Oldřich Mikulášek (26. 5. 1910 v Přerově – 13. 7. 1985 v Brně), nejen podle titulu „zasloužilý umělec“, vyrostl po válce v jednoho „z nejvýznamnějších lyriků současného dramatického pojetí světa v české poezii“ (Jan Petrmichl v roce 1960) a dospěl k poznání – jednomu „z nejkrutějších v české poezii“ (Josef Peterka v roce 1989). Na důstojné zhodnocení svého místa v novodobých dějinách přesto ještě čeká. Dílčí analýzy a studie mohl rozšířit „výbor z básnického díla“, nazvaný ZTRACENÝ V POEZII, který péčí Jiřího Opelíka vyšel letos na jaře v „Edici poesie“ (proč ne „poezie“?) brněnského nakladatelství Host, v jeho Velké řadě... Opelík je zkušený editor a historik, o Mikuláškovi psal nejednou: za všechny připomenu kvalitní „Doslov“ ke sbírce A trubky zlatý prach (Blok, Brno 1990, s. 89-105), analyzující precizně a inspirativně mnohačetné rafinované figury a „tropos“ básní stejně jako jejich motivickou a významotvornou stránku, slovem „umnou umělost Mikuláškovy poezie“ (s. 99). Už proto jsem se na knihu těšil, na básně i na doslov, nazvaný „Věrnost až za hrob“.
Výbor komponovaný do čtyř oddílů (nazvaných Holdy, Závratě, Manifestace a Nekrology) přináší sedmapadesát básní, a to od Křídlovky ze stejnojmenné sbírky (1941) až po báseň Nalézání (ze sbírky A trubky zlatý prach; 1990). Výběr i kompozice jsou tu přirozeně záležitostí editora (a snad i nakladatelských představ, nechám-li stranou jiné determinanty) a podřízeny zvolenému klíči, který by neměl být ani svévolný, ani aprioristický. Výbor nebude nikdy „úplný“ a možná ani ne reprezentativní; vždy bude někomu něco chybět... Velkou výhodou editorovou je nezpochybnitelný fakt, že vybírá z tvorby velké básnické osobnosti, velmi sebekritické, takže volí takříkajíc mezi zlatými šperky – a nemůže přebrat. Pracuje však podle určitého záměru, a právě ten se mi jeví jako apriorní a historicky neudržitelný, zvláště pokud „zamýšlí podat obraz básníkova celoživotního díla po vývojových etapách“ (Ediční poznámka, s. 258), čemuž má odpovídat „její rozčlenění do čtyř oddílů“ (tamt.).
Jak se to projevuje? Inu hlavně tím, že k Mikuláškově tvorbě patří sbírky a básnické skladby, na které se z podivných důvodů nedostalo. Pokud pominu prvotinu Černý bílý ano ne (1930; je však důležitějším krokem k poezii, než si O. Mikulášek a mnozí další uvědomili - a uvědomují), už problematičtější je vynechání Prvních (1960) a Druhých obrázků (1986), a rovněž Marného milování (1940). S až ostentativní štítivostí jsou odmítnuty knihy Horoucí zpěvy (1953), Divoké kačeny (1955), Krajem táhne prašivec (1957) a Albatros (1961). To výbor Miloše Pohorského nazvaný Sólo pro jeden dech, vydaný v Československém spisovateli roku 1988, je k těmto sbírkám a básním milosrdnější – uvádí z každé minimálně jednu ukázku, a kvalitní. Co k tomu Opelíka vedlo? Že by důvody cenzurní (resp. autocenzura), editorův estetický vkus, „korektní“ politický názor, nebo jen konformita vůči společenské objednávce? Zdůvodnění si ocitujme: Mikuláškova tvorba byla tehdy jen „konformním plněním tzv. společenské objednávky“ a „podporou propagandistických cílů, které dnes už není zapotřebí vyjmenovávat“ (doslov, s. 216). Ale kdeže, spíše „hymnus na nekonečnost a nezničitelnost života“ (J. Petrmichl), studnice, z níž by bylo možné bohatě čerpat (stejně jako z Obrázků i jiných vynechaných sbírek). Ale sbírky domněle „poznamenané neblahou estetickou normou“ (cituji z Ediční poznámky, s. 259) nutno vypustit... Deleatur, v českých nejen literárních dějinách opakovaně opakované, tudíž znormalizované.
Pokud „antologie zásadně sleduje chronologii autorova díla“ a chce „podat vývojový obraz autorovy tvorby“, jak se opakuje v Ediční poznámce (s. 259), je omezení výboru neodpustitelné. Snad jen u záměrně subjektivního, tak nějak „privátního“ sborníku, jenž si neklade pražádné literárněhistorické ambice a chce např. ukázat, které a jaké Mikuláškovy verše se líbí Jiřímu Opelíkovi, by bylo možné tomuto omezení přitakat, i když... Jako tristní se mi jeví taková tvrzení, jako že Mikuláškovi „nešlo a samozřejmě ani nemohlo jít o otevřenou nebo snad dokonce politickou polemiku s novotnovským socialismem“, ale zato třeba verše „Všechno je nějak / příliš v pořádku“ a „Cosi je ve vzduchu“ už prý „měly ráz zničujících hesel“ a dokonce „nabývaly platnosti dalekozorných podobenství“ (s. 218-9). A samozřejmě do výboru a doslovu (žádného) nepatří ordnerské věty typu – zde o sbírce Agogh - „oficiálně vyšla až posmrtně 1989, navíc zneuctěna ‚zaštiťujícím‘ doslovem normalizačního slouhy“ (s. 220). Kdo je tím „slouhou“, který básníka tak „zneuctil“? Otevíráme sbírku a čteme jméno onoho zločince – je jím Josef Peterka. Po přečtení „slouhovského“ doslovu nazvaného Ještě žije – kdo pláče zjišťujeme, že je minimálně stejně inspirativní jako ten Opelíkův, vydaný o rok později - v roce 1990. A že by mohl být vydán třeba právě dnes. Zbývá tedy otázka: proč, komu a jak se po jedenadvaceti letech (třiceti, čtyřiceti?) ještě mstít? „Puklina světa“ vede dodnes básníkovým srdcem.
Jaké jsou konstanty Mikuláškovy tvorby? Některé z nich sice byly i v Opelíkových „doprovodných textech“ ukázány či alespoň naznačeny, díky bohu za ně, ale spolehlivější bude návrat k básnickým textům; třeba k těm, které byly ve výboru publikovány, protože i to jsou malé skvosty moderního dramatického lyrična...
Jistě k nim patří akustická či hudební intence; básně se od Mikuláškem nemilované „postpoetistické“ prvotiny (Černý bílý ano ne) vyznačují plnou, sytou a melodickou hláskovou instrumentací, vokalickou i konsonantickou, rafinovanými rýmy a rýmovými echy, rýmujícími se slabičnými vrcholy, aliteracemi a paronomáziemi. Jde o umný slovesný koncert jinak rozvolněného verše, místy už už směřujícího kupř. k jambu (tematizovanému ve verši „jsem z českého jambu a matky-naděje“, s. 149, s nepřeslechnutelnou narážkou na V. Nezvala, ale i V. Dyka – „že zahynu, aniž se dovím, jak jsem vzešel“), nebo s předrážkou („Co to bylo jenom za krajinu - / nebo to byl mojí duše stav, / co to bylo za krajinu plnou stínů, / nebo to byl mého srdce blud“, s. 166). Mikulášek je mistr volného verše a básnického přesahu, i „rozlomeného“ pojmenování, od meliky a harmonické tajnosnubnosti prvních sbírek až po hiáty a kakofonie posledních. Za všechny uveďme jen paronomázii „těch bójí boha bojícího se“ (s. 136), která není samoúčelná.
Tou druhou stálicí je barevnost verše, odvíjející se v několika barvách, jimž dominuje jistojistě bílá, barva čistoty, vznešenosti, ne náhodou je jí ve výboru věnována i celá jedna báseň nazvaná příznačně „Co víme o bílé“ (s. 122-127; ze sbírky Šokovaná růže, 1969). Ale lexikální, metaforický i symbolický rozměr sbírek je větší, než čteme v této básni, navíc všechny jevy zde jmenované (kupř. labutě, nahota, luna, sníh, světlo, bělmo očí, peří, den) prostupují řadu básní Mikuláškovy lyriky. A na druhém místě je to barva červená (krve, rumělky, ohně, červánku), nebo vlastně ne, druhá je barva černá, barva nicoty a smrti, rubáše (noci, tmy, moru, havrana, ale motivickými výčty nebudu čtenáře více unavovat, byly by skoro nekonečné). Mikuláškovy slovesné obrazy jsou sice částečně představitelné, ve fragmentu přeměnitelné ve výtvarný artefakt, avšak vždy s vědomím čehosi „básnicky“ abstraktního, nekonkretizovatelného, přesahujícího figurativní výtvarný artefakt.
Další konstantou je epičnost, dokonce až ztajený mýtus, resp. narážka na něj, zvláště na biblický, na potopu, na Genesis („až svět zas bude prázdný, vyprahlý a pustý“, s. 139; Agogh, 1980, v „autorizované“ podobě 1989), ale i antický (Atlantis, Andromeda), orientální či moderní, např. triviálně bondovský. Vlastně vše může být čteno jako fragment či zárodek příběhu, který má svůj protějšek v jiném příběhu, třebas i mýtu. Jak se tu na malé ploše lyrické, dramatické a epické prostupuje, podřízeno ovšem svrchovanému lyričnu, jež dominuje! Jsou to jen zřetelné názvuky epiky, narace, jen názvuky dramatického monologu v jeho verších, ale jak „agogicky“ komponované.
Trvalým rozměrem jeho básní jest fysis, tělesnost zachycovaného bytí. Fyziognomie není přítomna jen jako „výsek masa“, „ruce, hlavu, srdce, ústa, hruď“ (s. 166, dalšími výčty nebudu unavovat), nebo jen v četných erotických motivech (Mikulášek je básník lásky par excellence). Směřuje i k metaforické symbolické dimenzi. Kupř. píše-li básník o „Osudu“, potom čteme parentetický výraz obdivu: „pane, ten má ale hřbet“ (s. 148); jistě je „míněn“ jeho nelomený charakter, neúplatný, před ničím a hlavně nikým se nehrbící... Zvláště aktivní jsou smysly, které strukturují realitu a mění ji kupř. v linie, tahy štětcem, údery, rytmy, ostré smyslové senzace. I duše má blízko k dechu, tělo je vetknuto do stromu.
Tou pátou stálicí je proměnlivá lyrická postava, jak ji nazývá samotný básník, její „my“, „já“, „ty“ i „vy“ existuje v otázkách, vykřičnících i odmlkách, rozvahách, „ortelech“ i „milostech“, za nimiž vždy slyšíme básníka, aby nás pohladil po duši i zasáhl na nejcitlivějším místě, aby se nám vzdálil, skokem, střihem, vlnou, asociací kamsi odplul, s kýmsi jiným se spojil a s ním (nebo naším vědomím?) se prolnul.
Tou šestou je dialektičnost, vrůstání protikladů do bytí a jejich střetávání se; slovo je dnes v klatbě jako relikt marxismu, tak ať. Antinomie samy by nestačily, i když jedna přerůstá do druhé a tuto podmiňuje. Velmi důležité jsou básnické paradoxy, mnohovýznamovost a mnohoznačnost, která je důsledkem umné práce s enjambement, s přesahem, s nejpříznakovějším znakem volného verše, i tušení dimenzí jen v básnické reflexi možných – a nutných. A vlastně i polytematičnost, skrytá za všemi motivickými i poetickými konstantami.
Tou sedmou konstantou je vyhraněně mužský (a mužný) pohled, maskulinita, tedy – ale dost výčtů, přece nepíšeme studii do sborníku. Tato látka přesahuje možnosti jednoho příspěvku i jednoho časopisu (nebo jednoho interpreta?).
Chceme-li či nikoli, poezie není jen „něco“, tedy komponovaná stavba, „bytí ze slov a obrazů“, ale je také „o něčem“, tedy komunikát. Editor sice zeširoka popisuje poetiku básní, některé figury, tektoniku a kompozici, ale toho podstatného, kvůli čemu čteme básně jako sdělení svého druhu, se dotkne jen letmo. Tedy k textu, k významu a významovým okruhům v něm přítomným, v něm rezonujícím! A zde se komplexnějšímu analytickému rozboru (alespoň jedné jediné básně) nevyhneme...
Ze všech básní výboru vyberu jen jednu, z autorova posledního tvůrčího období, poznamenaného „životem o berlích“, nazvanou „Sólo pro jeden dech“ (ze sbírky Sólo pro dva dechy, ve výboru na s. 159-163). Určitě není „reprezentativní“, ale to není žádná báseň. Její první strofa se tváří jako přímé sdělení, rozepsané do volného verše, jako výraz zmoudření, stárnutí, které doprovází přirozená potřeba zbavit se zbytečností, „ješitné veteše“, fetišů a relikvií „dávno uschlých květin“ a „zažloutlých dopisů“ i „zbytečných slov“ i neodvolatelných soudů (soudů o činech, ale také, či právě, oněch činů), jež rodí nenávist a „kolují v nás / jako krevní msta“. Oprostit se, očistit se, zbavit se tíže... Asociací (lehkost-tíha) se přenášíme do druhé sloky básně: na stáří přirozeně navazuje smrt, pojatá tu nikoli bez důvodu jako zabití – „Jednoho dne nás zabijí“... Kdo je vrahem? Padnou na nás tíhou bolesti následky našich neodvolatelných činů? Nebo jen tíha bezejmenné, absurdní, zmarňující bolesti „zbaví nás sebe samých, / tedy všeho zlého“? Bolest vše ohluší, ale paradoxně osvobozuje, smrt je stav bez bolesti, sebe sama, bez vědomí, té úlevy z nebytí...; a my budeme čím dále lehčí, a ještě lehčí..., „už bez morku v kostech“. Až do morku kostí... I tlení a rozpadání se, i zpopelnění představují cosi jako metonymii: ztrátu tíže, jak by možná někdo doplnil. Ale co nyní s mrtvým? Nu, přece bude slavnostně pohřben, přičemž právě nepřirozenost onoho pozůstalého truchlení, onen akt chtěného smutku, hořce ironicky zaznamenává: to oni sjedou se „ze své vzájemné odlehlosti“ (cizoty dané prostorovou vzdáleností, ale i vůči sobě samým odcizených?), pronesou běžnou frázi („už to má za sebou“), sami si nevědomi její dvojznačnosti či trojznačnosti (myslí tím „život / nebo smrt / anebo lásku k relikvijní bytosti“?), ani „jedinou slzou nás nepostrádající“. A tu se rodí další přesah a dvojznačnost – kdo koho nepostrádá? Truchlící zemřelého (onoho „já“ zobecněného v širší „my“ z prvních dvou slok), nebo „relikvijní bytost“ (ta vystavená v rakvi) nás, živé? Asi platí obojí... V další strofě vstupuje do pohřbu jiný motiv, deště, motiv přirozený, se slovem „příroda“ geneticky svázaný, a slyšíme „kapky věrného deště“, tak trochu pláč nebes, jistě však cosi nekašírovaného a nehraného, jehož kapky - a právě ony - se však opravdu, beze stopy hraného smutku „setkají nad naší rakví“ (opět „my“); připomínají svým bubnováním mumlavou nesrozumitelnou modlitbu „za spásu neexistující duše“, protože „to mají v popisu“ práce, vlastně žádné práce, to jen v „zdeúřední“ češtině, ale „v popisu / stěží potlačovaného pláče“. A básní se nese déšť a pláč i očista bytí – v nebytí. Aktualizací administrativní fráze se přenášíme do páté sloky, opět pomocí „vodních“asociací, do mokra a nahoty podzimu, do nečasu vlhka a deště, dušiček a vzpomínek na mrtvé. Do jistoty podzimu, nezpochybnitelné, neboť „určitě bude“. Do „podnebných nářků a běď“, do času „odlistňování stromů / na holý fakt“, na holý kmen a prázdné větve, na nahou podstatu bytí... Nebo „Čeho“ jiného, ptá se kdosi, a neodpovídá. Ale přírodní děje jsou věčné, opakované, v kruhu přirozenosti semknuté, byť strom „to neví“, že ho čeká nové „vzlínání míz, pučení, / květenství, opylování, žloutnutí“ a nový pád „do nahosti“, na „holý fakt“. A čtenář je tentokráte střihem, jenž působí jako prudký rozryv, bez jakékoli asociativní nebo jiné „přípravy“ vržen novou slokou do báječného světa téměř reklamního štěstí náhodného výherce, slovy působícími jako ozvěna televizního hlasatele, do slov a vět něčím též nahých a holých, tedy že mezitím „byla tažena tato čísla: / 5, 6, 9, 13, 21, 26.“ Nejde tu o „tekutou“ kompozici básně, resp. ne pouze o vlnění a vzdouvání se, protože se uplatňují i jiné postupy, průrvy, řezy, hiát, stejně jako volné asociační spoje, tak známé z avantgard (a opět Černý bílý ano ne...). Ale zpět k loterii, která má narkotizovat živé. Jak konvenční a ne-šťastné štěstí onoho, na kterého se vrhnou vládnoucí „rodinné matróny“ (?), bohyně „se zadky a pupky / od té doby od něho odvrácenými“, a ON (ne „my“...), „šťastný výherce“ tak „zhulákán občas, i ztřískán“ (zpitý alkoholem, i usmýkaný Jejich veličenstvy, „vůní růží i kůží“) při všem domnělém báječném a neskonalém štěstí „s úsměvem bude přemýšlet, / co všechno pro sebe udělá“, leč neudělá vůbec nic, resp. - „Udělá hovno!“. Vulgarismus je namístě, efekt nicneudělání jest týž... Bude „přespříliš“ zbaven své vůle a svého štěstí, „narkotizován“ těmi (a tím), které jeho výhra přitahuje jako medvědy med, a „zbaven mlčení o bezvědomí světa“ (a tím je zvýznamňuje) i „pocitu marnosti“ z něčeho zmařeného; vždyť bylo cosi kdysi živého, z „nesmrtelného zárodku života“ usmaženo, aby bylo pozřeno – vejce přeměněné „do vševidoucího volského oka“. Ach, té ironie... A báseň spěje k finále, k hořké pointě, evokované motivem boha/Boha a – drozda: čtenář pocítí tíhu nevědomí onoho narkotizovaného „šťastlivce“, jemuž bude devětadevadesát lidí ze sta závidět jeho „možnosti“. Nejdříve „básník“ rázně přeruší všechny možně námitky: „A nic mi nevyprávějte!“ Navazuje lakonicky – „Brzy mě bude dost.“ Brzy mě budete mít dost? Brzy budu mít dost? Nebo nějaký třetí význam, též možný a oprávněný...? To i ono, a jakoby předjímal jakousi milostivou námitku, jakousi útěšnou naději, lyrická postava (básníkovo Já?) opět pohodí vzpurně kšticí a odsekne - „s Bohem mluvívám osobně / asi po šestatřicíti deci.“ A potom následuje další lakonická konstatace: „Má starosti.“ A básník ví, že Bůh ví, aniž musel být sám namol zpitý. A opět významová určitost v neurčitosti, jen ty „starosti“ jsou zřejmé. A básnický text končí otázkou po smyslu zpěvu drozda, který „tak teskně zpívá“ uprostřed nejhlubšího lesa, kde nenajdeme křišťálovou studánku, kde „není slyšet nikoho / krom drozdů –“ Proč „drozdů“? Aby se to rýmovalo s „hvozdů“? Možná proto, že cosi drozdího, něžného, křehkého, drobounkého, avšak vitálního nám zvěstuje – stesk, smutek, tklivou píseň. Daleko, hluboko, tichounce, z obav, ale také proto, že musí...
Tedy také „o tom“ je analyzovaná báseň, byť ani tento „školský“ výklad nepokrývá celé potenciální bohatství textu: to by se otevřelo až po srovnání s významovými konotacemi (v celku Mikuláškovy poezie hojně zastoupených) motivů ptáků, očistného i hrozivého deště, žravých masitých úst a břich, s mnohoznačnými symboly i historicky konkrétními emblémy; ale na tomto místě nezbývá než připomenout, jaký významový posun by nastal, pokud bychom motiv „vládnoucích bohyní“ vnímali v jiném kódu, třeba jako svět odcizených „vládnoucích bohů“, čehosi jako politické nomenklatury v době vzniku básně...
OLDŘICH MIKULÁŠEK
Sólo pro jeden dech
Jak ubíhají roky,
roky mužů,
zbavujeme se věcí:
ješitné veteše
dávno uschlých květin,
zažloutlých dopisů,
zbytečných slov
a soudů o činech,
které jsou neodvolatelné
a vyvolávají jiné činy,
stejně nezničitelné
a kolující v nás
jako krevní msta.
Jednoho dne nás zabijí;
padnou na nás tíhou
marné bolesti
a zbaví nás sebe samých,
tedy všeho zlého,
a budeme lehcí –
už bez morku v kostech.
Přátelé, známí
a pozůstalí truchlící,
kteří se sjedou, nešetříce tryskami,
ze své vzájemné odlehlosti,
řeknou jen, už to má za sebou –
aniž se kdy dovíme,
jestli tím mysleli život
nebo smrt
anebo lásku k relikvijní bytosti,
jedinou slzou nás nepostrádající.
Všechny kapky věrného deště
se však setkají nad naší rakví
k mumlavé modlitbě
za spásu neexistující duše,
už proto, že to mají v popisu
stěží potlačovaného pláče.
Neboť bude podzim;
určitě bude podzim
podnebných nářků a běd
s odlistňováním stromů
na holý fakt.
Čeho?
Ani ony to neví v dílčím zapojení
do vzlínání míz, pučení,
květenství, opylování, žloutnutí
a pádu do nahosti.
- - -
Mezitím byla tažena tato čísla:
5, 6, 9, 13, 21, 26.
Šťastný výherce
osvěží vázu čerstvým rostlinstvem,
napíše dopis vládnoucím bohyním
se zadky a pupky
do té doby od něho odvrácenými,
začne mrhat nákladnou ambaláží slov,
zhulákán občas, i ztřískán,
zbřinkán i zlískán,
jakož i sťat tím popravčím lůnem –
a s úsměvem bude přemýšlet,
co všechno pro sebe udělá.
Udělá hovno!
Neboť
přespříliš bude narkotizován
mámivou vůní růží i kůží,
zbaven mlčení o bezvědomí světa
i pocitu marnosti z vejce,
nesmrtelného zárodku života,
škvařícího se na pánvičce
do vševidoucího volského oka.
A nic mi nevyprávějte!
Brzy mě bude dost.
A s Bohem mluvívám osobně
asi po šestatřicíti deci.
Má starosti.
Proč myslíte,
že v nejhlubším ze všech hvozdů,
kde není slyšet nikoho
krom drozdů -
tak teskně zpívá drozd?
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)