Karel Teige napsal: "Umění clowna je synthetické. Žije, jak by řekl Bergson, nikoliv ve světě fixních norem, ale ve světě essencí. Clowni jsou fantaisisté a světoběžníci: dnes hostí je Montmartre a zítra snad budou v Moskvě, v Tokiu či v Buenos Aires. Jsou to umělci, kteří se chvějí ve všech větrech světa, umělci, které osud posílá ze země do země, z události do události a dává jim poznati a zakusiti všechen svůj obsah, veselý i truchlivý, svůj rub i svou líc; clowni jsou znalci všech forem života. A jejich poznání světa je důvodem k humoru. Jejich zdravá a zkušená veselost má ohromnou povzbudivou, životadárnou sílu a nesporný vliv therapeutický na moderní vyštvané a unavené nervy."
Předkládám zde úryvek, o němž vím, že je pouhým "výsekem", který si nemůže nárokovat nějaké zevšeobecňující určení, zafixování. Přesto nebude na škodu, když využiji sevřenosti těch několika málo vět, neboť mám za to, že kratičký útvar hovoří v mnohém sám za sebe spíše než krátkozraké soudy autorů, snažících se téma bagatelizovat briskností svých úsudků.
Psané slovo plně neodpovídá tomu, co zde budu chtít vyjádřit. Ačkoli bych se ráda vyjádřila s lehkostí, počítám s jistým zkreslením - bohužel. Sterility slov psaného jazyka se nezbavím. Musím upozornit na to, že následující text si v žádném případě neklade nárok výše zmíněné fixace formy.
Teigův jazyk je jeho velkou zbraní. Užívá jej šetrně, s velkou citlivostí: slova plynou proudem poetického jazyka, neubíjejí, nikde nic nepřebývá. Teoretik 19. století, krčící se dennodenně nad stolem své zatuchlé pracovny, by byl typickým představitelem suchopárného akademika odstřihnutého od záležitostí živoucí praxe. To však není případ Teigův! Být syntetickým člověkem - to totiž odvozuji z Teigova pojmu umění, dá -li se o nějakém pojmu vůbec mluvit - je tím hlavním. Přikláním se spíše k tomu, že právě ono "umění clowna je synthetické" se svou syntetičností vymyká jakémukoliv pevnému uchopení; protože tehdy, když se o to budeme snažit, vnitřní proud se svým nepostižitelným, specifickým tokem času bude vždycky o krok rychlejší než my. Syntetičnost umění = syntetičnost života. Provázanost obého. Plné využití různorodých filozofických koncepcí v jednotný, pulsující celek směřující k vystupňování života v umění.
Zbavuje se Teige člověka, aby na jeho místo nastoupil "clown"? Člověk předchozí metafyzické tradice je přece tvarem, hotovým výtvorem; Teige ale uvádí na scénu esence. Vzdušnost, prostupnost, sbíhavost: tak si představuji esencialitu, o níž Teige mluví. Představa skutečnosti jako jediné možné dimenze je skutečně lichá, protože je pro svou mdlou, nepoddajnou povahu absolutně nepoužitelná. Netepe, nedává pocítit život - pouze znásilňuje naše fantazie skryté v jejím podloží. Po válce se vždy něco vzedme; a to neskutečnou silou. Nezvládnete ji, protože ona je samoúčelem. Je strukturovaná, vychází sama ze sebe jako smysl z nesmyslu.
"Clown" - zvláštní fenomén. Nedá se na něj dívat jinak. Zaujímáme od něj jistý odstup. Proč? Je to přece klaun! Zvláštní důvod, ve kterém to vše spočívá! Chceme se od něj oddělit, nazíráme ho z "té druhé strany" a přitom si zcela prozaicky neuvědomujeme, jak krutý a směšný žert si tropíme sami ze sebe. Každé ráno, každý den jsme všichni klauny v těch prostých okamžicích, a potom je tu ještě ten strohý fakt odrazu zrcadla...
Teige vše mísí, avšak nedusí... U něj se to na všech stranách hemží větroplachy, světoběžníky a dobrodruhy toužícími po poznání. Nejde tu o poznání školometské - o pokrytecké "zaujímání výsadních pozic" - jde tu o to nechat se unášet, nemít na paměti cíl, zakoušet vše plně prostoupené vším. Obsah, jehož konzistence je jemně tvárná, mazlavá hmota, se klaunovi dává a zase odpírá; v tom vidím zajímavou a hlavně lidskou polohu jeho života. Klaun ničeho nelituje, ví, že každý krok je cenný sám v sobě. Stvrdit se, nabudit se, vybičovat se k tomu, co v nás je hluboko uložené.
Klaun je dětsky hravý, v jeho očích jsme všichni znovu dětmi. Měli bychom odhodit navyklé klasifikace a technokratické postupy ve všech oblastech života. Jsme zváni k následování zdraví a veselosti. Staneme-li se klauny, zažijeme velkou terapeutickou slast. Bourání hranic jako by neexistovalo, jako by bylo jen pouhou připomínkou toho, co se nám až doposud tak bolestně stavělo do cesty v podobě velké morálky. Proto v první řadě žijme, protože život je nejpřístupnější katalyzátor.
Autorka je studentkou 2. ročníku Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (obor estetika a dějiny umění)
Autor: Šárka Slaninová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)