Už nad Sýsovou Prahou zednářskou jsem připomněl, že systematik Karel Sýs se soustavně věnuje Praze jak ve svých básních, tak v próze vyznavačské i konfesijní a pátrající po minulosti města, v němž zdomácněl a které si zamiloval podobně jako už „venkovan“ původem Nezval. Sýs, narozený v Rychnově nad Kněžnou, navždy poznamenaný dětstvím v Kostelci nad Orlicí a v Písku, především Šrámkově Písku, kde absolvoval základní i střední školu a hlavně pubertu, umí si v Praze všimnout paradoxně mnohého, okolo čeho Pražané a dokonce i někteří pražští básníci chodí bez hlubšího zájmu; nic je neudivuje, jsou na své rodné město prostě příliš zvyklí. Všecko paušalizování bývá ovšem na draka, skvostné poezie Prahy by jistě nebylo bez pražských rodáků Nerudy a Seiferta. Nicméně Pražan Mácha objevoval české poezii nikoli Prahu, ale venkovskou přírodu a krajinu, a mnoha pražská zázračná místa čekala až na své básníky odjinud, na Apollinaira, nejmodernějšího Evropana osudem, Francouze volbou, nebo na Moravana Nezvala a na Čechy z menších českých měst, na Miroslava Floriana a - Karla Sýse.
V kinech časů dávno minulých se promítávala po filmových dramatech a dojácích ještě nějaká krátká groteska. Po věru neveselých svazcích o Praze za okupace (právě o Praze je téměř celý Protektorát ve fotografiích, 2006, a ovšem i Akce Heydrich, 2008) a po Praze zednářské (2009), prodírající se tajemnem, je tu, snad ještě neposlední ze série knih o Praze, odlehčující zábavná publikace JAK SE BAVILA PRAHA. Je to jako už Protektorát ve fotografiích a Praha před 100 lety, 2008, společné dílo fotografa Miloše Heyduka a Karla Sýse; a na rozdíl od zábavných dodatků v kinech, není vůbec krátkometrážní, naopak, 224 stran plných fotografií, textů, dokumentů a komentáře; i tuto nejnovější knihu o Praze vydalo ve formátu A4 na křídovém papíře a s lesklou obálkou opět nakladatelství BVD (tentokrát ve spolupráci s nakladatelstvím Futura).
Knihy o městech se na začátku třetího tisíciletí prodávají prý na celém světě lépe než dobré romány, o poezii ani nemluvě. Také u nás mají svou šťastnou sezónu; a mezi českými knihami o městech přirozeně je nejvíc publikací o Praze. Ovšemže panuje ostrá soutěž. Téhož roku 2009, kdy vyšla Heydukova a Sýsova kniha Jak se bavila Praha, nakladatelství Vyšehrad vydalo pod názvem Kam se v Praze chodilo za múzami a s podtitulem Literární salony, kavárny, hospody a stolní společnosti publikaci Yvety Dőrflové a Věry Dykové. Tato kniha formátu ještě o poznání většího a o patnáct stran rozsáhlejší, dovedená až do doby Hrabalovy a do jeho pivnice U zlatého tygra, zčásti se tematicky kryje s dílem dvojice Heyduk-Sýs. Už to vyzývá ke srovnávání.
Publikace z Vyšehradu je na první pohled vybavena hodně nákladněji, má barevné snímky obrazů, dokumentů a viráže, barevně tónované některé fotografie, je opatřena i rejstříky osob a míst, obsáhlým seznamy použitých pramenů, archivovaných pozůstalostí a fondů v Památníku národního písemnictví; přímo z ní čiší sympatické úsilí objevovat dosud (aspoň veřejnosti) neznámé; to se jí na mnoha místech daří, přináší například faksimile Nezvalova rukopisu knižně (patrně ani časopisecky) nezveřejněné básně Žena z kavárny. Přes akribii, s níž byl svazek zřejmě připravován, vloudily se do něho i omyly. Tak se například hned v úvodní stati cituje Hoffmeistrův výrok, že „leccos by se nezrodilo nebýt kavárny“ a že by kavárny mohly být posázeny bronzovými deskami, jež by hlásaly, co kdo kde v kavárně vytvořil; což je jistě pravda, jenom pamětníkův příklad „na tomto místě o půlnoci napsal Vít Nezval Kouzelníka“ k tomu vůbec nesedí; básník totiž Podivuhodného kouzelníka nenapsal v žádné pražské kavárně, jak se dávno ví, ale o Velikonocích 1922 u rodičů v Šamíkovicích; pamětníci rádi bájí!
Zatímco publikace z Vyšehradu začíná literárními salony, přesněji pražskou Hrou na salon?, dodejme: hrou často chudičkých na cosi spíš honosného, a až pak se dostává na řadu Praha pohostinná, stolní společnosti, bohéma, ale končí se zas těmi podniky, které Vstaly k nové slávě, kniha Jak se Praha bavila od začátku sází na humor, a to spíše plebejský, na objevování směšnosti v tom, co se kdysi prezentovalo jako vznešené a důstojné, ale už tehdy bývalo podrobováno v anekdotách, popěvcích, kresbách a nápisech kritice smíchem, tu laskavější, tu sžíravé. Tvoří-li knihu Kam se v Praze chodilo za múzami (až na nemnohé úvodní a tu a tam vložené pasáže) obrazové a textové dokumenty a je-li těžiště textu v úryvcích z memoárů a z kulturněhistorické esejistiky, Karel Sýs se hned na začátku ujímá úlohy dokonale poučeného průvodce po kdysi se bavící Praze, průvodce se zvláštním smyslem pro bizarní a neuvěřitelné, rád upozorňuje stejně jako průvodci po hradech a zámcích na to, čeho si třeba všimnout, a až do konce knihy glosuje dobové dokumenty a ukazuje, jak mnohé i dnes platí. Sloky Karla Hašlera o nemocné koalici uvádí: „A pokud tato jeho píseň z r. 1919 někomu něco připomene ze současné politické scény, vězte, že nejde o podobnost čistě náhodnou.“
Kniha Jak se bavila Praha je postavena vlastně na Vančurově větě o humoru, který „není smáti se, ale lépe věděti“. Ne náhodou dílo s těžištěm „někde v roce 1918“ začíná citátem z jiného textu, jímž se Vančura dotkl „v geniální zkratce“ soudobé pražské asanace. A už v první kapitole Sýs vyložil, jak rozumět jeho výzvě bavit se. Cituje Haškova dobrého vojáka, který na otázku poručíka Duba, zda se baví, odpověděl: „Bavíme se, pane lajtnant, u nás je zábava v plným proudu. Teď se právě bavíme o kyselině citrónový. Bez zábavy nemůže bejt žádnej civil, von aspoň lepší zapomíná na všecky štrapáce.“ K tomu Sýs dodává: „Což platí nejen pro vojáky, nýbrž taky pro civil!“
Ano, čtěme si knihu Jak se bavila Praha, abychom přežili dnešní způsob zábavy a dnešní baviče z (výnosné) profese, jejichž posláním je ubavit nás k intelektuální a emocionální smrti. Chodit za múzami je jistě správné a chvályhodné, ale družně se bavit nejen v literárních salonech, kavárnách, barech a snobských hospodách bylo cosi víc. V knize Kam se v Praze chodilo za múzami se družnost přiznává jako vrozená sice „normálním lidem vůbec“, jen „bohémům obzvlášť“, ale Antonín Dvořák se dostal do té knihy jen ve Vrchlického vzpomínce na Riegrův salon, kde „paní Červinová za doprovodu Antonína Dvořáka zpívala Tomáškovy písně na slova rukopisu Královédvorského“. Zato Sýs ví o tom, jak se po premiéře Šelmy sedláka skladatel octl ve vinohradském Kravíně (kde Šamberk uspořádal oslavu), jak nazval želví polévku svinstvem, jaké není k jídlu, a dal odnést telecí nožičky po francouzsku, aby si pochutnal na guláši s knedlíkem.
Jak se bavila Praha? Spontánně, po sousedsku, lidsky, družně; bavila se vším možným i nemožným, atrakcemi, reklamou, cirkusy, sporty, písničkami, technickými novinkami, kuriozitami. Uměla se stále bavit sama, nenechávala se jen bavit. Bývala plna veselé družnosti. Miloš Heyduk a Karel Sýs nás jí provádějí hbitě a bystře, Sýs místy sám jako pamětník: „Teď jsem si vzpomněl na kuplet, který zpívávala babička“. A jindy si v závorce vzpomene na skromnou hospodu na rohu Sokolské: „Tu ještě pamatuji před přestavbou, zejména vzpomínám na velebná kamna.“
Kniha Jak se bavila Praha nemá rejstřík; což není chyba, ale pokyn ji číst jako příběh, který se sice člení do kapitol, ale ty jen velmi volně vymezují, kde a čím se Praha uměla vesele a někdy i s příměsí melancholie a smutku bavit. Maximálně zábavný je i způsob podání včetně popisků k fotografiím; snímek tří smějících se krasavic v kloboucích je nazván Trojitý odpíchnutý thymolin, reprodukce reklamy na Boston-bar jako „středisko inteligence“ se komentuje: „Chlastat? Ano, ale dycinky inteligentně!“ Jazyk, jímž Sýs provází čtenáře kolem vystavených obrázků, reklam i citátů, je prostořeký. K Urzidilovu tvrzení, že „být básníkem“ nebylo před první světovou válkou v Praze nic zvláštního, Sýs poznamenává: „Praha měla básníků vždy jak nastláno.“ Nastlána bývala ovšem sláma. „Několik ukázek“ z „poezie psané pro zábavu“ tu naznačenou slámu ukazuje jako charakteristiku nadmíru trefnou. Ale nebyl by to Sýs, kdyby vyprávěje příběh zábavy a humoru v Praze nedospíval až ke skutečně novým poznatkům, například k opravdu „nádhernému genealogickému zjištění“: „Alšův humor vyvěral z téhož pražského pramene jako humor Haškův!“
Dvě velké obrazové knihy o tom, jak se Praha bavila a kam se v ní chodilo za múzami, se doplňují, jedna akcentuje spíše hochkulturu, aniž zamlčuje kulturu údajně „nižší“, druhá vychází z poznání, že o umění skutečně se bavit (nemusit si k bavení zjednávat baviče) jsou bohatší ti, kteří bohatstvím v podobě pozemků, nemovitostí a kont vůbec neoplývají; a autory té druhé vedlo i přání probudit v čtenáři chuť právě na zábavu aktivní, ne pasivní, konfekční, servírovanou zábavním průmyslem. Ze dvou velkých knih, jimiž zatím vrcholí už velice početná literatura o pražských ohniscích zábavy, pro jejíž shrnutí učinil už roku 2006 nemálo Slavomír Ravik svými Pražskými hospodami, téměř pětisetstránkovými, ale jen velice skromně ilustrovanými, a ještě před ním porůznu Radko Pytlík, vyčteme i pozoruhodné zjištění: fond nastřádaného pražského humoru a zábavy je tak obrovský, že nedochází příliš často k mlácení už vymlácené slámy a ani ke zbytečnému bezděčnému duplikování.
V Heydukově a Sýsově knize (nepřeskočil jsem omylem nějaký odstavec?) jsem nenašel zmínku o „Pražských saturnáliích“, které chtěla v roce prvního manifestu poetismu prosadit edice, zahajující Nezvalovou Pantomimou, v jejímž Podivuhodném kouzelníkovi už básníci neprosí o chudou prebendu, ale „baví se jak černoši / při řvoucím jazzbandu“. Na stránkách o tom, jak se bavila Praha, není málo veršů, ale upřímně řečeno, čekal jsem od pořadatele, který je sám básník a českou poezii zná jako málokdo, že z ní bude těžit víc. Vysvětluji si to jen jako součást autorské strategie: nejvýsostnější umění bavit, jímž disponuje právě poezie, zatím se jen naznačuje (nejvíc v kapitole Trocha poezie nezabije, ale přizabije) – to proto, že mu bude věnován celý zvláštní svazek. A jiného samostatného svazku se nám možná dostane knihou o tom, jak se na rozdíl od dnešního studentstva uměli kdysi bavit studenti. Tahle kniha končí zákazem Osvobozeného divadla. Právě ono se přece zrodilo z osvobozujícího ducha studentských parodií, alotrií a humoru, který není smát se, ale lépe vědět. A tak nezbývá než těšit se na další knihy Heydukovy a Sýsovy série publikací o Praze.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 399 Kč
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)