1. Proč skončil socialismus?
Socialismus jako Marxův teoretický, na vědeckém poznání založený výklad dějin lidské společnosti a návod, jak uspořádat mezilidské vztahy a uskutečnit staletími prostupující touhu lidstva založit je na principech rovnosti, spravedlnosti a bratrství, neskončil a neskončí, dokud nebude naplněn. Na tom nic nemění jeho dočasná porážka. Lidstvo se nikdy těchto principů nevzdá, dokud nebudou (v realistické míře) uvedeny do života. Konkrétní pokusy 20. a 21. století o realizaci těchto zásad na podkladě Marxovy analýzy, organicky navazující na staletími prostupující snahy o osvobození člověka z pout vykořisťování a boje proti lidské nerovnosti, zřejmě všechny atributy svobody jednotlivce ve svobodné společnosti nenaplnily. Šlo a půjde o obsahem revoluční změnu, a to nejen v organizaci společenské práce, ale zejména o revoluci v myšlení lidí. Úsilí zásadně změnit svět cestou revoluce porodilo komunisty – komunisté neporodili revoluci. I nadále půjde o překonání nadvlády kapitálu nad prací.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Kapitalismus ve své podobě nadvlády kapitálu nad prací, vykořisťování člověka člověkem a systému organicky plodícího války se přežívá od svého vzniku. Na druhé straně obsahuje rysy a metody, jak přežít a oddálit svůj konec, které si zaslouží studium a využití i v nové, socialistické společnosti (nabídka, jak realizovat lidskou touhu vyniknout, touha po osobní seberealizaci, schopnost produkovat pracovní efektivitu, efektivně využívat vědecko-technického pokroku atd.)
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Před konkrétními pokusy změnit svět podle Marxova návodu nejsilněji instruktivně zapůsobila hesla francouzské revoluce: Volnost, rovnost, bratrství. Uskutečnění tohoto hesla v jeho plnosti (jeden atribut bez dalších nevede k žádoucímu cíli) v jeho materiální rovině i duchovní rovině podle Marxe nabízí vytvoření základního klimatu. Nemůže to být společnost nekontrolované konzumace a nekontrolovatelného rohu hojnosti; bude nezbytné zajistit materiální zabezpečení celé lidské společnosti s ohledem na přírodní zdroje a ochranu přírodního prostředí. Je nezbytné v praxi popřít tvrzení, že tato planeta není schopna nakrmit všechny. V duchovní oblasti jde, jak napovídá bod 1, o vytvoření podmínek pro svobodu lidského jednotlivce ve svobodě celé společnosti. Prioritním úkolem nové budoucnosti bude zbavit lidstvo válek. Jednoduchá odpověď na tuto otázku neexistuje.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Současná mezinárodní konstelace nás uvedla do Organizace spojených národů, do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. Ve všech těchto společenstvích existují prvky nezbytné mezinárodní spolupráce. Důraz kladu na důsledné a poctivé dodržování zásad, na nichž byla vybudována OSN (uchovat světový mír a nastolit všestrannou spolupráci zemí a národů na zásadě rovnosti, svrchovanosti a nevměšování do vnitřních věcí členských zemí). NATO je organizace hrubě porušující tyto principy, může však být nicméně užitečná jako nástroj OSN pro region Evropy. NATO je nezbytné postupně zbavit jeho vojenského poslání a posilovat prvky mírové spolupráce. Pokud jde o Evropskou unii, jejím posláním musí být všestranná spolupráce bez hranic a umělých překážek – obchodní spolupráce, vědecko-technická spolupráce, kulturní a sportovní výměny, svobodný pohyb osob apod. Evropskou unii však není nutné ani možné budovat jako jeden velký politický a vpravdě policejní stát. Národní a národnostní rozdíly jsou přirozeným důsledkem života v odlišných historických, klimatických a kulturně-zvykových podmínkách a lámat tyto odlišnosti není s to vytvořit jeden unifikovaný celek. Snahy o co nejširší a neomezovanou spolupráci jsou v podmínkách současné propojenosti světa přirozené; snažení o vytvoření jedné unifikované podoby Evropy je nepřirozené a nepřijatelné.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Stát rozvíjený výlučně na tržním základě nemůže, ani není schopen provádět kulturní politiku. Kultura jako zdroj poučení, zábavy a především výchovy k lepší podobě člověka se neobejde bez cíle, ideálu a zaměření. Živelná „kulturní“ tvorba, v podstatě zaměřená na výdělek, osobní prospěch a získání peněz, společnost (s výjimkami) neobohacuje. Živelná „kulturní“ tvorba je něco jako volný prodej střelných zbraní. Opět zde působí prvek nutnosti porovnávat svobodu jednotlivce se svobodou celé společnosti. Příklad současné „kulturní“ tvorby v České republice je alarmující. Tzv. tvorba je takřka plně podřízena zadanému politickému cíli – špinit ideály socialismu a komunismu. Postrádá nezbytné prvky poučení a výchovy a akcentuje plytkost, líbivost a sklony k násilí; kultura se jistě neobejde bez finančního zajištění, ale nemůže být jejím výlučným „posláním“ produkovat zisk. „Kulturní politika“ není hanlivé slovo; je to stanovení mezí, v nichž se pohybuje život celé společnosti a tedy i její kulturní tvorba. Tyto meze nemůže stanovit nařízení, byrokratická směrnice; tyto meze nemohou nevyplývat z vlastního vědomí odpovědnosti, kterou mají a sdílejí kulturní činitelé a pracující v kultuře ve vztahu k životu vlastního národa, k životu celého lidstva. Jen bytostně národní kultura může být součástí celosvětového kulturního bohatství.
JUDr. VÁCLAV JUMR, původním povoláním diplomat a politik, nyní důchodce (1934)
Autor: VÁCLAV JUMR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)