V Reportáži, psané na oprátce, Fučík stručně charakterizuje povahu spoluvězně Stanislava Špringela. Zobrazuje ho jako energického, vždy veselého, obratného a stále nové cesty vynalézajícího »knihovníka.«
Obrysu-Kmeni se podařilo po usilovném pátrání objevit Stanislavem Špringelem sepsané vzpomínky na dobu fašistické poroby, kde také líčí své setkání s Fučíkem. Zapůjčila nám je paní Věra Hanušová z pražských Vinohrad. Přetištěná kapitola podává svědectví jejího táty o likvidaci Fučíkovy knihovny.
Z rodinného archivu nám paní Věra ukázala i klenot, nad nímž se tají dech a srdce renomovaného archiváře či historika zaplesá: originál motáku se vzkazem z pankrácké věznice od Julia Fučíka z února 1943 pro jejího otce. Je psán tužkou na dvou lístcích tenkého toaletního papíru. Fučík v něm žádá Špringela, který měl štěstí ve hře s gestapem a nakonec byl z Pankráce propuštěn na svobodu, aby mu zaslal zprávu o tom, co se děje venku. Přinášíme reprodukci a plné znění motáku. Zůstává však záhadou, kdo moták vynesl z Pankráce pro Špringela? Adolf Kolínský, Jaroslav Hora, Václav Václavík či někdo jiný? Toto tajemství se zřejmě již sotva podaří rozluštit:
Moták z Pankráce
Milý kamaráde!
Tvůj dýmavý pozdrav tuze potěšil mé srdce a oblažil mé tělo. Jen to mi bylo líto, žes při tom nemohl být (ovšem jen na tu chvilku) a že jsme si nemohli trochu popovídat, du, Mensch, du! Na to, že bychom si spolu ještě jinak popovídali, mám teď naději stále menší a menší. Vzali zas několik nových lidí a ti mi opět přiložili, i když ne ze zlé vůle, ale z hlouposti. Můj komisař se sice ke mně chová stále velmi slušně, ale to vidím docela jasně, že se moje situace podstatně zhoršila, pokud to vůbec ještě bylo možné. Zkrátka, trvá to příliš dlouho, to je to - a při střízlivém uvažování musím vidět svůj konec mnohem bližší než konec války.
Že byla »400« úplně zlikvidována, to asi víš, že už nejsem hausarbajtrem, to asi taky víš, nu, a jak to vypadá, když se stále sedí v kobce, to ti snad nemusím vyličovat. Náladu mám však výbornou, jako vůbec všichni tady.
Byl bych ti velmi vděčen, chlapče, kdybys mi čas od času mohl poslat přehlednou zprávu o situaci a perspektivách, jen, prosím tě, naprosto střízlivou, žádná těšínská jablíčka. Bylo by dobře, kdybys to mohl udělat důkladn?ji, potřebovali bychom to tady pro okolí, když teď nechodíme ven. O opatrnost tě snad nemusím prosit ani svou opatrností tě ujišťovat.
A teď, hochu, žij co nejšťastněji a trotzallerdem na shledanou!
Fučík J.
STANISLAV ŠPRINGEL
Likvidace Fučíkovy knihovny gestapem v červnu 1942
Soudruh Fučík ve své závěti v Reportáži, psané na oprátce, píše: »Neměl jsem nic, než knihovnu. Tu mi gestapo zničilo.«
Pouze dva řádky, ale jak kruté pro s. Fučíka!
Jako očitý svědek a jeden z přímých účastníků chci vylíčit, jak došlo k likvidaci a zničení jeho krásné, bohaté knihovny, která mu byla v životě vším. Ten, kdo ji neviděl, kdo neznal jména autorů, jejichž díla obsahovala, ten nikdy nemůže ocenit, jaký nesmírný poklad představovala!
Jako politický vězeň jsem byl v Pečkově paláci přidělen do tzv. Bücherkomanda, jehož hlavním úkolem bylo pomáhat při likvidaci a ničení nežádoucí a pokrokové, marxistické literatury. Když gestapo tuto akci skončilo a pražská nakladatelství byla již dokonale vyčištěna, přišla další akce: likvidace knihoven po některých uvězněných nebo popravených vězních.
Tato akce byla zahájena v roce 1941.
Od dubna 1942 jsem jezdil denně jako tzv. Hausarbeiter v Bücherkomandu do Pečkova domu. Od počátku května vozili také soudruha Fučíka z Pankráce denně k výslechům, často i nočním. Při těchto každodenních transportech jsme se se soudr. Fučíkem blíže seznámili, neboť tyto společné cesty trvaly téměř deset měsíců. Jaké to tragické a vzrušující vzpomínky! Jakých bohatých a cenných zkušeností jsme v této době druhého stanného práva nabyli!
Jednoho dne v červnu 1942 se soudruh Fučík při transportu z Pankráce do Pečkova domu rozhovořil o knihách, literatuře a o své bohaté knihovně. Tu byl ve svém živlu! Spolu s námi byli dopravováni do Pečkárny také Hausarbeitři ze »400«, a to Renek-Teringl, Václav Rezek, Josef Bervida, Zdeněk Dvořák, Jindřich Elbl a další soudruzi. Později jsem pak sám navázal se soudr. Fučíkem rozhovor o jeho knihovně a naznačil jsem mu opatrně možnost, že by gestapo přistoupilo k její likvidaci. Vysvětlil jsem mu také, jak to gestapo praktikuje a co se stane s knihami, které jsou přiváženy do Pečkova paláce. Nevylučoval jsem možnost použití vězňů z Bücherkomanda k provedení této akce a připustil jsem, že bych mezi nimi mohl být i já sám. V tom případě bych se jistě pokusil jakýmkoliv způsobem zachránit z jeho knihovny, co by se dalo. Zeptal jsem se Julka, co bych měl v takovém případě zachránit především.
Moje zpráva ho na okamžik zarazila, neboť ho napadlo, nebude-li snad současně s knihovnou zlikvidován také on sám. Uvádím mu příklad, že tomu tak vždy není a on odpovídá: »Chlapče, snažíš se mne přesvědčit, že tomu tak nebývá, ale nevěříš tomu ani ty, ani já,« a hladí si při tom svoji kozí bradku. Vidím však, že je klidný a spokojen. Toho dne jsme již o ničem jiném nehovořili.
Byly to ovšem jen krátké, doslovně kradené okamžiky, kdy jsme takto mohli vyměnit několik vět. Buď to bylo časně zrána na Pankráci, při holení (měl-li ovšem službu dozorce Adolf Kolínský nebo J. Höfer), nebo při společném transportu v nákladním autu či v »Zeleném Antonu« a konečně i v Pečkově domě. Hodně záleželo na tom, jak jsme byli vynalézaví, abychom si našli příležitost k rozmluvě.
Soudr. Fučíkovi šlo hlavně o jeho poznámkové sešity z doby, kdy jako mladý student začínal s prvými literárními pracemi a s literární kritikou. V těchto pěti sešitech z let 1919 až 1923 se již projevuje jeho neobyčejný tvůrčí talent a nadání pro jeho budoucí literární a novinářskou činnost.
Dále mu šlo o jeho korespondenci, kompletní ročník Krameriových Vlasteneckých novin z r. 1793 - z nichž se zachovalo pouze několik exemplářů - a o některé marxistické a ruské knihy. V této pro soudruha Fučíka tak kritické době, kdy musil každým dnem počítat se svou popravou, jsem mu dal slib, že se vynasnažím a pokusím zachránit, co bude možno. Pevný stisk ruky - a více jsme již o tomto tématu nemluvili.
O několik dnů později nás všechny z Bücherkomanda - Zděnka Smrčku, Igora Zbirovského, Josefa Klimeše, K. Janebu a mne - naložili s velkými koši do nákladního auta a odvezli do Dejvic. Usuzovali jsme proto, že to bude nějaká »větší akce«, ale stále ještě jsme nevěděli, kam nás vlastně vezou. Zeptal jsem se pak vedoucího komisaře G. Klüvera a ten mi odpověděl, že budeme likvidovat knihovnu »eines berüchtigten und hervorragenden Rädelsführers der tschechischen Kommunisten«. To mi úplně stačilo, abych věděl, o koho jde.
Zastavujeme v Letenské ulici před domem č. 11 a rychle nás ženou do pátého poschodí. Mají dnes nějak naspěch a proto nás popohánějí svým »los, los«, tak dobře známým ve všech vězeních a koncentračních táborech. Otevírají byt a vcházíme do domova nám tak drahého Julia Fučíka. Tají se mi dech a srdce se na vteřinu zastavuje. Jsem rozrušen a hluboce dojat při záblesku myšlenky, že zároveň s bytem a knihovnou bude snad již dnešního večera »zlikvidován« i Fučíkův život. Kladu si otázku, zda je to vůbec možné. Vždyť dnešního rána při transportu do Pečkova domu dával Fučík ještě příkazy, co je třeba ihned zařídit.
V bytě je již vše přeházeno. Gestapáci zde již řádili. Snad hledali u komunistického funkcionáře i zlatý poklad. Skříně jsou otevřené a prázdné - snad tu již vykonal svou práci Böhm se svou smečkou, nevyjímaje ani české přisluhovače, často stejně zvrhlé. Stávalo se totiž často, že některý náš vězeň, když byl přiveden na gestapo k výslechu, viděl již některého komisaře nebo českého fízla oblečeného do svých šatů. To se stalo i samotnému soudruhu Fučíkovi, když jednoho dne spatřil při výslechu písařku komisaře Böhma, oblečenou v Gustiných šatech. Nečekali ani, až bude popraven. V tom byla také ta jejich »nordická kultura«, s níž nás denně obeznamovali.
Přehlížím - pokud to šlo - rychle přihrádky v knihovně. Fučík mi naznačil, kde asi mohou být knihy, které mám zachránit. A již vidím knihu se zlaceným nápisem na hřbetě: Krameriovy Vlastenecké noviny.
V nestřeženém okamžiku si ji rychle dávám stranou, ostatní knihy pak házíme do košů a nosíme je dolů do auta. Hledám mezi knihami dále a objevuji Julkovy poznámkové sešity. Ano, jsou to ony, s tuhými deskami a nesou Julkovo jméno a letopočty. Také tyto sešity dávám stranou.
Gestapáci zatím slídí po bytě. Co kdyby jejich předchůdci zapomněli něco sebrat? I to se někdy stává, že lupiči ve chvatu něco přehlédnou. Každý pracuje samostatně na svou pěst a proto jejich pozornost vůči nám znatelně polevuje. Jsou s námi tři komisaři a šofér, který má také za úkol, aby nás hlídal. Obyčejně však hlídáme my jeho, neboť máme k tomu své důvody.
Nalézám v krabici v psacím stole korespondenci Julkovu a Gustinu, různé jejich doklady a nějaké písemnosti a ukládám si to do koše. Jeden z gestapáků se náhle rozhodl prohlédnou ještě jednou skříně. Je to pro něj jistě jen nouzové řešení, neboť určitě očekával větší a bohatější kontraband. Je zklamán a říká: »Das ist ja alles Scheisse« a spokojuje se jen paběrkováním. Rychle tedy snášíme skříně dolů do auta a již uháníme do Prahy. Zastavuje u Sparty, u nově postavených budov a nařizuje, abychom skříně vynesli do druhého poschodí. Je parno a dusno a z nás se jen leje. Od gestapáků slyšíme jen: »Macht nur schnell, los, los!«
Knihy odvážíme do Pečkova paláce, tam je rychle skládáme a já ukrývám svou kořist. Mám velkou radost z toho, že se mi to zdařilo. Vyhráno však ještě není, do té doby, dokud jsou knihy v Pečkově domě. Nyní jde o to, najít rychle způsob, jak je dostat bezpečně ven. I to však mám již promyšleno, přesto ale jsem si plně vědom toho, že to nebude nikterak lehké. Říkám si však, že se již podařily jiné věci a že se tedy i toto musí podařit.
Je poledne a gestapáci nás odvádí do »Hausgefängnisu« na oběd. K obědu je dnes vařená sušená zelenina a poprvé mi dnes toto odporné jídlo výborně chutná. Po chvíli již uháníme z Pečkova domu pro poslední várku knih. Z domu, kde bydlil Fučík, nikdo nevychází, jen chvílemi někdo vyhlédne z okna; vládne tu tísnivá nálada a ticho, jako o pohřbu. Nakládáme poslední koš s knihami, poslední pohled k psacímu stolu, kde Julek sedával a pracoval... Jeho bohatá knihovna patří již minulosti a historii. Tak zničilo gestapo Fučíkovu knihovnu, která mu byla vším...
Když nás pak večer gestapáci odváželi společně se soudruhem Fučíkem z Pečkova domu zpět na Pankrác, nenalezl jsem odvahu mu říci, co se stalo s jeho knihovnou. Učinil jsem tak až později, po zrušení druhého stanného práva v přítomnosti soudruha Miloše Nedvěda. Zesmutněl. Tehdy jsme viděli soudruha Fučíka v jiném duševním rozpoložení než obvykle. Toho dne již s námi nepromluvil. Krátce nato byl opět odveden k výslechu.
To, na čem soudruhu Fučíkovi nejvíce záleželo, se podařilo zachránit. Nebýt zbabělosti jednoho z nás, Hausarbeitrů, Janeby, mohla být zachráněna i Fučíkova soukromá korespondence. To se ale již nepodařilo, neboť Janeba ze strachu, aby gestapo, kdyby u nás v tzv. Bücherei provedlo náhlou prohlídku, tuto korespondenci nenalezlo, hodil ji do kamen a spálil. A tak bylo zničeno vše, co by se bylo mohlo podařit zachránit z korespondence Fučíkovy a F. X. Šaldy.
Při zachraňovací akci ostatních písemností Fučíkových sehrál významnou úlohu mlékárenský kiosk, patřící Radlické mlékárně, který stál v těsné blízkosti Pečkova domu ve Vrchlického sadech. Ústřední postavou a hrdinkou zde byla prodavačka kiosku, soudružka Božena Vitásková. Tam, v bezprostřední blízkosti Pečkova domu jsme s její pomocí zřídili svoji »živou přepážku«. Soudružka Vitásková byla naší výbornou spojkou a plnila vzorně své odpovědné poslání, zprostředkovat a udržovat styk uvězněných soudruhů se životem venku prostřednictvím »Hausarbeitrů z Bücherkomanda«. Bylo její velikou zásluhou, že se tak dělo bez ohrožení jediného člověka, žijícího na svobodě a bez jediného »průvalu«. Pouze její vynalézavosti a konspirativnosti lze děkovat za to, že mohly být zachráněny některé cenné dokumenty a písemnosti, obzvláště po soudruhu Fučíkovi. V přímém boji proti gestapu byla velmi odvážná a neohrožená a nezalekla se žádného nebezpečí, které jí hrozilo v případě prozrazení, i když měla denně před očima transporty vězňů k výslechům do Pečkova domu.
Do jejího kiosku se mi podařilo postupně propašovat zachráněné knihy a písemnosti, když mne občas vzal s sebou komisař Klüver při nákupu mléka. Muselo se tak vždy stát v nestřeženém okamžiku, neboť do této mlékárny chodili převážně gestapáci a zaměstnanci Pečkova domu. Manželka se pak postarala o jejich odnesení a bezpečné ukrytí.
Po delších úvahách jsem vymyslil plán záchrany alespoň části Fučíkovy bohaté marxistické literatury: vyjmout z jeho knihovny některé knihy pro nacisty k studijním a vědeckým úkolům. Navrhl jsem tento plán Klüverovi a podařilo se mi přemluvit jej, aby na něj přistoupil. V tu dobu byl se mnou v Bücherkomandu soudruh Josef Pácal, strojní sazeč z Hoffmanovy tiskárny v Karlíně, který se se soudruhem Fučíkem znal již z let před válkou, kdy sázel Rudé Právo. Pro svůj plán jsem u něho našel plné pochopení a tak jsme se s tímto spolehlivým soudruhem dali ihned do práce, tak, abychom jej uskutečnili dříve, než budou knihy odvezeny do stoupy a my třeba někam do koncentračního tábora. Pečlivě jsme vybírali vše, co jsme uznali za vhodné a uložili do 4 beden, určených pro SS-Komandaturu v Liberci. Za nějaký čas byly bedny gestapem do Liberce skutečně odeslány. Po našem osvobození se však tyto bedny v Liberci bohužel nenašly. Tak se tedy můj plán na záchranu literatury z Fučíkovy knihovny podařil jen z části.
Takový byl konec jedné z nejsmutnějších kapitol života soudruha Fučíka.
(Ediční poznámka: v textu přetištěném ze strojopisu zachováváme původní znění včetně gramatických i lexikálních zvláštností)
Připravili JAN JELÍNEK a KAREL SÝS
Autor: JAN JELÍNEK, KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)