtud na svět další poselství ve Vichrově básnickém podání, které zasluhuje obdiv a uznání. V tomto směru zůstáváme mladému básníkovi mnohé dlužni. V galerii našich tvůrců patří i jemu odpovídající místo. Bohužel, po návratu doby, proti níž pozvedl svůj hlas, takové přání sotva kdo vyslyší.
V dopise na rozloučenou, který psal asi dvě hodiny před popravou mj. sděluje:
"Ničeho nelituji. Myslím na všechny kamarády, na všech frontách. To mě uklidňuje... Jen jediné po mně zůstane. Mé verše. Je to mé nejlepší, co jsem v sobě měl... Na prahu nového světa padám a slyším už jiný hovor než je hovor zbraní. Život je tolik krásný, stojí za to dát zaň život. Jedno bolí: že jsem nemohl vykonat víc. Verše Má appassionata, Elegie, Panychida, Balada řeknou více. Krajiny volají mne, kterých jsem nespatřil. Jdu. Naposled hledím do světla. Duše má, než se rozejdeme, potěžkej ještě tuto zem. Zítra budu už jen větrem v kraji... Ještě dvě hodiny. Poslední dojmy. Život bude jednou lepší než dnes. (Tři řádky přeškrtány cenzurou.)"
Byl pátek 12. května 1944 odpoledne...
Jaký byl autor těchto řádků?
Ing. Václav Vaněk patřil k blízkým přátelům básníka Vichry. Seznámili se v Avii, kam přišel mladý Vichra pracovat a tak dnes představuje nejpovolanějšího žijícího pamětníka Vichrova zápasu na sklonku života a strážce jeho básnické pozůstalosti. Jaký obraz si o něm uchoval o něm?
"Skromnost, vyrovnanost a současně touha i vůle zmocnit se pravdy života a život změnit k lepšímu. Ze souladu mezi šíří zájmů a znalostí a hloubkou charakteru pramenila výjimečnost jeho osobnosti. Navenek nebyla nijak patrná, ale při bližším poznání byla nesmírně imponující. Měl jsem obzvláštní štěstí ,že jsem se s ním seznámil v době, kdy jsem si sám tvořil názor na svět."
Jindřichův bratr Ladislav v životopisné črtě o bratrovi uvádí, že byl jedním českým policejním úředníkem asi dva měsíce před zatčením varován, ale Jindřich mu měl odpovědět, že "spolupracovníky nemůže opustit a také nechce...To nejjasněji osvětluje jeho charakter. S lidmi, které měl rád, šel až za mez života. Obětoval se pro lepší život... Splnil danou výzvu: Básníci, palte!"
Také Jindřichův otec, který něco věděl nebo tušil o synově aktivitě v Praze, nabádal jej občas k opatrnosti. Odpověděl: "Někdo bojovat musí. Jak by to vypadalo, kdyby všichni byli opatrní!"
Připravil JAN HROBAŘ
JINDŘICH VICHRA
Trubač
Polnici na ústech
volám svou krví
nástup milionů
z nichž každý prvý
trestat jde křivdu
na prapor přísahaje
já syn lidu
polnici na ústech
volám svou krví
nástup milionů
z nichž každý prvý
připraven k startu
hodina uhodila - uhoď ty
pod standartu
vzhůru čas ťal v nás
msti se
ale kdo ses smrštil
vymršti se
kdo ses sevřel
ať je to jen v pěst
udeř sedři rez
kdo ses zachvěl
tož ne dřív než před výbuchem
ani srdce
nezůstávej při poplachu v krytu
leda jako nálož dynamitu
dívej se
ale jako puška namířená
pal...
slyšíš?
hodina udeřila
udeř ty
vpřed!
Panychida
(Maxu Michlovi)
Krok tvůj, ulice na pochodu,
v zástupu se ztrácí,
odešels, kamaráde,
na poslední demonstraci,
za hlasem výzvy odešels,
ortel zní a chce tvou hlavu,
zemřít je snad soukromá věc,
ne však jít na popravu.
Rozhodla ocel povahy tvé
vlastním tělem čelit ráně,
tvé ticho napřáhlo se,
ale smrt na jejich straně,
smrt převlečená za kata,
nůž v rukávě tmy.
Co zmohla proti tobě nicota?
Jen tělo tvé odťala od vědomí.
Naposled se v tobě vzbouřil sval
jak dav, když údy sotva krotí,
pak sražen do ticha,
i krev tvá vystřikla proti,
proti tvým nepřátelům, živote,
poslední pohled obrátil, třeště,
v podhradí ruce zaťaté
i v smrti protestující ještě,
když štukatér, jímž jsi zůstal,
sestupuješ poslední své škály,
co krok, to převaha
nad těmi, kdo tě štvali,
kdo strhali z tebe poslední šat
a vlekli šíji zlomit.
Ale co zmohla proti tobě nicota?
Jen tělo tvé odťala od vědomí,
vědomí, že vítězství se blíží,
mřížemi je dýcháme každý den.
S posledními slovy tvými:
Kéž by už z vás nikdo nebyl popraven!
Má appassionata
Předzpěv
Ještě verš,
ještě jeden verš urvat tmě,
která jde zardousit
dny vaše, dny mé,
kamarádi,
aspoň jeden verš
a zbraní tou se bíti, bíti
za vzduch, více vzduchu,
ale bez mříží,
za světlo, více světla,
za krev vašich žil.
První zpěv
Když zdi se na nás úží
(strašlivé ANO - NE)
a poslední okamžik se blíží:
sáhnout do plamene,
do ohně ze tmy sáhnout
pro nový, žírný tvar,
vykřesnout jiskru z pout
do poloh života
aneb se sklonit, máti,
k tvým ústům z pomněnek,
poslední dech ti vrátit,
tak málo jsem ti řek,
tak málo jsem tě hřál,
jen tíhu cítila jsi moji,
co ti zbylo, matko má,
jen rány po mém boji,
jen studánky v poledne,
bolestný vír v tvém kříži,
strom úzkosti se pne
až ke mně sem, až k mřížím,
ale vítr zná a dmýchá.
Je ještě tvrdá moje pěst
a sahá do čadícího ticha
pro hořící květ měst,
pro ruce dávných přátel
což propad se ten krov?
kam vtisk bych čelo jedenkráte
a myslel na domov,
kde zdvíhal bych tu jař,
nes louky na jazyku,
do rosy ponořil svou tvář
a duši do rybníků, -
kam položil bych sval
a slyšel z dřeně kostí,
jak vítr zve na karneval -
Na shledanou, vzdálenosti...
Druhý zpěv
Než dveře se otevřou
a zavolají mé jméno,
než dám vám sbohem,
kamarádi,
a mnoho díků,
než se rozdělíte o můj příděl,
o mé místo na slamníku,
než naposledy v dveřích zarachotí klíč,
ach pryč, mé slzy, pryč -
Lásko má, mé vášně, sny,
vás přenesou dobré včely domů, k nám,
na jabloň rozkvetlou,
na cestu podlesní,
kudy jsem chodíval,
jen řeko dále teč
pod strání schýlenou,
kde zná mne topol, vrba, kleč,
hle bratr můj orá tam
a otec přiřezává štěp,
teď bouchlo to ze dvora -
to není výstřel -
to matka zavírá sklep:
holubi vzlétli do polí,
kde z noci vylíhl se den,
kraji můj, já tě v prsou nosil,
ať popel můj je tobě navrácen...
Vždyť čím víc než zrnem být
a seti,
čím víc než rosou být
a vypršeti,
vypršet na zem vyprahlou
mrskáním a žalem,
vy víte,
já při ní stál,
když pukala pod úpalem,
když dětským hlasem zaúpěly břízy,
za zástupem bratří šel jsem
nabídnouti krev,
zda ta bolest zmizí -
Snad mne tedy přijme
jak pěnkavu na větev,
ovoce v zahradách
bude kolébat můj zpěv...
Závěr třetího zpěvu
A orchestrem zazní dílny,
sloupy měst vám na ramenou,
spěch váš nebude ztracen,
kamarádi, na shledanou,
smrt je jen jiná, nová práce.
(Napsáno na Pankráci v cele č. 34 na jaře 1944)
Autor: JINDŘICH VICHRA, JAN HROBAŘ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)