DANIEL STROŽ
(Z připravované knihy sonetů
Psát trním a šťávou z rudých růží)
VII.
Ženství jsem v tobě probudil,
častokrát tvrdila jsi.
Že já jsem s časem závodil,
unikal přitom skepsi,
o tom řeč nikdy nebyla.
Jen o tvém orgasmu,
a že bys mne snad zabila,
když si tě nevezmu.
Teď do očí lžeš mi už
a jak špatný jsem byl muž,
jinému s klidem vyprávíš.
Divně své ženství žiješ.
To stejné zopakuješ,
až se zas s dalším zasnoubíš?
XII.
Lásko, ty mi tak krásně voníš,
tak nějak zvláštně, po miminku.
Pověz, než ke mně hlavu skloníš,
jsi-li už zralá na maminku.
Jestli si jenom nezahráváš,
abys mě k aktu zburcovala,
po němž nakonec sama dáváš
z toho, cos při něm nabírala.
Voníš tak zvláštně, po miminku,
pamatujme si tuhle chvilku,
než tvé nohy stisknou jak kleště
a sepnuty pak na mém zadku
spojí se s křikem v jednu řádku:
„Miláčku, ještě, ještě, ještě…“
XXI.
V dopisu určeném mé ženě
napsala jsi, ať mě hlídá,
zálety mi zapovídá,
ale to trochu opožděně.
Předtím jsi přece ty byla tou,
střežící každý můj krůček
a za dotek ženských ruček
vyhrožovala hned odplatou.
Ty bývalas po celá léta
k pohledům jiných žárlivá.
A v posteli pak tesklivá,
když čítal jsem ti romaneta.
Rád ten tvůj úskok odpouštím.
A doznávám: Bylas mi vším!
XXXI.
„Ty si mě nějak zhnusuješ,“
tvrdíš s poněkud svraštělou tváří.
Prstíky přitom bubnuješ
po stole. Pak hledáš v kalendáři
datum, kdy jsme se líbali.
Včera pětkrát, desetkrát předvčírem.
Nejvíc v den, kdy jsme poznali,
že život ďáblice se satyrem
bude mít i stránky stinné.
Prosím tě, měj se mnou slitování!
Jen ať ve mně neuhyne
to, co míváš za zvířecí
a v nejdivočejším milování
bývá pro nás hlavní věcí.
XXXIII.
Nepsali jsme si dopisy,
jen někdy maily a esemesky.
Nejvíc bývalo nám spolu hezky,
když něžnosti šeptali si.
Doufám, že také vzpomeneš,
čím jsme se po nocích zabývali.
Alespoň na hudbu, kterou hráli
potichu z rádia. To než
polibky vše přehlušily
a my vznášeli se až k nebesům.
Pověz, míváš-li ještě v uších šum,
zda je v tobě tolik síly
přenést se do těch chvil blaženosti.
Já činím tak. Lásko, je to k zlosti!
KAREL HOLUB
Jistá strana
Populisti, co ti chlapci zkusí!
Předvolební sliby plnit musí!
Volič se jen škodolibě dívá,
zda se jeho přání naplnívá.
Sliby padají jako v září list.
Zůstává jediný. Úmrtní list.
Nová vláda
Zajímá mne asi
jako dění v Chile.
Tuším, že co přijme,
nebude mi milé.
Jen výdaje škrtat?
Bluf pro malé Jardy,
když jinými konci
tečou miliardy.
Rozpočtová odpovědnost a my obyčejní
Jak naplnit kasu
z rozpočtové kaše?
Utáhneme šrouby.
Ale jen ty vaše.
Organizační návrh
Ministerstva kultury a životního prostředí
slučte – důvody pádné:
polykají jen finance,
konexe tam nejsou žádné.
Popěvek o centru
Kdo, Pražáci, vidí
do té vaší kaše?
Co si uvaříte,
zblajzne huba naše.
Když kaše moc pálí,
zahuhláme něco.
To se vám to vládne,
když nám chybí eso.
Nová strana
Nová strana, raz, dva, tři,
silný sponzor v závětří,
předvolebních slibů fůry
sypaných od stolů shůry.
Lídr nemá vidno pak
pro chod státu řidičák.
Ze slibů zbývají střepy.
Přestanem být někdy slepí?
Riziková jízda
Hrobaři sociálního státu, máte zelenou.
Jeďte.
Demagogie má vždy největší odpich.
Ty, které vytlačíte z vozovky,
havarují.
Vy jednou taky.
Vladař
Mocně radí za hranice,
z toho stydno je mi.
Kdyby se chtěl takhle starat
i o vlastní zemi.
Přišla krize
Přišla krize, přišla,
nebudem se k ní znát.
Stejně ji budou cálovat
chudí, chudší a stát.
Nové tváře
Blondýnky nové v parlamentu
vylepší imidž o pár centů.
Nekompetentnost bere dech.
Proč nezůstaly radši ve vtipech?
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)