Když loni v září jako první z proponovaných šestnácti svazků kritického vydání souborného DÍLA JAROSLAVA SEIFERTA vyšel třetí (verše z let 1928-33 včetně překladů) a Literární noviny uvítaly ten start kyselou recenzí přetékající námitkami založenými na totálním nepochopení, co vlastně kritické vydání klasika je, a znovu pak když ve Tvaru otiskli článek tvrdě kádrující básníka, užuž jsem sedal k sepsání obrany jak básníka, tak editorů, které sice nemám sebemenší důvod mít v lásce, ale edici zahájili, jak se mi zdálo, seriózně, profesionálně, byť by se tu a tam ledaco dalo upřesnit (například autorství známé předmluvy Devětsilu k Městu v slzách: na textu se podílel také F. C. Weiskopf) či udělat jinak a možná lépe; tak jsem třeba měl v úmyslu k celkové chvále úsilí o maximální úplnost připsat malý otazník, zda se neměly stát součástí obrazového doprovodu (když už jsou v knize zmenšeně reprodukovány obálky vydávaných knih a kresby z nich) také fotografie, které básníka inspirovaly k řadě básní a s nimiž také byly původně tištěny (pův. v Pestrých květech, ale též ve Večerníku Práva lidu) a tvoří s nimi do jisté míry nedílný celek, jak ukazuje třeba začátek triptychu Ženy, které potkáváme, verš To není pudr.
   Než jsem se dal do polemiky s nekvalifikovanou recenzí, vyšly další dva svazky Díla JS (1, verše 1918-22 včetně překladů a 7, Ruka a plamen a Píseň o Viktorce) a na kádrující útok proti básníkovi ve Tvaru už zareagoval Obrys-Kmen ironickou statí Rudá záře nad Stockholmem II. Jsem moc rád, že jsem vyčkal času jako husa klasu, protože srovnání prvního a sedmého svazku silně limituje důvěru v ideologicky nepředpojatou práci editorů. Když jsem si ve svazku 1 četl dvě a půl stránky petitového různočtení k osmiveršové Písni o dívkách, říkal jsem si dobrá, jako hlavní se tiskne text jenom definitivní, a co mu předcházelo, budiž jen v připojeném petitu, i když by bylo pro čtenáře pohodlnější otisknout i celou původní devítidílnou báseň Dívka (víc než 22 x delší), zvlášť když i ona v těch letech vyšla knižně (ve druhém vydání Města slzách). Sedmý svazek Díla, který vyšel nyní, staví tuto zásadu však zcela na hlavu: Píseň o Viktorce se tam tiskne jako hlavní text třikrát, kromě sedmnáctkrát už vydaného textu definitivního je tam i rukopisné znění a dokonce pracovní verze. Důvod pro přetisk celého rukopisného znění se opírá o to, že všeho všudy šest (!) strof (ze 119 celkem) básník před knižním vydání buď nahradil jinými nebo v nich přepracoval některé verše, a původní definitivní rukopis označil, když posílal jako dárek k Vánocům 1949, jako necenzurovaný. Protože ne všecky rozdíly se dají vysvětlit cenzurním tlakem a už proto, že básník se k rukopisném znění nevrátil, ani kdy už cenzurní tlak pominul (tj. v devátém, bibliofilském vydání 1968), je jasné, že přetisk celého rukopisného znění, lišícího se v tak málo verších od textu knižního, natož i otisk celé pracovní verze mezi hlavními texty je nesmysl, zejména ve srovnání s tím, jak bylo naloženo s Dívkou, pronikavě zredukovanou na Píseň o dívkách. Proletářská Dívka byla vykázána (jako ideologicky dnes pro leckoho nepřijatelná) do petitu, o který se zajímají většinou jen odborníci, zato Píseň o Viktorce se tiskne v hlavním textu třikrát, ačkoli právě u ní několik málo opravdu odlišných míst znění rukopisného patří do různočtení a pracovní verzi, právem zařazenou, bylo by rozumnější tisknout v komentáři petitem. Ale samozřejmě chápeme: rozdílný přístup k Dívce a Písni o Viktorce vyjadřuje ideologické stanovisko editorů. Jak jinak. Soudný čtenář si to přebere a pomyslí své.
   Co však je skandál, po jakém se ovšem nevrhne žádný bulvár, to je ostudně nízký náklad Díla JS. Nakladatel znalý situace na trhu zahájil tisícem kusů. Není třeba ani trochu vynikat v matematice, aby člověk pochopil, proč v mnoha knihkupectvích se Dílo JS vůbec nenajde. Ale pokud náklad výrazněji nestoupá (o čemž by se jistě dost psalo), znamená to, že poptávka po Díle je pranepatrná; že většina z těch, kdo se nositelem Nobelovy ceny rádi ohánějí, necítí potřebu mít doma celého Seiferta. A nelze se jim ani moc divit, mají přece většinu knih Seifertových ze zlých časů, kdy Seifert, hloupě cenzurován a různě potlačován, vycházel často v desetitisícových i vyšších nákladech.
   Býti básníkem - ještě než tak nazval svou poslední sbírku, o své mladistvé touze být básníkem Seifert psal už v Mamince - není zkrátka v Čechách za žádného počasí a režimu žádný jenom med. Za mého dětství měli lékaři, notáři, advokáti, ba i humanitně vzdělanější inženýři a lidé z průmyslu a bank ve své domácí knihovně celé, většinou v kůži vázané spisy Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera, Jana Nerudy, a prý si v nich dokonce občas i četli. Dnešní elita nemá čas a zájem mít doma (natož snad číst) ani toho jediného básníka, který zajistil národu druhou Nobelovu cenu; ani toho básníka, na něhož se ptají všecky možné televizní a další soutěže; ani básníka, který se tak příkladně rozešel s revolučním mládím, jak se to přece žádá. Nebude to v tom, že ta dnešní elita vlastně žádného básníka nepotřebuje?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)