Bylo nebylo – začínaly babičky předčítání půvabných pohádek svým vnoučatům. Byl také starosta pražské čtvrti Vršovice, co kdysi dosáhl věku pětadvaceti let a nechal svůj manekýnovský portrét umístit na ceduli s radami občanům v chodbách činžáků. V domech sto let starých, navíc vyzdobených odpadávající fasádou, flekatými schodišti, věčně rozbitými dveřmi, páchnoucími sklepy a půdami plnými veteše, jeho portrét s ježčím sestřihem upoutával pozornost dožívajících obyvatel. Obličej v barevném podání na dlouho nevymalované zdi zaujímal stejně, jako rozvařená brambora v čokoládové polevě.
   Mimochodem – tahle výzdoba zmizela až po jeho následném přebývání na pražském magistrátu, kde se proměnil v oblíbence pražských divadelníků. Největší maléry na světě mívají v režii politici. Ti čeští jako by v letním čase v nich získávali prvenství.
   „Když slyším slovo kultura, sahám po pistoli…,” nechal se kdysi slyšet tělnatější muž z Hitlerovy party, co vysílal letouny nad města, aby ničily kulturní hodnoty. Ani si později nepočkal na rezultát u soudu v Norimberku a použil jed ukrytý v ústí dutině.
   Muž přes kulturu na pražské radnici před vystřelením na vyšší post dříve ve Vršovicích odstartoval přeměnu zámečku zvaného Rangherka v luxusní hotel. Obřadní síň v zámečku, ve které jsem spotřeboval několik metrů filmů při zachycování svatebních okamžiků mnohých přátel, měla prý být zachována. Po letech čekání se tak dosud nestalo. Pouze někteří naši spoluobčané část měděné rourové výzdoby chátrajícího zámečku patrně poponesli do jiných muzeí. Říká se jim sběrny, kde se za donesené suroviny vyplácí pár pětek. Pýcha Vršovic nyní za plechovou ohradou chátrá vesele dál a zůstává mementem nekulturního počínání.
   Nepravděpodobné a neuvěřitelné se tak čím dál častěji stává skutkem. Dnešní Heroldovy sady, kde zámeček drží silou staré malty dosud pohromadě, ve 14. století pokrývaly vinice. Z jedné hospodářské budovy vznikla v 19. století zahradní výletní restaurace. Na místě zaniklé vinice Ital Jindřich Rangheri vystavěl novou usedlost, zavedl chov bource morušového a okolní louky osázel morušovými stromy. Po hospodářově smrti se usedlosti začalo říkat Rangherka, až ji v roce 1882 zakoupila vršovická obec a přilehlá zahrada se změnila v Heroldovy sady. Jen nějaký čas nesly název Sady Naděždy Krupské, která měla v blízké Černomořské ulici nocovat. Nepřístupné schodiště k zámečku mělo být opraveno již v roce 1996…
   Čas běží pouze jedním směrem a dokáže poznamenávat vše okolo sebe. Teprve nedávno usměvavá tvář bývalého vršovického starosty zmizela z chodeb často zatuchlých činžáků, ve kterých se občas polijí vodou schody. To aby se uklidilo. Mezitím se starostovi odešlému na pražský magistrát protáhly na hlavě kouty do řídnoucího ježčího setřihu. Nicméně jeho tvář s motýlkem pod krkem a v doprovodu modelingové dívenky se objevila na filmovém festivalu v Karlových Varech. Zřejmě tak doháněl pravidelné návštěvy narcisisty a hradního klimatologa, rozdávajícího zde vlastní baziliščí úsměvy. Možná, že si zde rovněž pochutnal na pravém ruském boršči.
   Novodobé starosti o turistickou návštěvnost hlavního města vyjdou radního přes kulturu díky propagaci na několik milionů. Peníze vyhozené na reklamní upozornění pro svět v případě pořádání olympiády v Praze v režii magistrátního šéfa vyšly na pětadvacet milionů. Málokdo na kulturním postu ví, že v Praze existuje již 120 let jeden z nejstarších fotoklubů na evropském kontinentě vůbec. Historii naší fotografie v klubu psali dnes ve světě uznávaní mistři, jejichž práce vyhledávají sběratelé. Nikoho z nich úmyslně nejmenuji, abych na některého nezapomněl, jenže jejich práce mají letos načas opustit Národní archiv na Chodově, aby byly ke spatření na výstavě. V letošním roce 120. výročí založení fotoklubu (19. srpna 1889) požádal klub pražský magistrát jen o několikatisícový grant. Magistrátní kulturní odbor, podporující modelingovou výuku, však fotoklubu neposkytl ani korunu.
   Rok založení fotoklubu nebyl vybrán náhodně. Vznikl přesně o padesát později, kdy francouzská Akademie věd vyhlásila vynález fotografie - 19. srpna 1839 v Paříži. Rok vzniku klubu byl počátkem údobí, které podstatně ovlivňovalo vývoj fotografie u nás. Zároveň nesmírně vzrostla společenská prestiž fotografie dokumentací Národopisné výstavy všeslovanské v roce 1891. Fotografie má tu vlastnost, že silou autentické výpovědi dokáže po spirále času přenést nás zpět o celá desetiletí. S údernou přesvědčivostí předestře před nás i usmívajícího se radního přes kulturu, pohybujícího se mezi uměleckou smetánkou na filmové přehlídce v Karlových Varech. Fotografie uchovává svědectví a odhaluje kulišárny.
   Vynález fotografie tedy existuje už 170 let. Tohoto věku naštěstí zatím nedosáhl žádný politik. Jsem tomu rád. Před dvaceti lety naši zemi ovládl Lawn Tennis Club, složený převážně z bývalých zaměstnanců Prognostického ústavu. Mrazení v zádech mi nyní prozrazuje, že ho střídá ČEZ Yacht Club.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)