Napsala jsem o Lori. Musím se ale především přiznat, že jsem se k tomu rozhodnutí dostala v první řadě přes nesmírný obdiv a úctu ke K. H. Máchovi, o kterém toho už bylo napsáno mnoho. Jeho dílem i krátkým životopisem se zabývali mnozí literáti, a to každý podle svých představ a názorů, profesoři i docenti české literatury, lektoři i posuzovatelé díla, kritici všech dob a všech generací - vzniklo tak mnoho polemik, úvah, úsudků i posudků. Prostě tak, jak tomu bývá u všech jedinců, kteří se zrodili a zrodí na Zemi, zazáří neobvyklou krásou ducha, kterou je obdaroval Bůh, vesmír, příroda či rozmarná múza. Všichni takoví mají své obdivovatele nebo závistivce, nepřátele... Mácha, okouzlený duch české poezie, měl ode všech snad víc než kterýkoli z jeho soukmenovců. Jedni jej zbožňovali, jiní odsuzovali, zesměšňovali nebo zase nadnášeli nad oblaka. Kdyby se dožil vyššího věku, svůj deník by byl zahodil. Psal by další básně i prózu. Dožil by se možná ještě trochy slávy, ale určitě i ještě více zklamání, protože jeho Máj byl už jeho vrcholným dílem, diamantem, který ozářil literární nebe doby předbřeznové. Byl jako pochodeň rozžatá největším plamenem do temné budoucnosti - větší by možná už nedokázal rozsvítit. Zklamal by tak přísné kritiky, i nadšené obdivovatele, ale především sám sebe.
Už jako malá dívka jsem se často zamýšlela nad jeho dílem a on se stal mým smutným princem, nehmotným idolem. Přečetla jsem jeho Márinku, Cikány a vše, co kdo o něm napsal dobrého či zlého. Toho zlého bývalo z mých pohledů mnoho. Jak přešel čas, zapadala pozvolna i hvězda Máchova... nebýt ovšem dobrých kantorů, kteří ji nové generaci romantiků dokázali přiblížit.
"... Vzešel jsem jako hvězda denní..." prohlásil o sobě Mácha... a jako hvězda též zapadl hluboko do vesmíru... snad aby nepřekážel dál svým jasem a velikostí současným či budoucím básníkům. Budeme-li ovšem ještě schopni nějaké zplodit.
Ani ve věku dospělém neumenšila se moje úcta k jeho duchu. Rozšířily se však moje vědomosti o soukromém životě básníkově. Jakub Arbes dešifroval jeho deník - mohl z toho mít slávu a peníze, zavřel jej však a řekl: "Ne, to neučiním!" Teprve později tak učinil jiný významný spisovatel...
Začala jsem se zajímat o Máchův vztah k Lori samotné. Co vše o ní který kritik napsal! Má ženská duše se tomu vzpírala. Jakým právem existenci té dívky přehlíželi? Jaké chyby na ní hledali, a proč? Většina jich jednoduše přebírala názory životopisců a literárních kritiků a šířila je mezi studentstvo a badatele, kteří se samozřejmě ztotožnili například i s muži tak významných jmen, jakými byli synové spisovatelky Terezy Novákové, císařskokrálovští gymnasijní profesoři Dr. Jan V. Novák a jeho bratr, docent české university v Praze Dr. Arne Novák. Ti ve své knize Stručné dějiny literatury české (vyd. v Olomouci r. 1910), která má 692 stránek, na str. 208 informují čtenáře mezi jinými údaji o Máchovi takto: "... Jako vlastenecký ochotník seznámil se s osudnou láskou svého života, se svou 'Lori', půvabnou, leč nepatrnou koketkou ze skromné rodiny řemeslnické..."
Ani jinde jsem se nedočetla příznivějších údajů, ba naopak.
Teprve později, když můj otec, tehdy člen opery Národního divadla, přišel za mnou s blokem, kde měl poznámky; někde v divadelním zákulisí se sešel s pravnukem jedné Lořiny sestry, panem Rudloffem. Ten prý mu vyprávěl o životě Lořině od mládí až do její smrti, o jejím krátkém bezvýznamném manželství s německým finančním úředníkem a o všem kolem rodiny "bezvýznamné ťopky", jak ji jmenovali v jiné publikaci.
Tehdy jsem kolik dní nespala...
Lori, mladičká sedmnáctiletá dívenka, naplňovala můj život...
Zamýšlela jsem se nad náruživou láskou jejího milence, kterou si ji dovedl získat. Vžívala jsem se do její životní pouti, do pocitů hrůzy a všeho, co musela vedle Máchy zažít, čím prošla. Nad obrazem všeho, co si musela ve svém srdci odnést. Rok 1836 byl pro ni tragický: v něm zemřela její maminka, utrápená z hanby, když dívka jako svobodná otěhotněla, když ji vídala utrápenou žárlivými výstupy milencovými. Ta "nepatrná koketka" se stala matkou Máchova synka, jeho nevěstou, a ve dnech, kdy si chystala svatební šaty a výbavu poslala do Litoměřic, vyměnila to vše za smutek. Přežila všechny hrůzné události rodinné, upjala se k děcku, ale ztratila mléko a chlapeček, dítě lásky její a Karla Hynka, jí umíral před očima...
Nebylo to snad na tuto dívku dost? Nehledě k bídě, nehledě k duševnímu soužení?
Literární badatelé tuto "nepatrnou koketku" opustili velice brzy. Rozhodla jsem se vrátit se k ní a doprovodit ji až k jejím dnům posledním. K její smrti, k lůžku, nad kterým nakonec stála její slavná neteř, která se zrodila právě tak z této "skromné rodiny", velká pěvkyně Metropolitní opery a herečka Národního divadla, žena rovněž tragického osudu, Maruška Bittnerová. (Viz Divadelní slovník Ottův.)
Když jsem na knize pracovala, těšila jsem se, že obohatím českou literaturu a čtenáře o jeden zcela jiný, ale veřejně potřebný pohled k dosavadní "máchologii". Úsudek však ponechávám na čtenáři...
Autorčin doslov ke stejnojmenné knize, kterou vydalo nakladatelství Pavel Ševčík - VEDUTA (Štíty 2008)
Autor: DAGMAR ŠTĚTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)