V pátek 13. srpna 2010 v podvečer vysílala ČT názory školáků na půjčky a zadlužení. Názorů dětí jsem si cenil. Většinou tvrdily, že si mohu půjčit peníze za podmínek, že mám jistotu jejich splacení. Zaujal mě názor dívčiny, která mluvila o zadlužení naší republiky. Zadlužení přičítala období komunismu. Zděsil jsem se. Z čeho pramenil její názor? Z vlastní zkušeností? To snad ne! Kdo ji ale inspiroval?
   Při jejím výkladu jsem si vzpomněl na významného podnikatele Tomáše Baťu. Hovořil jsem s ním v roce 1987 v Torontu v jeho firmě. Tehdy mi mimo jiné řekl: „Československo není chudá země. Jste zemí bohatou, prakticky bez dluhů… Máte hodně pohledávek. Já bych je vám pomohl získat zpět…“ To bylo v době, kdy, jak tvrdila dívčina pro ČT, byl u nás „komunismus“. Jak ale poznala, že byl u nás komunismus? Já jsem mnohem, mnohem starší a nezažil jsem u nás komunismus. Žil jsem ve společnosti „reálného socialismu“, jak nazývali naši tehdejší společnost vedoucí činitelé.
   Pokud jsem stačil pořad ČT sledovat, zdálo se mi, že velké zadlužení přičítá ona dívčina dnešní hospodářské krizi. Tu snad zavinil komunismus? Kdo ji přivedl k takovému názoru? Vzpomněl jsem si tentokrát na Tomáše Baťu staršího, na jeho výrok z roku 1932. Tehdy mj. řekl: „To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující“. Nevím, proč režiséři televizního pořadu tento citát pana Baťi staršího oné dívčině alespoň nepřečetli.
   Oproti jejímu tvrzení jsem se do této doby domníval, že naše krize může mj. spočívat v překotné snaze stát se rychle součástí západních seskupení a ve velké hře na Evropany, v cílevědomých aktivitách za nenápadné „sešněrovávání“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Že může pramenit z horoucí snahy přeměn identity našich národů, učinit ze Slovanů Kelty, Germány, z odcizování lidu od všeho slovanského. V neposlední řadě z likvidace mnoha obchodních trhů a postupného rozbíjení výrobních a technických center budovaných po staletí, ze ztrát národních kulturních hodnot. Krizi mohou nahrávat a jistě nahrávají všechny projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci, likvidace mnohých sociálních výhod, jevy ohlupování.
   Je tu i lhostejnost národa k osudu reformátorů známých před listopadem roku 1989. Příkladem může být slušovický systém, který prokazoval schopnost vyvést společnost z mnoha krizí. Různé výkřiky „politiků“, že nebudou spolupracovat s takovými lidmi, mi připadá hloupé. To není žádné hrdinství, to je zbabělost, ubohost, důkaz slabosti a neprozíravosti takového politika.
   Vzpomněl jsem si na slova Jana Masaryka, někdejšího ministra zahraničí, syna našeho prvního prezidenta, který před lety mj. řekl: „Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nás nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nám. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair.“
   K zamyšlení nad výrokem žákyně školy na téma zadlužení a příčiny krize bych rád citoval ještě prezidenta T. G. Masaryka, který kdysi řekl: „Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme: já, ty – my všichni.“
   Ještě bych dodal, že žádná diktatura peněz, byť mohla sehrát rozhodující roli při společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců, novodobé „elity“. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teze politiků z roku 1968 o spojení výrobní a politické aktivity a především veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, podle mého názoru aktuální. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, zdraví obyvatel, životní prostředí jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci inteligenci. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti má být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu má být skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny profesionálů. Společnost se má zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvoj zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]