Nová kniha o Philu Piratinovi, „muži prostých lidí“ a komunistickém parlamentním poslanci, je poutavé čtení. Kniha ŽULA A MED (Granite And Honey, vydal Manifesto Press, Londýn, 2012) rekonstruuje život Phila Piratina, jedné z nejbarvitějších a nejúspěšnějších postav dělnického hnutí 30. – 50. let 20. století. Dílo Kevina Marshe a Roberta Griffithse mapuje dobu, kdy byl komunistickým poslancem, bojovníkem za lid londýnského East Endu (londýnská chudinská čtvrť; pozn. překl.) a internacionalistou.
   Piratin dával přednost „lidem činu“ před „žvanily“ a „scházel se raději s lidmi než se shromážděními“, a žil jak kázal. MI5 (britská státní bezpečnost) drží záznamy magnetofonových pásek z dvaceti let, zadržené a prozkoumané pošty. Sledování začalo, když se stal pokladníkem místní komunistické strany v londýnské čtvrti Stepney, a pokračovalo, dokud neopustil Parlament.
   Je to kniha, jež bude fascinovat ty, kteří si myslí, že ho znali, i ty, kteří o něm čtou poprvé. Je vyšperkovaná překvapeními a dokonce i trochou tajemna, když autoři poprvé odhalují jeho činnost poté, co odešel z Dolní sněmovny. Hodně místa věnují vzniku fondů pro věc lidu, jako Umkhonte We Sizwe (Kopí národa; ozbrojené křídlo Afrického národního kongresu, jehož spoluzakladatelem byl Nelson Mandela; pozn. překl.), za osvobození bojovníků v Ghaně a kampaně za spravedlnost pro zabité Malavany (kmen na Srí Lance; pozn. překl.) a další odpůrce imperialismu.
   Piratin se narodil v roce 1907 v přelidněném a rozděleném londýnském East Endu. Prvních 25 let jeho života bylo stejné jako u mnoha chudých židovských přistěhovalců se smyslem pro staré zděděné tradice, osvojujících si a vstřebávajících nové zvyky, myšlenky a dokonce předstírání, trvale měnících adresy, aby si udrželi náskok před hrabivými majiteli obydlí. Byl obdařen pozoruhodnou pamětí toho druhu, jež často vede k vybrání na studia v Ješivě – rabínské škole – ale skončil jako místní student se stipendiem.
   V době, kdy mu táhlo na třicítku, East End povstával proti hrozbě Mosleyho a Hitlera. Po účasti na protestech Piratin vstoupil v roce 1934 do komunistické strany. Tím započal jeho vztah k marxismu i odmítání antisemitismu, což mu vydrželo do konce života. Piratinova kombinace odhodlání, chuti do života a smysl pro účelnost a organizaci vedly k jeho rychlému postupu do vedení londýnské KS.
   Jeho politickým cílem nebylo zúčastnit se, ale zvítězit, a proto zcela změnil způsob kampaní strany. V roce 1936 se zeptal tajemníka pro literaturu své stranické organizace Sama Berkse, jak jdou obchody. „Nic moc“, zněla odpověď. Zareagoval: „Co čekáš. Když tyhle pitomosti nedokážu přečíst já, jak můžeš čekat, že si je přečte ještě někdo jiný?“
   Pod jeho vedením požadavek zapojit lidi znamenal, že se bude mluvit jejich jazykem. Jeho přístup byl druhem samosprávného, dokonce „obecního“ komunismu. Podle Piratina „všechno vychází z místa, kde jste“. Ačkoli bylo nutné fašisty zablokovat, chtěl jejich organizaci zničit především odhalením třídních zájmů v práci a odlákáním dělníků, kteří byli okouzleni Mosleyho politikou. Organizoval solidaritu s rodinami, které podporovaly fašisty a byly postiženy soudním vystěhováním, a posílal antifašisty do sportovních klubů provozovaných Mosleyho přívrženci, aby se argumenty dostaly přímo do srdce fašistických sfér. Piratinův popis bitvy na Cable Street se liší od revizionistických vysvětlování, z nichž některá zcela překrucují úlohu komunistů a propagují Nezávislou dělnickou stranu (ILP), ač nedokážou vysvětlit fakt, že hlasovala pro Mnichov a později proti Lend Lease, když se Sovětský svaz zmítal v boji na život a na smrt s fašismem.
   Byl to boj proti špatným podmínkám bydlení, vysokým nájmům, špatnému osvětlení, nebezpečným a zastaralým systémům vytápění a proti neschopnosti opravovat, co přeneslo Piratinův styl socialistické politiky na radnici a později do Parlamentu. Do tohoto boje Piratin vnesl svůj úspěšný vzorec jasné analýzy, polemické energie a zvládání detailů. Stal se odborníkem na zákony plánování a rozvíjel kampaně ke kolektivnímu nasazení lidí. Mohl potom vyvíjet tlak, kdykoli to bylo nutné, přímo, dokonce demonstrováním před předměstskými domovy majitelů vlastníků nemovitostí.
   Piratin podporoval postoje, jež zaujímala komunistická strana na samém počátku války, vyjma Lidové konvence (People's Convention; poněkud kontroverzní návrh na lidovou vládu z let 1940–41; pozn. překl.). Nevzali ho do armády a dokonce ho nevzali ani do uhelných dolů, když se jeho jméno objevilo na Hitlerově seznamu lidí, které je třeba odstranit.
   Fakt, že nebyl přijat do armády, prospěl obyvatelům Stepney, protože vedl kampaň za otevření hlubokých krytů k obraně před Hitlerovými nálety. Přispění komunistů, kteří zachránili tisíce životů, když bojovali za včasné varování před nálety, je zapomínáno, stejně jako jejich postoje proti šmelině za války a klíčová role při mobilizování odborů s požadavkem sesazení smířlivého Neville Chamberlaina.
   Piratinova poslanecká kariéra ukazuje, co může dokázat komunista v Parlamentu. Poslanecký plat odevzdával straně a nechával si jen průměrnou dělnickou mzdu. Seděl ve vládních lavicích a jednal ne jako svědomí, ale jako stálý zdroj pozitivního a pozorného myšlení, a podával návrhy prospěšné lidu.
   Proslulý svým jadrným, zemitým cockneyským stylem projevů, musel se občas omlouvat za choulostivé urážky, obvykle pronesené k licoměrnému ministrovi práce a státní péče George Isaacsovi.
   V Parlamentu i mimo něj sehrál Piratin klíčovou úlohu v zabírání domů v roce 1946, jež vedlo k urychlení vládních programů na obnovu a výstavbu bytů. Hádal se s Bevinem kvůli porušeným slibům o bydlení, přel se s Hughem Daltonem o detaily politiky ministerstva financí a nacházel si čas ke slovním přestřelkám s Churchillem o jaderné politice.
   Zvlášť si šetřil zlomyslnosti pro Bevinovu zahraniční politiku, a jeho odsouzení „cizích jednotek, okupujících naši zem“ položilo základ pro mnohem pozdější kampaň za odmítání dominance USA.
   Čtenáři tu poprvé mohou pochopit spletitou zahraniční politiku USA a Sovětského svazu, jejich rozhádání po II. světové válce, arabský antiimperialismus a spolupráci, sionistickou reakci a antisemitismus i otázku, co dělat s těmi, kdo přežili Holocaust – to všechno sehrálo roli při vzniku Izraele. Piratin byl odborníkem na všechny tyto prvky a autoři excelují v rozplétání a vysvětlování vzájemných vztahů těchto faktorů.
   Ale Piratin nepředstavoval pouhou opozicí. Už v roce 1946 navrhoval legislativu k postavení rasové nenávisti mimo zákon a v roce 1947 rozšíření zdravotní a bezpečnostní legislativy na všechny pracující. Vyzýval k odstupňované dani ze zisku, ke každoročnímu odvodu z kapitálového a nezaslouženého příjmu. Přesto, navzdory více než dvěma stům vstupů do parlamentních jednání v prvních 12 měsících, mu někteří straničtí kritici vyčítali, že neudělal dost.
   Piratin po odchodu z Parlamentu v roce 1950, na vrcholu studené války, vedl i nadále aktivní život. Byl na plný úvazek obvodním organizátorem získávání peněz v komunistické straně a distribučním šéfem listu Daily Worker v jednom z jeho nejsložitějších období uprostřed 50. let. Jeho podnikatelské zájmy zahrnovaly obchod s východoevropskými zeměmi a dokonce řízení finančního ústavu. Zemřel v roce 1995.
   Autoři uzavírají knihu konstatováním, že Piratin byl „široce respektovaný spíše než všeobecně milovaný. Ale své nejtvrdší výroky si vždycky schovával pro statkáře, vykořisťovatele a imperialisty“.
   Fascinující kniha mapuje přeměnu příslušníka dělnické třídy z pouličního organizátora na mezinárodně uznávaného bojovníka za mír, který navždy zůstal člověkem z lidu. Nebude se vám chtít ji odložit.

   Z The Morning Star přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]