EDUARD VESELÝ
Sídliště
V pustinách kvádrů lampy blikají
Jak opuštění psi se ve tmě choulí v kruhu
Chodníkům na rtech vločky lidí roztají
Když okna ve zdech oživnou a vidí duhu
Za mlhou záclon lidé schovaní jsou do sebe
Na zasněžených krách do modrých ohňů hledí
Nad nimi chladné ruce antén loví nebe
Do dlaní střech jen pírka mraků sletí
A dole pestré korálky aut cesty zdobí
Řetězy barevnými město spoutají
Až ráno do údolí potáhnou jak sobi
Ve stádech troubících jež vůdce nemají
Za domy plechoví medvědi spí přesycení
než bledé stíny jejich plná břicha otevřou
Na rozích do slunce už štěkají psi spokojení
V těch končinách kde kruhy uvnitř kruhů jsou
Dálnice
Rameno sépie jež září do tmy světly řítících se aut
Ta šedá stuha naděje všech chvátajících v poutech času
V noci tajemná jak lesním tichem plazící se astronaut
Kovový vítr jenž sviští v poli betonových klasů
V katedrále přírody slyšíš jak tepe její asfaltové srdce
Ten pohár rychlosti naplněn až po okraj je bouřícími motory
A na rtech čekajících měst vždy chutná trochu trpce
Skrz bílé zuby sídlišť do nich vtéká všemi otvory
Zde proudí davy v plechu oblečené a cíl je na dosah
Pak zvolna noří dýmající prsty do lesklého chaosu
Kam dosáhne tam barevné slzy zatřpytí se oknům na řasách
Kaňonem s cihel pokroucená vlní se zas zpátky k obzoru
Jak pijavice lidmi nasycená zas opouští měst útroby
Jen aby někde dál se zase vyzvracela
Vrací se a zas a znovu sytí se z té panelové nádoby
Vždyť stvořena je k tomu aby brala a zároveň i navracela
Věže
Na šedých dortech svíce bez plamene
Jak sukovité prsty starců ukazují na nebe
Tam holub dobyvatel klove do kamene
A prastaré tváře mlčí zahleděny do sebe
Ve výhni dne i v chladné noci lhostejné
Svou výškou drtí hlučnou tasemnici davu
V nich schody jak klouby staré ženy prodejné
Vržou svou píseň hrbolatou a sklonit nutí hlavu
Úhel pohledu
I v hučící řece krůpěje jsou ticha
Vzdálený úsměv oči pohladí
Ale ta chvíle prchavý mžik jen dýchá
Nakonec proud zas všechno odplaví
Jen za řekou se růže červená
Hotelový pokoj
Do města soumrak sklouzl po střechách
Na okna naráží jak sametový míč
Já klubku ulic kráčím po stopách
V mé kapse studí cizí klíč
Obchodník se spánkem se neonově směje
A jícen výtahu zas hltá další sousto
Klíč v prázdných žilách hotelu teď hřeje
Když odemyká svět kde dosud bylo pusto
Už stojím na břehu a hledím do ticha
Sem nedosáhne řeka z hrdel vypuštěných hlasů
U dveří skříň jak opuštěná plástev vysychá
Z ní cítím vůni parfému a zralých klasů
Vrásčité paže křesla zvou mě do klína
Ten starý ušák vyslechl už davy lidí
Co člověk to verze pravdy jiná
A jedna v říši pavučin se za zrcadlem stydí
Přede mnou postel plná snů je pokladnice
jak otevřené dveře biografu k sobě láká
Jen spánek je tam platnou vstupenkou nic více
Na plátno víček promítají pro jednoho diváka
Zahrady slov
Země jak mušle mušlemi je přeplněná
Růžoví hlemýždi v ní ticho spásají
Záhonem skutků ústa otevřená
některé uschnou jiné dozrají
Údělem zahradníků víra je a čekání
V ulitách mlčení jsou hlasy zavřené
Než rozváže je světlo setkání
šlahounem ticha budou spletené
Po kmenech hlasů stonky vět se vinou
Do hlíny rozhovorů slova sázíme
Pak vlhké lusky rtů se otevřou
a hrášky slov se skoulí do uší
Jedlíci pudinku
Ubrusem světla den je prostřený
A pod ním noc ta černá deska studící
Na stole slunce zlatá mísa přeplněná
Lžícemi osudu z ní život nabíráme
Jak horký pudink rozplývá se na jazyku
Popelnice
Za domem stará dáma zívla
Pod šedým kloboukem má hlavu otevřenou
V kabátě z plechu na mě říhla
Krajinu podivnou jsem spatřil rozloženou
Čarovné květiny tu rostou bez slunce
Barevné světy válčí v mokrém bludišti
Minulost s marností si podávají ruce
a stará dáma dumá o smetišti
Za nocích bezedných sen o prázdnotě sní
o křehkých baletkách a o svobodě mraků
A ráno její srdce provlhlé se rozezní
až bude tančit s kavalírem v oranžovém saku
Když mobily zpívají
Jdou chovatelé ptáčků ulicemi
schoulená tělíčka jim v dlaních září
V kožených klecích nakrmeni číslicemi
lidskými hlasy promlouvají do tváří
Někdy jak těžké oblázky jen studí
V hnízdečku kapsy mrtvá holátka
Než z dálky ze spánku je někdo vzbudí
na jejich trylkování je tu památka
Na nitkách samoty jsou ticha korály
na hrdlech čekání jsou ozdobou
Až zase ptáčci cinknou o spirály
tak z misek růžových to ticho vyzobou
JAN CHODSKÝ
Radarová
Maličkost jen od nás žádá
Američan hrdý,
radarovými paprsky
ozářené Brdy.
Každou chvíli, čecháčkové,
převrat od něj chcete,
za pomoc však kouskem lesa
vděčit nesvedete!
Tenhle výrok, jehož hloupost
doslova až sténá
vyslovil prý u Moravce
exprezident Véna!
CHÝ
Podivně povedená vláda
Čistá jak lilie
neposkvrněná mravy,
i bez rozumu si žije
rarita od Vltavy!
Konzumní haraburdí
Obdiv k technozázraku
připomíná lid v pralese.
Tam se klaněli zrcátku,
že pokrok přinese.
Když se novinky nabažili
a chtěli tretek více,
najednou se probudili
na plantáži v Americe!
VÁCLAV HONS
Křižovnické náměstí
pod odkapávajícím karlem čtvrtým
polonazí svalovci
vypouštějí své chrty
časované bomby tikající budíky
holky ukazují
horké svůdné pupíky
pupíky až k zlatému řezu
dívám se ale pod obraz
a tak udělal jsem botu
ani jsem se nezul
bota dělá botu
svalovec přistoupil
a rozšlápl mi
nejvyšší pozorovací kótu
pod odkapávajícím karlem čtvrtým
až do podzimu
letně trpím
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)