Železnice je fenomén, který nezmizí ani tenkrát, kdy se lidstvo naučí pohybovat se globálně řízenou levitací. Mašinkáři nevymírají, což jsem mohl na vlastní oči pozorovat v bytě jistého českého skladatele tzv. vážné hudby, který si v okamžiku, kdy si muži začnou sdělovat intimní tajemství, nasadil červenou čepici, spustil na pantech ze zdi do kuchyně dva ary kašírované krajiny a jal se pouštět vláčky.
   Jeden z nenapravitelných, Milan Polák, vydal ve vlastním nakladatelství MILPO MEDIA Praha objemnou knihu PRAHA A ŽELEZNICE s podtitulem Nádraží, nádražíčka a zastávky.
   Železnice okouzlovala ještě moji generaci především vůněmi - přirozeně vůní páry, a nadto vůní akátů, které se od dob monarchie houfně vysazovaly podél kolejí.
   Nafta a elektřina sice stlačily množství vonných požitků na minimum, neubraly však na kráse pohybu po šínách sice předem pevně vytyčených, nezměnitelných, sbíhajících se však leda v nekonečnu. Vždyť koleje nejsou nic než průnik do sfér, v nichž by za normálních okolností neměly co pohledávat, a jsou tedy bezděčnou koláží, nadreálnější než legendární setkáním deštníku a šicího stroje na operačním stole. Umožňují brázdit les, obědvat i spát v letu strnulým terénem, líbat se pod masivem hory, dát se bezbolestně bičovat deštěm a větvemi. Vlak je pojízdná buňka, lóže-jezdička, putovní třináctá komnata, koly opatřená děloha, plující plodovou vodou jako Nautilus slaným máslem.
   Železnice nedala pokoj básníkům, malířům, muzikantům, převezla megatuny snů i myšlenek, dovolila Einsteinovi pochopit rychlost světla, otevřela oči Dvořákovi, Čechovovi, Gajdarovi, Vernovi, Lhotákovi, Monetovi... Leč dosti praktického snění.
   Možná až z Polákovy knihy zjistíme, že Praha je protkána kolejnicemi skrznaskrz, že Praha je vlastně železná košile, byť tu a tam, ba skoro všude pořádně zrezlá.
   Neboť i stará sláva bohužel rezaví, avšak stará láska ne a bylo potřeba hodně lásky, opatřit tolik dokladů, tolik plánů, kreseb, fotografií, sebrat tolik historek, předpisů, prochodit a projezdit tolik kilometrů, otlouci si hlavu o tolik tunelů a přeběhnout tolik chatrných mostů, jakož i zaplakat pro tolik kolejí vedoucích už jen do ztracena, kolejí zarostlých trávou v časech, kdy trávou zarůstají pohodlné i nepohodlné pomníky.
   Běda železnici! I autorovi, který tu a tam plivne na lokomotivy, vyznamenané náprsní rudou hvězdou, hojně uklouzne podrážděná slza nad osudem dráhy bez budoucnosti, dráhy, jež nestačí vydělat tolik, aby se noví mocipáni mohli válet v žitě. Nepochopení, že mamon romantiku sežere, je jediná vada na kráse knihy.
   Druhý nadšenec, Stanislav Musil, si z té železné nádhery vybral střípek nad jiné důležitý a napsal knihu VŮNĚ PRAŽSKÝCH NÁDRAŽÍ (nakladatelství Plot), přičemž za onou vůni třeba si představit nikoli páru, nikoli akáty, nýbrž polévky a guláše, párky a srbská žebírka, erbovní chod jídelních vozů ČSD. Ano, jedná se o dějepis nádražních restaurací, bufetů a bufetíčků Velké Prahy.
   A totéž v bleděmodrém. Občasné ohrnování nosu nad režimem, který se o dráhy, o jejich budoucnost staral jako o máloco jiného, nemůže nic změnit na faktu, že kniha představuje vlastně dějepis devastace. Či jak jinak pojmenovat proces, který dovedl dnešní posprejovaná a ulepená nádražní pohostinství na sám kraj zániku?
   Naštěstí jsou tu stále ještě mašinky i mašinkáři, jejich milovníci a frajeři, nostalgikové všech ras a vyznání, co nedopustí, aby se sen o parou cválající noze rozplynul v břečce nabobské lhostejnosti.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)