Další »kus« z literární dílny Jana Žáčka nese název ODPUŠTĚNÍ? a vydalo jej nakladatelství ŽÁK v Praze (str. 190). O autorově životě a díle najdeme v závěru knihy podstatné údaje: narodil se v r. 1963, publikoval několik románů, novelu, dokonce psal knihy pohádek a publicistiku, mezi populárně vědeckými knihami se může pochlubit dílem Zahrady Pražského hradu s úvodem prezidenta Václava Klause, ale také sepsal scénář TV pohádky a TV filmu, včetně rozhlasové hry a desítek rozhlasových dramatizací. I když není možné znát všechno z jeho produkce, lze předpokládat, a také kniha Odpuštění? to potvrzuje, že autor se vyznačuje jistou obratností a zkušeností.
Knihu samotnou rozvrhl na 164 kapitol, což jsou zvláštní příběhy, týkající se tří hlavních hrdinů; s prvními dvěma se setkáme hned na začátku a třetím je žena, která vstoupí do děje o něco později - Klára.
Neměli bychom se nechat unést prvními a snad povrchními dojmy, jež by vzbuzovalo už samo prostředí, nesoucí znaky Kafkova Zámku: kdesi se nachází omšelý dům, zámek, z něhož opadávají zbytky omítky a každá etapa, kterou toto stavení i blízké okolí (nyní zanedbaný park) prošlo, dodala mu jistý punc. Samozřejmě jiné to bylo v době jeho šlechtických majitelů, jiné za těch, co tu »kralovali za socialismu«. Stopy však zůstávají a jsou němou připomínkou toho, co bylo a není: na půdě se nachází pár kousků nábytku po šlechtě, které zámek patřil, než zvítězil pracující lid. A tak se po proběhlé devastaci nakonec tohoto místa ujali lékaři a sestry, od nichž vychází liknavá snaha něco vylepšit. Leč i ta je marná, chátrání pokračuje a dokreslují ho i sténající stará a nemocná těla těch, co snad někdy něco znamenali, ale teď tu jsou vydáni na pospas nezájmu. Jsou to lidé, na něž svět už dávno zapomněl, neboť se vývojově řítí po jiných cestách, než si představoval třeba Karel Vřeténko, původně dramatický autor, spisovatel scénářů. Ten ovšem sám příliš nerozuměl ani morálce sám v sobě. Po něm přichází Josef Pokorný, původně kostelník, posléze komunistický funkcionář - ten ani nevěděl, co je to morálka a chápal službu socialismu jako službu sobě. Nejsou to však lidé úplně zatracovaní, jsou pouze neschopní reálně a racionálně uvažovat. Autor naznačuje, že při svých návratech do mládí vědí o chybách i prohřešcích, jichž se dopustili, ale to, co se stalo, nelze již napravit.
Rovněž ženská hrdinka Klára je již vyhaslou hvězdou, žije ze vzpomínek na hereckou slávu a i když by se ráda ještě nějak umělecky projevila, není o ni už zájem.
Kdybychom se nechali vést tezemi, uvedenými na zadní straně obálky, možná by nás zaujalo, že někde v textu mají být roztroušeny vtípky sloužící nakladatelství a nakonec i autorovi k získání čtenářů, třeba jak bavil Menšík Štrougala v salonku hospody U Sojků apod., ale to jsou jen pouhé detaily prošpikované »odvážnými« myšlenkami typu říkanky »Karlík dělá píchy, píchy, já se můžu posrat smíchy«.
Již v úvodu recenze jsem naznačil, že ani autora, ani knihu nelze beze zbytku zatratit. Autor je totiž jaksi sám proti sobě - nenávidí komunisty a komunismus, plně však nebere ani současný kapitalismus. To vyjadřuje třeba v kapitolce o ztroskotanci, kterému pšenice nekvetla ani na vysněném Západě - neuměl totiž nic jiného než psát, ale kdo by tam o něj projevil zájem či ho dokonce překládal?
Autor: JOSEF BÍLEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)