Vladimír Holan - 16. září 1905 – 31. března 1980
Svět spatřil Vladimír Holan poprvé v Praze 16. září 1905 Na Maninách. Sám o tom říká: »Rostl tam tehdy ještě heřmánek. Jeho hořká vůně k nenávisti – to byla vůně mého dětství.« V šesti letech se stěhuje s rodiči do Podolí u Bělé pod Bezdězem. Bydlí naproti nádraží. Do jeho dětství vstupují vlaky, houkající do nocí, smutná krajina Máchova. Zde se začne učit ve starém augustiniánském klášteře latinu, chce být mnichem...
Nestane se jím. Rok 1919 jej zastihne opět v Praze. Navštěvuje gymnázium v Truhlářské ulici. Bojí se hodin matematiky a deskriptivní geometrie. Josef Hora mu tiskne první verše v Rudém právu. Septimán Holan vydává útlou knížku básní Blouznivý vějíř. Je v ní »dobrodružně smuten« nad krajinou dětství.
Za čtyři roky poté vydá Triumf smrti. A v roce 1933, v jedné eseji o umění, píše: »Nesl jsem na zádech zrcadlo a smrt si před ním upravovala tvář.« Smrt. Ponese si ji v poezii po celý život. Bude mu blízká, nejbližší tam, kde se život člověka »obrací proti sobě«. Mnohem později napíše v básni Epocha: »... zkoušíme sebe jenom jako část podoby, kterou v budoucnu opustíme docela. Čímpak se asi staneme?«
Ale vraťme se. Holan ještě neopustil mládí a již se vydal nelehkou cestou poezie. Je a bude mu na ní nesmírně těžce. Bude vykupovat obtížně každou pravdu.
Jedenadvacetiletý Holan dělá úředníka v penzijním ústavu. Nenašlo se pro něho tehdy po gymnáziu jiné místo. Téměř po čtyřiceti letech se veřejně vyzpovídá: »Trpěl jsem tam sedm let, až jsem byl dán do penze jako neschopný úředník. Uzavřel jsem se v samotě, byla to tvrdá klauzura. Samota je pro mne podmínkou práce. Moje izolace ovšem nikdy neznamenala izolaci od života, od lidských osudů, byla to izolace potřebná k práci.« Poslední dvě věty nepatří jen roku 1926. Jsou součástí i pozdějšího Holanova autoportrétu. Píše se ale teprve rok 1932 a vychází jeho Vanutí. O rok později napíše o Holanovi F. X. Šalda: »Jde jako náměsíčník do tmy a mlhy, před ním se propaluje jen jiskra jeho metafory, kdesi v dálce šumí pramen imaginace cosi nesrozumitelného, co posléze se rozvzlyká do hudby.«
Napětí duchovní trýzně a zvědavosti, jazykové násilnictví, deformace a experimenty, objevování dobrodružství nitra, ani proletářský kolektivismus, ani idylismus poetismu. To vše a ještě mnohem víc je – Vladimír Holan. Kolikrát v »básni citového napětí zazní pojednou vědomý zlozvuk, neboť Holan kalí svá slova na ohni urputného úsilí.« (J. Kunc o Vanutí.) Holan, to je také hloubka imaginace, výrazová i myšlenková monumentalita, protest proti snadnosti realismu, lyrika kryptogramů.
Ale přijde Holanovo Září 1938: »A svět jen němě úpí v muce. Smrt, to je řeč... I revoluce má národy. A rodný meč.« V přehluboké hořkosti těchto let je jen jedna cesta – cesta společná pro všechny básníky této země - cesta věčné mobilizace, uprostřed »noci z Iliady,« ... »v níž stromy jdou a kráčí hory, v níž hromující mýtus mladý, nabíjí akumulátory«. A »taková noc jen jednou vane a její van jen slabě sklání«. Jsou to verše hněvu i smutku, solidarity s trpící zemí a blýskající se na lepší časy. »Samota básníkova umřela v těchto časech,« napsal o Holanovi tehdy Josef Hora. Může být sám básník Zpěvu tříkrálového, věnovaného památce padlých v Habeši a za Pyrenejemi? »Spjat s vámi, s vámi napaden, kéž slyším zníti v hromových anténách, že ten, že ten, kdo za plod měl vás, tvrdé jádro cítí.«
Holan není sám ve zvichřené době. Dává jí svůj Sen, jinotajné verše protiokupační, které ještě »proplují cenzurou« (V. Justl) okupované republiky a zároveň s nimi dává v zástavu i svůj vlastní život. I uprostřed noci běží »motory snů, dynama bdění« a člověk je připraven »vysunout nad hladinu denní periskop jasnozřivých chvil« (První testament). A zde je próza vzpomínky: »Co byla pro mne okupace, řekl jsem s celou nenávistí v Havraním brku, leccos ukryl v Cestě mraku, která však stejně mohla vyjít až po válce, a naplno dopověděl v Dokumentu.«
V Dokumentu (Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci, Tobě) napsal Holan hluboce životní verše na cestě za člověkem, který se rodí. Je konec května 1945... »A ... slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá! Po šesti letech píseň živá padá v tvou tříšť a bědnou tluč...« Znovu je zde zpověď: »Mám děkovat... A hlas se chvěje... Chvěje se ale úžasem, který ač nebyl bez naděje, přec jenom žasne: přišli sem! Přišli sem všichni, všichni...«
Kdo jsou ti Holanovi »všichni«? Všichni rudoarmějci. Poznal je dobře v srpnu roku 1945 v malé vesničce Padrti v Brdech. Zde jsou věty vzpomínky: »Pro mne to byl velký zážitek: setkání s prostými lidmi – hrdiny. Po letech, v nichž jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně především v Rudoarmějcích.« Ve sbírce kreseb, z níž složil Holan mozaiku vzácné doby: složitě prostou a prostě složitou. A tak již navždy půjdou s námi jeho vojáci v zelených rubaškách: »Ten, kterému chyběly rostovské zvony, (Oděsa – mama, Kachétia nebo říčka Uljus,) ten který chodil netrpělivě po světnici a sešíval kouty v kupu touhy po domově...«
Od roku 1948 žije básník na Kampě, v domě, kde bydlel modrý abbé Josef Dobrovský. Tady napsal mnoho dalších sbírek. Netiskl je. Nemohl. Šel těžce kupředu cestou otřásanou v samém jádru života. V období společenských deformací kultu osobnosti nerezignoval. Nikdy se nevzdával bolesti. Věděl, že »jsou moře, kam vplynout smíš pouze pláčem« a že »každá láska je nešťastná«. A zde je svědectví nejkrutější: »Mluvil jsem patnáct let do zdi.«
Rok 1963 byl jednou z největších básnických rehabilitací naší doby – zeď se otevřela a Holanův hlas se vrátil opět naší poezii. Dal nám svoji Bolest, vznešený trialog Noc s Hamletem, v němž hledá smysl života, umění, lásky, své Příběhy, Na postupu, Bajaju, Noční hlídku srdce a další sbírky. Dával nám znovu vzpouru, hořkost a naději doby, v níž žijeme. Vzpřičoval břevna proti nepohodám, proti nečasům. Za nimi a pod nimi se zpívá...
Vladimír Holan vydal tyto knihy veršů: Blouznivý vějíř (1926); Triumf smrti (1930); Vanutí (1932); Oblouk (1934); Kameni, přicházíš (1937); Září (1938); Sen (1939); První testament (1940); Lemuria (deník z let 1934-1938, vydáno 1940); Záhřmotí (1940); Chór (1941); Terezka Planetová (1943); Cesta mraku (1945); Dík Sovětskému svazu (1945); Panychida (1945); Havraním brkem (1946); Zpěv tříkrálový (1947); Rudoarmějci (1947); Tobě (1947); První básně (1948); Dokument (1949); Prostě (1954); Bajaja (1955); Tři (1957); Havraním brkem (1958); Mozartiana (1963); Příběhy (1963); Bez názvu (1963); Noční hlídka srdce (1963); Trialog (1964); Na postupu (1964); Noc s Hamletem (1964); Bolest (1965); Asklépiovi kohouta (1970).
Vladimír Holan redigoval výtvarný sborník Život (1933 až 1938) a Program D 40 (1939-1940). S Františkem Halasem uspořádal výbor z lidové poezie Láska a smrt (1938). Významná je Holanova činnost překladatelská. (Verše Nizámího, La Fontaina, Lermontova, Slowackého, Rilkeho, Baudelaira, Mickiewiczovy, staroasyrská poezie, řecká, čínská, gruzínská, arabská, egyptská, africká a orientální poezie, básně ruských, německých, anglických, amerických, italských, španělských, ale především francouzských autorů). Obsáhlý výbor z překladů zahrnuje Holanova kniha Cestou (1962).
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)