Pátý den po svém zotavení jsem se zastavil na Malé Straně u Schnellů. Byla středa, půl dvanácté dopoledne, v hospodě to vypadalo jako ve včelíně. Volné místo jsem našel vzadu, poblíž okna. Objednal jsem si vídeňský řízek. Byl jsem přesvědčen, že bude chutný, bude vonět tím zvláštním ovzduším, které lze nalézt před každým polednem jen u Schnellů.
Vrchního jsem požádal, aby mi přinesl jedno světlé pivo. Po hodinovém posezení se mi svět zdál mnohem vlídnější a druhé pivo mnohem světlejší než prvé. Mohl to být jen optický klam, neboť do místnosti pronikl zvenčí proužek zimního slunce. Jeden z hostů, sedící u vedlejšího stolu, vstal a naklonil se ke mně a důvěrně se zeptal: - Jste tu podruhé? - Proč podruhé? odpověděl jsem. - Protože jste tu mohl být už v době císaře Rudolfa II. Já tu v tu dobu byl, zdáte se mi nějak povědomý.
Zavětřil jsem a okamžitě jsem pochopil situaci. Alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. - No jo, ale vy jste tehdy nesedal u okna, ale u kachlových kamen, které odtud po válce odstranili.
- Kdybyste mě zabil, tak tuhle podrobnost bych ze své hlavy nevydoloval, i když paměť mám velmi dobrou, odvětil neznámý host a upřeně se mi díval do očí.
- Kdekdo vám říkal Francouz, protože jste skutečně Francouz byl. Pocházel jste z Lyonu a jmenoval jste se..., schválně jsem se zastavil uprostřed věty a dlaní pravé ruky jsem se drcal do svého čela. - Bože, já to tušil, zareagoval neznámý host a sedl si vedle mne na uprázdněnou židli.
- Jmenoval jste se René Lambert. Bylo to jméno velmi oblíbené. - René Lambert? To je ohromné, to zní jako vévoda z Windsoru. - Vy jste si to také nesl; na hospodském jste si vynutil, aby každý váš příchod ohlašoval: Přichází pan markýz Renatus Lambertus. Tehdy to byla v Praze velká novinka, která se v horních deseti stovkách velmi rychle ujala a možno tvrdit, že přispěla k jistému posílení společenského postavení šlechtického stavu, jež už tehdy zaznamenalo první, byť ještě skryté, trhlinky.
Spolustolovník byl vzrušen. V jeho tváři bylo lze postřehnout náznak jakéhosi napětí, libý stav jeho duševního rozpoložení však převládal. V očích mu hořela touha po sdílnosti. - Dovolte, abych se představil, jsem František Hubáček, účetní ze Stavomontáží. Naše detašované pracoviště se nachází v Josefské ulici. Ke Schnellům chodím občas na obědy. Jinak jsem vyznavačem učení o převtělování. V Praze je nás celkem 99, kteří tuto již vědecky podloženou teorii vyznáváme.
František Hubáček vyndal z náprsní tašky stokorunovou bankovku a kuličkovým perem napsal pod emblém lvíčka Renatus Lambertus, poté stokorunu přiložil na okraj stolu. Půlka byla připlácnuta na desku stolu a druhá půlka stokoruny vlála ve vzduchu. Prudkým trhem směrem k podlaze roztrhl stovku na dvě poloviny, z nichž jednu mi jakoby slavnostně předal. - Naše obec koná seance každý první čtvrtek v měsíci ve Škrétově ulici číslo 14, dveře číslo jedenáct. Začátek seance je přesně v sedm hodin.
Hubáčkův ceremoniál na mne zapůsobil zvláštním dojmem. Do toho předložený mi účet jej trochu umenšil. Požadovaný obnos byl dosti vysoký a svědčil o vlně zdražování potravin a služeb. Čert aby to vzal. Jakmile jsem opustil hospodu U Schnellů, mohl jsem konstatovat, že František Hubáček ve mně náhle umřel. Realita života a peněz zvláště má tu vlastnost, že velmi rychle vytlačuje z konkrétní situace vše ostatní. Teprve k večeru, když jsem seděl v autobuse a chvátal z práce domů, vzpomněl jsem si na Františka Hubáčka. Instinktivně jsem si sáhl po náprsní tašce; byl jsem rád, že je na svém místě. Jako frk to nebylo špatné. Nešlo mi však do hlavy, že někdo jen tak z ničeho nic může dělat takového granda jako pan Hubáček. Nu vida, zítra máme první čtvrtek v měsíci a ve Škrétově ulici budou mít seanci hubáčkovští převtělovači. Bez nějakých velkých vnitřních bojů jsem se rozhodl do té Škrétovy ulice jít.
Následující den neproběhl tak, jak jsem si naplánoval. Návštěva Josefské ulice byla bezvýsledná. Stavomontáže kdysi měly v Josefské ulici detašované pracoviště, ale to již dávno zrušily. To mě ohromilo natolik, že jsem začal pochybovat i o tom, zda jsem se s panem Hubáčkem vůbec sešel. Probůh, teď by k tomu všemu neměla existovat ani Škrétovka.
Hnán zlou předtuchou dostal jsem se až na Vinohrady. Tam jsem zjistil, že polovina Škrétovy ulice padla za oběť výstavbě magistrály. Čtrnáctka skutečně už léta neexistuje. Muzeum stojí na poloostrově bičovaném z obou stran mořem aut. Pro mne to byla smutná podívaná. Ten taškář Hubáček si ze mne pěkně vystřelil. A já jsem se nechal napálit. Měl jsem na sebe vztek. Kopl jsem do koše na odpadky, ten vyletěl ze záchytných kramlí a vyvalil svůj obsah na chodník. Měl jsem co dělat, abych všechno zase uvedl do původního stavu.
Případ Hubáček jsem však nevzdal. Ústředí Stavomontáží nebylo daleko. Půjdu pěšky, alespoň se trochu vychladím. Šel jsem tedy pěšky a v hlavě si sumíroval, jak to Hubáčkovi vytmavím. Ve vrátnici Stavomontáží seděla ne zrovna příjemná ženská. - František Hubáček? Ten u nás nedělá, odpověděla vrátná a počínala si tak, jako bych už ve vrátnici nebyl. Její chování trochu zmírnila poštovní doručovatelka.
- Pro pana architekta Lamberta osm set korun honoráře, oznamovala pošťačka a odpočítávala bankovky, které poté kladla jednotlivě před vrátnou na stůl. - Tady mi podepište příjem.
- To bych si taky nechala líbit, osm stovek za nějaký pokec, omočila si vrátná, přepočítávajíc pozorně přijímané peníze.
Rozuměl jsem dobře, architekt René Lambert. - Hubáčku, tak ty takhle na mne. Bylo mi už horko i v hrdle. - Chci mluvit s panem architektem René Lambertem, zaútočil jsem. - Prosím, pane, odvětila vrátná a podala mi knihu návštěv. Zapsal jsem se a šel pěšky do prvního poschodí.
Ing. arch. René Lambert měl v tomto poschodí pěkně zařízenou kancelář a v té kanceláři, vlastně předkanceláři, okatou sekretářku a polstrované dveře.
- Pan architekt je poradcem pana ředitele, vysvětlila mi sekretářka a požádala, abych minutečku posečkal. Pravděpodobně aby mi nebyla dlouhá chvíle, sekretářka mi sdělila několik informací o panu architektovi: - Celá jeho rodina byla vyvražděna nacisty. Pomlka. - Pan architekt hodně sportuje, a to je pro něho dobré.
Když jsem vstoupil do kanceláře pana architekta Lamberta, můj první pohled padl na rytinu císaře Rudolfa II. Rytina visela nad sytě zeleným asparágusem. Teprve v druhém sledu jsem začal vnímat podobu svého protějšku. Kdepak, Hubáčkovi mohlo být tak pětačtyřicet, zatímco Ing. arch. René Lambertovi jsem hádal takových dobrých šedesát let. Byl holohlavý s přímým držením těla. Byl prostě jiný než František Hubáček. - Jsem rád, že držíte slovo, pronesl pevným hlasem pan poradce, a já měl pocit, že mluví k někomu, kdo stojí za mnou a koho jsem si při svém příchodu nevšiml. - Těch rytin mám celkem patnáct. Chtěl bych znát jejich skutečnou hodnotu. Rád bych jich několik odprodal.
- Pane poradče, dovolte, abych vás přerušil, asi nejsem ten, kterého jste očekával. Přicházím...
- Vy nejste pan Hubáček, starožitník a odhadce uměleckých děl? Moment, zjistím, zda se paní vrátná při ohlášení vaší návštěvy nezmýlila. Prostřednictvím své sekretářky požádal paní vrátnou, aby mu poslala návštěvní knihu nahoru. Poté se obrátil ke mně a zeptal se, jaké je moje ctěné jméno. Chtěl jsem se představit. Dvakrát jsem blebtnul jsem, jsem, aniž bych byl s to vyslovit své jméno. Zachránila mě sekretářka, která předložila svému nadřízenému ohmatanou knihu návštěv s ukazováčkem na tom místě, kde jsem zapsal svoje jméno a udal účel návštěvy.
- Tady je to černé na bílém, František Hubáček, soudní znalec... prosím, jen pojďte blíž.
Naklonil jsem se nad knihou návštěv a slabikoval všechna čtyři slova.
- Pane Hubáčku, není třeba... upřímně řečeno, jde o docela nevinnou záležitost. Rytiny jsou z pozůstalosti po mém strýci, který žil v Argentině. Nyní, jak vidíte, je mám tady v Praze. Zatím by mi stačil jen hrubý odhad.
Pot mi vyrazil na celém těle. Brada mi ztěžkla a já si nemohl za živého boha vzpomenout, jak se doopravdy jmenuji. Z hlavy se mi vytratil i smysl mé současné návštěvy. Začínal jsem věřit, že mé skutečné jméno je František Hubáček.
Pan poradce Lambert mezitím přistoupil k trezoru a vyndal z něho fascikl kartonových desek obtočený trojbarevným motouzem. Řečených patnáct rytin bylo rozloženo na desku psacího stolu. Byl to Bonaventura Genelli, samé originály z cyklu Ze života umělce, jak je koneckonců známe z lipského vydání v roce 1868.
- Cyklus Ze života umělce patří k nejlepším dílům Bonaventury Genelliho, pronesl jsem se zaujetím a vzal do ruky list s názvem Mystérium. - Je to myslivá krása, pokračoval jsem, aniž bych bral na vědomí, že nejsem sám, který grafický list obdivuje. - Genelli byl bouřlivák, neustále proti něčemu brojil, protestoval. Kdyby žil na počátku 20. století, bůhsuď, kde by jako umělec stál a komu by se nelíbil. Jako umělec neuměl poklonkovat.
Do jisté míry jsem byl sám ze sebe zkoprnělý. Nedovedl jsem si vysvětlit, odkud se ve mně vzaly ty odborné vědomosti. Grafice vůbec nerozumím. Kromě toho neumím lhát.
- A cena? zeptal se pan Ing. arch. René Lambert.
- Jeden a půl miliónu - hrubý odhad, odpověděl jsem.
- Stačí. Kolik jsem dlužen, pane Hubáčku?
- Deset tisíc, řekl jsem bezostyšně přímo do očí panu poradci Lambertovi. Ten odpočítal požadovanou sumu v pětistovkách, aniž by si povzdechl. Podal mi ruku a oba jsme se rozloučili jako dobří obchodní přátelé.
Venku jsem se zhluboka nadechl chladného vzduchu a prchal jsem do postranní ulice. Náhle se mne zmocnil zvláštní pocit, že ze mne něco uniká, něco jako by ze mě vyvanulo. Cítil jsem se znovu jako malý český člověk, který sleduje ceny na trhu, nadává na vládu a na počasí a myslí na to, kde by se slušně najedl. Aniž bych si to uvědomil, byl jsem na Karlově mostě a odtud už je to pár kroků ke Schnellům. Tam se naobědvám, snad tam ještě před druhou dorazím.
U Schnellů bylo už jen pár lidí. Číšníci z některých stolů sbírali pobryndané ubrusy a vyklepávali do odpadkového koše popelníky. Na témže místě, kde seděl skutečný pan František Hubáček včera, seděl i dnes tento pro mne záhadný člověk. Přisedl jsem si a chtěl jsem navázat na včerejší rozmluvu.
- Ano, jsem František Hubáček, ale promiňte, vás skutečně neznám, bránil se oslovený a s jakousi podezřívavostí si mne prohlížel.
- A co tohle, vytáhl jsem náprsní tašku, ze které se vysypala hromádka pětistovek a půlka stokoruny, tohle vám doopravdy nic neříká? A co tady ten podpis?
- To je ale legrace, vyprskl host, vy jste tu musel včera sedět s mým dědou. To je neuvěřitelné. Nevyprávěl vám také něco o převtělování? Ano? Tak to je zaručeně on. Otec nám jako dětem vyprávěl historku o dvou půlkách stokoruny a o jakýchsi duchařích, kteří se měli scházet ve Škrétově ulici. Pan František Hubáček junior se zarazil a zkoumavě si mě prohlížel. - Prosím vás, kdy jste se narodil?
- V pětatřicátém, odpověděl jsem.
- No, to si zřejmě ze mne utahujete. Půjčte mi tu zmrzačenou stovku. No, samo, tahleta stovka byla vytištěna v roce 1961 a můj děda v té době už byl 47 let pod drnem. S tím doopravdy na mě nechoďte.
Náhle mi bylo ze všeho smutno. S takovým všeobjímajícím soucitem jsem spočinul na svém sousedovi, poté na několika dalších hostech, číšnících a celé místnosti a hlavou mi letělo: to všechno už tady bylo ne jednou, ale tisíckrát a bude tu třeba ještě miliónkrát. Pravděpodobně jsme výslednicí prolínání a prostupování řady generací a dob, lidí a věcí, myšlenek a snů. Jsme pokračováním někoho nebo něčeho z minulosti. Nevíme jen koho nebo čeho. To nové nebo jiné je jen způsob, jakým se prezentujeme.
- Asi to tak bude, řekl jsem nahlas a díval se pokorně do očí mladému panu Hubáčkovi.
Autor: Bedřich Pištora
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)