Jaké bylo jeho dětství, zraňované chudobou, ostřím sociální nespravedlnosti? »Stařeček« Petr Bezruč si např. zavzpomínal: »Když zemřel náš otec, téměř ukamenován 'vlasteneckou' inteligencí za boj proti podvrženým rukopisům (pravda vítězí, ale individuum za ni bojující padá), zůstala maminka se šesti nezaopatřenými dětmi. Byl jsem nejstarší, bylo mi třináct let. Všecky nás vydržovala ze skrovné penze...« Co udělá Bezručova maminka? Bude pronajímat pokoje, aby získala trochu peněz k nevelké penzičce. Jednou se u ní na bytě objeví i syn spisovatelky Gabriely Preissové. Hlad a bída však zůstanou nájemníkem nejpravidelnějším a nejstálejším.
V dopise profesorovi Janu Kubelíkovi někdy po 12. 12. 1906 doplní Bezruč otevřeně svoji autobiografii slovy: »Ale řeknu pravdu a ta je vždy hořká. Vidíte, já jsem nikdy nebyl k vážné, čisté práci. Nevím, co to bylo - odjakživa mne tísnila melancholie. Nemohu si to dobře vysvětlit. Byl jsem přece hezkým hochem, zdráv - a přece se horizont života pořád zatemňoval; jak jsem vyšel z gymnázia, chytil jsem se sklenice a byl jsem celý život opilý... Lidi jsem nikdy nemiloval, celý život jsem se potloukal vždy sám po polích, kolem řek, po lesích, věře jen svému psu.«
V květnu r. 1894 zemřela Petru Bezručovi matka. Trápila ho nemoc. Nazýval se stařečkem, přestože mu bylo teprve 31 let. V jednom dopise, z počátku roku 1899, sděluje: »Stařeček nechodí více do Amtu (= úřadu). Moudrý muž Brychta připlácl stařečka na jeden celý rok domů. Mimo letírované plíce našel u něho i pokažený systém nervový... I chodívá, či vlastně plíží se a smýčí se stařeček po Pisárkách, po Kaiservaldě, po Kohoutovicích, sedává a vyhřívá se v záři slunce jako ještěr Tanrata, dívá se na pupeny, na řeku, na západ slunce, leje do sebe mléko jako kocour a vzpomíná si, že kdysi bylo lépe...« A jak bude zítra? »Jak již bylo řečeno, křepčilo v stařečkovi moc krve a ta ven hubou.«
Na smrt nemocný básník sáhne po peru. Ze vzdoru, z hořkosti. Vypoví nenávist: »Vzpomněl jsem si, že bych se měl vyrovnat s kýmsi, za Těšínsko, za svou zem, jako se jiní vyrovnávají s růžencem, s bohem...«
A zde je vyznání starého »ještěra« Petra Bezruče: »Již jsem vám řekl, jak pracuji. Když je to na papíře za pět minut, marš, ať tě nevidím. Ale když někdo, kdo to se mnou dobře myslí, mne na chybu upozorní, nehněvám se a s kyselou tváří se pustím do oprav... Nemyslete si, že bych - třeba napíšu báseň za pět minut - psal lehce, já nevím, to vždy jako by chamsin (= suchý saharský vítr) šel mojí duší (sit venia!), myšlenky se hrnou jako bystřiny z hor, já nestačím chytat slova a myšlenky a pak jsem půl hodiny vždy jako spálený. Myslím, kdybych napsal pět takových básní jako Škaredý zjev a Maryčka Magdonová po sobě, že by mne mohli vézt zrovna do Černovic.« (V Černovicích byl ústav choromyslných, poznámka autora).
Na jiném místě se Petr Bezruč vyznává: »Za studijních let naučil jsem se žít po způsobu studentů chudobných, ráno, v poledne a večer černá káva, chléb a dýmka. Vůbec - dýmka nahrazovala potravu. Život náš byl hořký a truchlivý. Snad proto mi byli vždy tak blízcí dělníci a drobní rolníčci.«
Petr Bezruč to řekl za všechny spisovatele: jejich život byl hořký a truchlivý. To ovšem neznamená, že Petr Bezruč chodil za mladých let v Praze jen na přednášky klasické filologie - nevynechával také pražské hospůdky, např. U Rozvařilů na Poříčí, U Bucků a někdy se objevoval i U Medvídků na Perštýně.
A co říkají o Bezručovi záznamy zachované z posledních let jeho života? Oblečen býval prostě: tmavé obyčejné kalhoty, světlou košili u krku rozepnutou a přes ni šedý svetr, vpředu na rozepínání, na nohou papuče. Šestaosmdesátiletá kartářka z Kostelce na Hané paní Salašová o Bezručovi v roce 1998 napsala: »Chodil bosky a v širáku.«
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)