IVANA BLAHUTOVÁ
Zastávka
V podvečer jedeš tramvají
z konečné srpna bůhvíkam
k podzimu Zase léto pryč
řičí vůz mezi střechami
Mračna jsou divá zvířata
pádící po všech neonech
marketech věžích billboardech
Za okny vítr žene prach
zatímco čísi libý bas
hlásí vždy další stanici
Počítáš kolik zastávek
zbývá ti dolů do temnot
protože neznáš tuhle trať
Schovej se, Malá, nemňoukej!
Toulavé černé koťátko
dere se k tobě z krabice
líže ti ruku jako bys
opravdu byla mamička
laskavá kojná kočička
A ty se téměř usměješ
neboť jste ještě daleko
Daleko ještě od plotu
kde Mícu rychle pohodíš
A kde jí v noci nějaký
výrostek z nudy zlomí vaz
Je listopad
Je listopad je bose ve střevících
A děti na okna si lepí přání
Můj milý Ježíšku Tvá nevěřící
Jen pírko z anděla chce k veršování
Jen pírko z anděla
Co Ti to udělá?
Je srdcopad Co mám Ti ještě říci
Když jitro ke mně přivlékají vrány
Když rozbřesk trhají jak holubici
Jež v letu pošla nad měsíční plání
Tvá holubice poštovní
S mým listem psaným stovky dní
Je pádopád hle padám v drobných mincích
Už ztrácím tělo ústa dlaň po dlani
Zde na konečné v prázdných Ztracenicích?
Kde tichem pohřbena teď čekám na ni
Na holubici od anděla
Bych neumřela zcela celá
Tak málo střádala jsem
Tak málo střádala jsem na zlé časy
dny ze dnů Máje z májů Básně
A ohně které oheň neuhasí
až tma se setmí Až tma zhasne
Ne ani kousek světla v kapse Léta
hned od jar chytala A noci
ach noci rychlejší než kastaněta
se ráno předháněly v koncích
jak vlaštovky Jak vlaštovičky
co vždycky vrací se když odlétají
Já neskryla nic do hrstičky
než podzim dostihl mě v cizím kraji
Ne kdeže Ani troud za troník
na zimu Ani tu jiskřičku
Zas vítr holé stromy kloní
Kupředu hyjé! Jeď deštíčku!
Sonet o větru
Tam kdosi v trávě na syringu písk'
Snad ze snu z báje z ráje deset not
Jak vítr opřel by se o náš plot
Jak vzal by za kliku a lehce stisk'
Bos nočním sadem kráčí Černý disk
Nov nebe saje Bez tváře a pout
Van tlačí na okno je čas už pojď?
Ach plout ach dout ach vzhůru vlasy V trysk!
Tím skokem všechno smím jsem s ním jsem jím
Já dýchám z něj a on z mých horkých plic
Až do dna do šedin jak Styx a dým
Tak věřím věřím větru třebas vím
Že na píšťalku v spleti trav a kštic
Hrát jiné bude tisíc příštích zim
Sonet o dešti
Už zase zase chladna okna mlží
Kouř líně popelí se na dně nebe
A nikde smuteček po žádném muži
Déšť v dešti nelká nezebe sám sebe
Tak tiše padám píšu do kaluží
Má slova odtékají řekou stébel
Tak mžím tak prším průtrž za průtrží
Pod kůží ani krůpěj krůpěj tebe
Jak papírová loďka vstříc si pluji
Kol čtyř zdí oceánem všech svých ruin
Výš k mrakům věty! Zamknout dveře domu
Jsem světlo co se jednou blesklo ve skle
Jsem tma co nikdy neumřela steskem
Jsem lístek v láhvi Zpráva bůhví komu
Sonet o vášni
Váš příběh o vášni O vášni která
Vždy podobá se Viktorčině tváři
Váš příběh psaný brkem sotva včera
Při hromničce když bouřka byla v ráži
Jen blesk a srdce na kost rázem zbělá
Had sykne v poloprázdném kalamáři
Štos papírů co zas nic nevydělá
Ach milostpaní jakpak se Vám daří?
A vášeň? Vaše vášeň? Ještě pláče
U splavu? Ještě do náruče mračen
Tak smělá vrhává se? Tak bláznivá
Až se půlnoc Vaší krví zardívá
Pryč botky vějíře i škapulíře
A bolest? Ještě Vás ta bolest hryže?
O lásce
O lásce pište si až pak až pak
Až z jihu severák po niti nit
Den po dni noc po noci vypáře
A ostrov navždy usne v mlze skryt
A vrak tváře nedotkne se pláže
A pes už neucítí ani stín
Tvé stopy vprostřed stejnostejných zim
O lásce pište si až pak až pak
Až po tisící vyschne tentýž déšť
A ves na Ithace je tak malá
Ach která vteřinka to byla jež
V mé tkáni sto roků ještě tkala
Sen hladce obrace z rubu tmy líc
Jen břeh jen dech jen krev jen Tobě vstříc
O lásce pište potom potom až
Dva verše Pénelopě na kuráž
Ta malá jabloň v koutku dvora
Ta malá jabloň v koutku dvora
Vždy první kvete Touhou opentlená
A její závoj vlaje zdola
Jak prchala by dlažbě oknům stěnám
S ním s Jarem do zelených polí
Mráz nemráz pro něho rve si kořeny
Proud mízy pouští všemi póry
Ve větru vzpíná svůj kmínek odřený
Jen jemu patří jeho dešti
Hned ve studených kapkách vzdychá taje
Jen pro něj pučí do neštěstí
Jak Matka Jabloň vyhnaná prý z ráje
Ach sněhy něhy! Přežít tolik vánic
A tolik věnců Tolik lásek nanic
Den s vůní sosen
Den s vůní sosen zdál se mi
Den s vůní vřelých pryskyřic
Tak dávno dávno ztracený
Že nevím o něm vůbec nic
A přece někde někdy byl
Den s vůní sosen bzukot včel
A horká hlína sladký pyl
A mráček co hned uhořel
V té modři křídel motýlích
Dlaň plná nebe plápol vln
Ach voda čirá jako líh
A na jezeře bílý člun
Den s vůní sosen se mi zdál
Když v noci sníh do oken pral
JAR
Oslovení?
Řeč se mluví - voda teče.
Když jsme byli ještě malí
vždycky jsme si říkávali
"člověče" a nebo "čéče".
Dnes je ovšem jiná móda,
bují v každé škole:
oslovení "vole, vole"
do duše mne přímo bodá.
Myslím na to vzhůru - dolů,
otázku si kladu:
proč jsme dneska od základu
vlastně národ volů?
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)