Blahoslavení chudí duchem, jejich bude Království... Nechte maličkých přistoupiti ke mně... Nevím, zda měla slovenská prozaička a rozhlasová dramatička Marína Čeretková-Gállová ("nar. 26. 9. 1931 v Zbehoch") na mysli věty biblického textu, když koncipovala svoji "trojnovelu" NÁVRATY (Nitra 2004, 123 str.), ale cosi archetypálního v těchto prózách rezonuje, když autorka nejlépe portrétuje právě "Blázny" (hodné, ušlechtilé, i ty jurodivé a zlé) a "Dívky", (nechtěné, týrané, předčasně vyspělé). Knihu vydal "Dom Matice slovenskej v Nitre" a získal jsem ji náhodou, díky prof. A. Červeňákovi, jenž mi ji při jakési příležitosti vloni předal a jen zběžně utrousil cosi o zajímavé knížce a vypravěčce. Nepříliš nápaditá knižní úprava, s textem graficky "nalitým", působí na první pohled poněkud tuctově, účelově, snad regionalisticky služebně - tento dojem podtrhují i čtyři černobílé fotografie z archivu Ponitranského muzea, jimiž je laminovaný paperback ilustrován. Vzhledem k tomu, že se v této nenápadné a nenápadité formě skrývá malý slovesný poklad, jistě jedna z nejlepších knih, které jsem z nové české a slovenské literatury v poslední době přečetl, je to minimálně paradox.
Čeretková-Gállová je vpravdě vynikající vypravěčka navazující na tradici realistického "ústního" vypravování (orálního, skazového, aniž by vytvářela dojem přímého kontaktu se čtenářem či posluchačem). Stylizuje bezprostřední proud řeči, jenž se nemusí prodírat skrze intelektuálně zatěžklou mysl, ale spontánně se valí, teče jako rozvodněný potok, jako by jej ani nešlo zastavit, jako by se vypravěč kamsi vytratil a přenechal místo postavám a jejich "monologům". V české literatuře byl mistrem živého monologického vypravování a hravé ironie Bohumil Hrabal, stylizovaného parodizujícího klábosení a tlachání pak Jaroslav Hašek, avšak s nimi má slovenská autorka nemnoho společného. Obratně a zhusta užívá polopřímé a nevlastní přímé řeči, její vypravěč vtahuje do svého proudu další a další hlediska zobrazovaných postav a jejich prameny a pramínky živého jazyka. Využívá různých vrstev slovenštiny, včetně nářečních, neobvyklých i argoticko-slangových (zazní i argotické čechismy či maďarismy), její lexiko je mimořádně bohaté, nejen v rovině metaforických sloves, takže text dokládá i velké slovesné bohatství slovenského jazyka v jeho emotivně-expresivních pojmenovávacích funkcích. Její příměry jsou konkrétní, zemité, přirozeně vyrůstají z jazyka a mentality zobrazovaného nitranského regionu, působí nápaditě, rustikálně, přestože nejsou vymýšleny v básnické dílně (kupř. opakující se přirovnání k myším, vším, blechám etc.) a vlastně nemají symbolický význam: ten naopak mají motivy, jimiž autorka modeluje obraz návratu, resp. návratů, podle nichž také svoji knihu pojmenovala. Realistické, asociativní, časoprostorové spojnice mezi epickou přítomností a minulostí vedou vypravěče k retrospektivám, popř. motivují jednání postav, a tvoří hlavní most ke smyslu díla, v němž "každý príbeh je vymyslený, a predsa skutočný, hrdinovia týchto príbehov žijú na konkrétnych uliciach, žijú naozaj, vyjadrujú sa svojím šťavnatým jazykom, majú svoje sociálne zaradenie, já žijem s nimi, trápim sa s nimi, radujem sa z ich šťastia, dobroty a jedinečnosti. Návraty sú moji Nitrania, moje Nitra - moje mesto, môj svet, jediná matéria môjho fabulovania milovaných príbehov..." (Na úvod, s. 6-7).
Všechny tři novely jsou kompozičně osnovány kontrapunkticky, chtělo by se napsat - dialekticky, protože protiklady se přitahují i odpuzují současně. Každá z nich by mohla být publikována samostatně, a přece jejich včlenění do jednoho svazku má svoje opodstatnění a motivaci, a to nejen regionálně tematickou. První z próz nese název Párovská balada a jde o vpravdě baladický, lyrizovaný epický příběh starého podivínského, neškodně bláznivého "šustra", neskutečně modrých snivých očí, roztečených "z jedného kútika do druhého" (s. 11), do něhož je vložen příběh jeho rodičů, Pavla Mrázika a divukrásné Kaťuši, Rusky z rodu Dostojevského Soněček, obětavé a eticky silné. Autorka věrně a konkrétně, mimořádně přesvědčivě (bez stereotypů popisného žánrového realismu a regionalismu v omezujícím smyslu slova) zobrazuje sociální, náboženské i etnické předsudky slovenské vesnice prvních desetiletí 20. století, všechny intriky a malost s nimi spojené, a to výsostně subjektivní optikou postav, jejichž řeč plynule, spontánně vplývá do "monologu" vypravěče, jemuž er-forma umožňuje minimální objektivizující odstup, jakkoli i tento vypravěč patří k oněm chápajícím, jenž své postavy důvěrně, velmi důvěrně zná. Umění zkratky souvisí s potřebou vynechat nadbytečné a popisné pasáže, jež toliko retardují epický proud nebo jej zatěžují nefunkčními pobočnými významy, neznamená však úplnou rezignaci na popis - ovšem i ten je dynamický, epický... Přitom se jí daří zachytit nezachytitelné - tj. čas, jeho trvalé netrvání.
Druhá novela, Dedo Kopora, je opět variací na téma "čudáka", dobračiska, muže širokého srdce, jenž se ujímá cikánského dítěte, zneužívaného ke krádežím i jinak, krásného tvorečka, jemuž vše odpouští, jako by si uvědomoval, že kdo není schopen zapomenout na zlé a odpustit, žije v pekle. Mimochodem motiv "cikáněte", předčasně vyspělého, a přece ještě dítěte, se objeví ve všech novelách. Autorčina schopnost evokovat jeho svět bez brýlí "politické korektnosti" (brýlí růžových, falešných), a přitom v humanistické, tedy jedině funkční perspektivě, je obdivuhodná:
"Cigánča konečne vbehne do predajne, plné ústa čokoládok si napchá, vyskakuje jako kozľa, tancuje, hrnká, bokmi krúti, holý pupok ukazuje, s plnými ústami vysvetluje, čingoši sú esenbáci, tá banda v uniformách, také opasky majú, za opaskami revolvery, pukačky, dedo, ňúria, staré dvory vymetajú, obidvoch s Klofom nás hľadajú, ale to by nesmeli mať prázdne kotrby, dedo na Klofa a na mňa si neprídu, len keby nás zabonzovali, dedo, ty alebo napríklad aj materička, alebo ten fúzač Belúka, čo tak kristušákuje, azaňátuje, aj materičku to učí, dedo, cigáni nie sú bonzáci, všetko možné môžu byť, ale nebonzujú, to len gadžovia, to vy ste taká sorta bonzácka, vy na seba nabonzujete aj čo pravda nie je /.../ Jáj-jajajáj, ja sa smiechu nezdržím, dedo, materička je na mňa ako na psa, vysvečko mi roztrhala, vrieskala ani taká besnica besná, tým svojím Belúkom sa mi vyhrážala, že si ma podá, priviaže ma o nohu stola a dušu zo mňa vymláti, a ty, že dovolenka, dedo, jáj - jajajáj! Ušla som jej, dedo, já už u materičky nebývam, hovorila som ti, zabudol si, jáj!
Na večeru si rozkázala riskaššu, lebo keď riskaššu varila materička, pohltal ju všetku Belúka, potom strašne pili-pili a pili, strašne sa obidvaja spili, pod obraz boží sa ožrali, dedo, materička už nevedela o sebe, a ten smrad Belúka ju do naha povyzliekal, po zemi sa s ňou šmýkal z kúta do kúta, no a čudák Klofo bol vo vytržení, Klofo sa pri nich odbavoval, potom ma ťahal do garáže, dedo, vieš čo, varme, hladná som, dedo, až by som plakala.
A chichoce sa, hlasisko má drsný, chrapľavý a drapľavý, nedetský, srdce na rozdávanie." (s. 71-3)
Novela třetí (Môj ťažký frajer tatko) je jako jediná vypravovaná ich-formou, a vypravěčkou je opět (poloviční) cikánka Šakira, pracující v nitranském divadle. Exponuje téma krásného, ale alkoholu i nemoci postupně propadajícího vypravěččina otce, frajera s fialkovýma očima, jimiž obloudil každou ženu či dívku: jen toho Šakira bezmezně milovala, jemu se obdivovala, jemu vše odpustila. V muži, který ji v dospělosti zachránil před partou násilníků, jako by poznala svého otce, spíše nedokonalou kopii svého "těžkého frajera", a čtenář sleduje nejen vznik jednoho "čudného" (ale perspektivního) partnerského vztahu, avšak prostřednictvím asociací spojených s určitými místy nebo motivy rekonstruuje - pozvolna, jaksi neuspořádaně a zdánlivě nahodile, tedy přirozeně a funkčně, to k živému vyprávění patří - osud dívky, která nepoznala svoji matku (divukrásnou cikánku, nymfomanku, "kriminálnici") a vyrůstala dílem s otcem, dílem v dětském domově. Také přirozenou touhu po harmonii a elementárních životních hodnotách, možná i autorčino životní manko.
Novely M. Čeretkové-Gállové znovu dokládají starou pravdu, že "regionalismus" a smysl pro etnickou či jinou specifiku mohou vytvořit podmínky pro umělecky cenné dílo, které má nadregionální a nadetnickou platnost. A jestliže jsem nedávno psal o esejistické knize Rychlokurz sebeobrany Viery Švenkové, že představuje dílo, které soudobé české literatuře chybí, lze totéž napsat i o "trojnovele" M. Čeretkové-Gállové, samozřejmě v příslušné žánrové oblasti.
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)