JAROSLAV SEIFERT
Báseň nejpokornější
Na hoře vysoké a klonící se k městu
stoje s rukama rozpjatýma,
jsem jako prorok, který ukazuje cestu
a chudým věští slavný zítřek jejich,
jsem mudrc, který radí v beznadějích,
v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,
jsem ten, jenž v revoluci střelí první,
jsem ale také ten, jenž první padne
a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,
zázračný jako bůh
a mocný jako bůh,
jsem víc,
jsem ještě mnohem víc,
a přece nejsem nic
než milosti zástupů pokorně odevzdaný
básník
Jaroslav Seifert.
Píseň
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
Rozhovor
Líbal jsi mne na čelo či ústa,
nevím,
- zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas.
Na čelo jsem políbil tě v spěchu,
neboť omámila mne
vůně tvého proudícího dechu,
ale nevím,
- zaslechl jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas,
líbalas mne na čelo či ústa?
Až jednou
Až jednou bíle prokvete ti vlas
- jen odpusť, prosím, negalantní zmínku,
čas bídák je a ukrutník je čas,
až budeš státi jednou na stupínku
a dětem veršík číst, jejž napsal snad
autor již mrtvý - kdysi jsi ho znala
a chtěla jsi jej trochu milovat,
či jsi ho přec jen trochu milovala? -
vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil
tak se ti vepsat do tvých něžných skrání,
tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil,
že hledám marně slovo přirovnání.
Tak hluboko, by vrásku do čela
ryla ti vzpomínka, jež v vzpomínkách se tratí,
abys v té chvíli slzu setřela
a knížka z rukou steskem vypadla ti.
Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání,
- ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Se srdcem tlukoucím
Se srdcem tlukoucím,
ach kolikrát,
míjel jsem v oknech špinavé záclony,
čekaje dychtivě,
až rozhrne je ruka.
Však ženskou tvář,
tu už jsem nevnímal,
dráždivá skutečnost prchala přede mnou.
Ne, to já jsem před ní utíkal
a oči mé se choulily
ve zmatku studu.
A všechny moje touhy měly strach.
To, co jsem dychtil spatřit,
náhle jsem zahlédl.
Tenkrát jsem ještě neměl tušení,
jak dovede se vášeň odstrojit,
když chce být zlá.
Snad ještě nazítří tam byla krev.
A to bylo to peklo.
Jednou jsem přiběhl za otcem...
Jednou jsem přiběhl za otcem
na tábor lidu.
Tam hráli jinou:
Nebude králů ani císařů
a roztrhněte svoje okovy!
Byl bych je roztrhal,
ale já jejich tíhu ještě necítil
a jenom se mi tehdy líbila
frygická čapka,
buben v řemeni
a rozstřílené cáry praporu.
A nazítří jsem spěchal ke Hradu
po nejkrásnějších schodech na světě
a vzrušeně se díval na město.
Mít loutnu, umět na ni hrát,
byl bych se tenkrát dal hned do zpěvu,
když spřádal jsem z modrého na nebi
a z úsměvů,
které mi nepatřily,
své touhy. Byly chlapecké
a byly k smíchu.
Pak jsem vše smazal a zas nanovo
začínal stejně.
Kde jsem to bloudil,
už si nevzpomínám,
však jedna chvíle mi vždy vytane.
V pootevřených dveřích zahlédl jsem sál,
v kterém se tančilo.
Záclony v oknech byly slavnostní
jak baldachýn nesený nad mládím.
Dívky v bílém, dívky v růžovém
a tanečníci v černých úborech
kroužili kolem krásných tušení.
Očarování vyrazí i dech.
A pak ty dveře někdo přibouchl.
Píseň o ženách
Kdekdo mi říkal:
pamatuj si dobře,
jsou větší vášně na světě,
než je láska.
Možná, že ano.
I zabíjet je vášeň
a patrně jsou, kteří
nikoliv bez rozkoše
překročí zabitého.
Možná, že ano.
Válka však končí.
Kdo by v této chvíli
přemýšlel ještě
o tak smutných věcech.
Možná, že já.
Neboť kdyby ženy
obsluhovaly děla,
padaly by na svět
jenom růže.
Možná, že ano,
možná také, že ne.
Královský letohrádek
Ještě dnes se tu tančí.
V arkádách
podávají si sloupy ruce
a drží jeden druhého kolem krku.
A kde jsou písně?
Domluv ptákům,
když fontáně se nechce.
Zdá se, že by měli přiletět slavíci,
ale ti zpívají jen v noci.
A v noci sem chodívá měsíc,
aby sesbíral perličky,
když přetrhla se šňůrka
nejkrásnější dívce z Prahy.
A to jsi ty!
Bazilika svatého Jiří
Kdyby v bílé bazilice svatého Jiří
vypukl požár,
ale nedej bůh,
její zdivo po ohni bylo by růžové.
Možná i obě věže: Adam a Eva.
Eva je štíhlejší, ženy tak bývají,
ale je to jen nepatrná pocta
jejich pohlaví.
Opuka v žáru lehce zrůžoví.
Tak jako mladičké dívky
po prvním polibku.
Kdysi a kdesi jsem poslouchával...
Kdysi a kdesi jsem poslouchával
sloupkové hodiny.
Jejich stroj šel potichu
a mně se zdávalo,
že laskavě šeptají:
Miláčku, miláčku.
Když počaly však tiše bít svým měkkým hlasem,
bylo to, jako by se dal někdo do pláče.
Tak asi plakávala Božena Němcová,
aby ji nikdo neslyšel.
Říkáte-li veršům také zpěv...
Říkáte-li veršům také zpěv
- a to se říkává -,
zpíval jsem celý svůj život.
A šel jsem s těmi, kdo neměli nic
a žili z ruky do huby.
Byl jsem jeden z nich.
Zpíval jsem jejich bolest,
jejich víru, naději
a žil jsem s nimi vše,
co žili oni. I úzkost,
slabost, strach a odvahu
i smutek bídy.
A jejich krev, když tekla,
stříkala na mne.
Vždycky jí teklo dost
v té zemi sladkých řek, trav, motýlů
a náruživých žen.
I o ženách jsem zpíval.
Oslepený láskou
potácel jsem se v životě,
zakopávaje o ztracený květ
či o schod katedrály.
Jestliže luna..
Jestliže luna, ta chladná poutnice,
má ještě tolik sil, že může vyvábit
své náměsíčné spáče do oken,
kde potácejí se jen bez vůle,
proč by tu sílu míti nemohla
i lidská láska, která vychází
jak menší slunce našich životů?
ALOIS REICH
Summity
Kampak se příště ukryje
sněm vyčuraných mágů?
Dá Bílý Tesák bezpečí
nebo bachařka z Haagu?
Náš šedesátník
Sklízel záplavu uznání.
Ze Států došla z tisku svodka.
Zvlášť pustošivé tornádo
dostalo název KUPONOVKA.
OH 2008
Odmítl stravu, sodovku,
nepozře ani pletýnku.
Rek Ruml začal hladovku
na protest proti Pekingu.
Runciman druhý
Létal jak hadr na holi.
Co chtěl Solana? Copak?
Ustoupit albánským vzbouřencům,
světu namluvit opak.
Karavana
ON moudrost sama, ONA v snů páře,
ochranka, dva psi, lékař, sestra.
Postrádá něco kavalkáda pestrá?
Veterináře.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |