Studie Jaroslava Meda LITERÁRNÍ ŽIVOT VE STÍNU MNICHOVA (1938-1939), kterou vydalo Nakladatelství Academia, se věnuje tématu v literární historii nepříliš frekventovanému, ale přece jen i tak už dost probádanému; vždyť tzv. druhá republika trvala jen něco přes pět měsíců a její obraz v dobovém tisku a literatuře, případně dopisech a jiných záznamech či vzpomínkách literátů se dá (i vzhledem k tehdy značně omezenému počtu novinových a časopiseckých titulů) po faktografické stránce docela dobře obsáhnout. Tady příliš nového autor nepřináší, citace jsou většinou známé, nejvíc objevnosti je ve sneseném materiálu týkajícím se ruralistické a katolické literatury, jejího širšího duchovního zázemí, hlavně souvislostí s názorovými proudy v Mussoliniho Itálii, frankovském Španělsku či nacistickém Německu. Novost Medovy studie je spíše v jeho koncepci, rozvržení látky i v tendenci pokusit se o změnu v několika generacích zažitého vnímání tohoto kontroverzního období.
   Jaroslav Med svou studii začíná zaznamenáním hrubých obrysů literárního života první republiky, jednotlivé tendence však – domnívám se – příliš schematizuje a tím i zjednodušuje – vycházejí mu jakési „kulturně politické modely literárního života“, tedy levicový utopismus, pravicová oponentura, státotvorný střed a katolická alternativa. Ta poslední se zdá už tady v úvodu být autorem nejvíce protežovanou. Zatímco „levicovým utopistům“ (sem zahrnuje vedle sociálně či revolučně orientovaných autorů i českou avantgardu) neodpouští nic, k literární pravici je blahosklonný, nejeden její poklesek vlídně přehlíží, třebas je v příkrém rozporu se státotvorností, kterou autor jinak staví na přední místo.
   Pro další kapitoly platí, že jsou cenné shromážděným faktografickým materiálem (problémem je jen určitá asymetričnost při vytěžování zdrojů – některé důležité názory z levé části spektra nejsou autorem vůbec zaznamenány); tato dokumentace sama o sobě skýtá čtenáři dostatek možností pro utvoření si svého vlastního názoru na pomnichovskou republiku a její literární život, fakta jsou sama o sobě natolik výmluvná, že vůči nim neobstojí ani některé autorovy vlastní hodnotící konstrukce. Třeba v kapitole Antisemitismus a česká kultura i na dalších místech knihy je shromážděno nemálo odporných protižidovských výroků českých literátů, Med však se svou kritikou šetří, podle něj se dokonce ani Jakub Deml (z jeho výroků dokládaných Medem citujme např.: „Řekne-li Vám někdo, že je Žid také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!“) ještě nedostal „do blízkosti páchnoucí stoky Árijského boje a podobných streicherovských tiskovin“. Závěr většiny čtenářů nejspíš bude zcela opačný.
   I jiná Medem shromážděná fakta si říkají o odlišnou interpretaci, než nám autor předkládá a kdy jako by chtěl výmluvnost samotných dobových dokumentů svými závěry přímo popřít. V kapitole K politickému charakteru druhé republiky přejímá od vládní Strany národní jednoty její vlastní označení tehdejšího systému coby „autoritativní demokracie“. Dovolává se přitom názorů Ferdinanda Peroutky, který těsně po Mnichovu oceňoval, že vládnoucí strana nenastolila totalitní režim a nepřipustila české fašisty k moci. Ale to snad mohlo platit jen krátce po ustavení nového režimu, charakter druhé republiky se rychle měnil, systém pouhých dvou politických seskupení nastolený po zákazu či rozpuštění do parlamentu zvolených politických stran rychle ukázal formálnost „opozice“ Národní strany práce. Po zákazu všech komunistických tiskovin rychle následoval zákaz i části liberální publicistiky, úředně byla ukončena činnost Osvobozeného divadla, postupně došlo ke zpřísnění cenzury, k omezením parlamentní činnosti (zejména platil zmocňovací zákon, umožňující po dva roky vládnout pomocí vládních nařízení a dokonce i měnit ústavu). Po Mnichovu začalo též vyhánění Židů ze státních a veřejných institucí, z vysokých škol. Do emigrace i z těchto důvodů odešlo mnoho umělců a intelektuálů. A v zemi byl postupně glajchšaltován nejen politický život, agresivní pravicová a katolická publicistika bez skrupulí těžila ze silně omezených publikačních možností svých oponentů a prakticky ovládla duchovní prostor státu.
   Jestliže tu zbyly nějaké střípky všeobecně ostouzeného minulého uspořádání formou parlamentní demokracie, pomnichovský stát však rozhodně postrádal skutečný demokratický obsah. Než k masarykovské republice měl naopak blíže k sousedním autoritářským, fašistickým či fašizujícím státům.
   A s tím souvisí i jeden velice podstatný problém Medovy studie. Mnichov byl tragédií Československé republiky, po 30. září 1938 ji nahradilo Česko-Slovensko. Druhá republika je tedy nedělitelnou záležitostí nejen Čechů, ale i Slováků. Absence obdobné reflexe slovenské skutečnosti je úskalím publikace, protože jen komplexní pohled by mohl prokázat ať už takovou, nebo onakou spojitost mezi názory české a slovenské katolické pravice.
   Po15. březnu 1939 se cesty rozpojily. V Čechách další vývoj radikálně změnilo faktické převzetí moci německými nacisty, zatímco intelektuální podhoubí slovenské „farské“ republiky se mohlo dále rozvíjet v podmínkách vítězících nacionalistických, fašistických a antisemitských idejí.
   Jaroslav Med však svou publikací několikrát prokazuje, že má vůči poměrům druhé republiky i podstatné výhrady. Za odpudivě antisemitskou třeba označuje tezi z kulturního programu vládnoucí Strany národního sjednocení, že „Židé jako duchovní tvůrcové sociální demokracie a komunismu a jako horliví stoupenci materialistické filozofie, pansexuální psychoanalýzy a relativismu fyzikálního i mravního jsou kazem rozkladu vší kultury“.
   Bez výhrad lze přijmout i jiný Medův hodnotící soud, pro studii a její závěry možná klíčový: „Katoličtí publicisté jako by přehlédli historický posun v čase: to, co bylo před nedávnem vnímáno jako katolická reflexe liberální demokracie, stalo se nyní gestem politického ataku proti demokracii a svobodě názorů. Tento protimasarykovský aspekt pak vytvořil v literárním životě jeden z nejhlubších příkopů mezi jeho levicově liberální a pravicově katolickou částí a stal se v budoucnu jedním z nejožehavějších problémů, jež nám předalo toto krátké a smutné intermezzo českých dějin.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]