Loučení je vždycky smutné.
   Ten den se podnik, ve kterém pracoval dvacet let, ponořil do smutku jako pohádkový zámek. Jen to černé sukno chybělo.
   Nadbytečný. Jsi nadbytečný. Úplně nadbytečný.
   Chodil po chodbě a stále znovu se vtírala ta podivná věta, kterou mu napsaly hlavy pomazané. Jednoduché slovo, jednoduché řešení.
   Dynamický rozvoj podniku se stal hlavním programem, kterým žili všichni zaměstnanci. Každého to nutilo zalíbit se šéfům, kteří rozhodovali o bytí nebo nebytí jednotlivců.
   Pro některé byl ovšem ten dnešní den kouzlem, které dovoluje dokonale vychutnat pouze dnešní doba. Pocit nadřazenosti nad poraženým.
   Jen v jednom je spravedlnost. Každý z těch, kdo dnes přežil, má naději. I jemu se připravuje dopis, kde se mu sděluje prostými slovy a spisovnou češtinou, že je NADBYTEČNÝ.
   Právě on to poslední dopoledne chodil po chodbě a potkával se s těmi, kteří tvořili celý jeho předchozí život.
   Každý se tvářil jinak. Dvacetileté dívky, které braly realitu dnešního světa jako samozřejmost, bezelstně říkaly, jak moc mu závidí, že nebude muset vstávat.
   Starší kolegové se mu snažili vyhnout, protože nevěděli, jestli jim slova lítosti neublíží. Jen u pár viděl, že stěží potlačují slzy.
   Rozhodl se vyřešit to jednoduše. Prostě v poledne odešel jako ten, který je nadbytečný. Cestou k domovu se mu vybavila nedávná příhoda. Při práci na zahradě se uvolnily ze zídky kameny a poranily mu hlavu. Dcera večer před vnučkou řekla, že to dědu mohlo zabít.
   Desetiletý človíček s tragickým výrazem ve tváři řekl: "To by byla ale škoda."
   Hned na to vnučka vyběhla před dům, s velkou houskou se salámem, aby si dohrála hru na schovávanou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]