Básník JAROSLAV SEIFERT se narodil před 100 lety, 23. září 1901 v Praze. Zemřel před 15 lety, 10. ledna 1986 v Praze.

   Mikoláš Aleš, tak blízký Seifertovu srdci, se svěřil, že jeho dílo vzniklo nad věcmi zašlými nebo zacházejícími. A vskutku i Seifertovou poezií vine se jako červená nit motiv zániku: "K miliónům veršů na světě/ přidal jsem jen pár slok./ Nebyly jistě moudřejší než píseň cvrčků./ To vím, odpusťte mi./ Už končím."
   To není koketování se smrtí, kterou zdravý mladík považuje jen za jednu z milenek, byť poslední. Však jasnozřivý F. X. Šalda o Seifertovi pronesl: "Mluví o zázraku života a smrti nejklidnějším tónem, jako by vypravoval rozhovor dvou lidí na zápraží."
   A přece, ani blízkost smrti nezbavuje básníka povinnosti ani touhy zpívat: "V té chvíli mi však někdo za hlavou/ šeptal do ucha:/ Neztrácej hlavu, ještě to zkus./ Jako kouř marihuany/ jsou verše básníků."
   Zvláště když ani teď básník nenabyl jistoty, není-li smrt spíše oním klínem, v jehož věčné nic se máme vrhnout bez obav: "To nejhorší mám za sebou/ - říkám si - jsem už stár./ To nejhorší mám před sebou,/ ještě žiji." Ale vzápětí, v téže básni, pochyby vyvrací: "Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět,/ byl jsem šťasten./ Někdy celý den, někdy celé hodiny,/ někdy jen pár minut./ To stačí."
   Neboť zbývá ještě poezie a na tu není pozdě nikdy: "Já v tichu mohl poslouchat/ šelest tekoucího času/ na dně přesýpacích hodin./ Čím je člověk starší, tím líp slyší/ tento jeho zvuk."
   A zklame-li i poezie, je tu ještě láska, "menší srdce našich životů".
   "V životě mě však netrápilo nic/ kromě lásky," přiznává básník v Deštníku z Piccadilly. "Je-li láska i bludištěm/ plným jiskřivých zrcadel,/ a to je,/ překročil jsem její práh/ a vešel./ A z mámivého třpytu zrcadel/ nenašel jsem cestu/ ještě dodnes."
   A jestliže končí láska jednoho člověka, klíčí už v druhém, klíčí v dorůstajícím lůně ženského břicha, v němž jako "v mateřídouškovém pelíšku/ už někdo natahuje péro/ malého srdce,/ aby šlo přesně/ po celý život".
   Smrt - poezie - láska, to jsou tři pevné body Seifertova vesmíru. Archimédes marně toužil po jediném, aby mohl pohnout světem.
   Jaroslav Seifert věděl o člověku, to jest především o sobě, téměř vše. Tomuto poznání se oddal s nostalgickou rozkoší. Nestal se bořitelem starého a tvůrcem nového, stal se nesmrtelným tvůrcem záznamu. Nezápasil s andělem, leč geniálně tento zápas popsal.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)