O KRÁSNÉM BLBNUTÍ A ZLODĚJÍCH

   Jak už to podstatné jméno napovídá, zloděj činí zlo. Zmocní se cizího majetku s úmyslem nakládat s ním jako vlastním. To si pamatuju z doby soudničkaření. Zloděj je zloděj. Lhostejno, zda si ukradené odveze na Bahamy, nebo ne. Omlouvá jen hlad.
   Nikdo nevypoví, jakou hrdost cítí zahrádkář nad svými výpěstky. Z toho plyne povinnost chválit zahrádku, i kdyby připomínala Údolí smrti nebo venezuelský prales. Nikdo nedocení, jak hluboké je k zahrádkaření třeba vzdělanosti. V jedné zahrádkářské knížce jsem se například dopídil pojmu padlí angreštové. Po delším bádání jsem objevil, že slovo padlí tu zastupuje podstatná, slovo angreštové pak přídavná jména, zatímco u zavržených nebeských křídlatých je tomu naopak.
   Zahrádkaření se kromě klukovských nájezdů za ovocem jevívalo jako odpočinková idyla. Ale zlo a jeho děje se dnes vnutí i přes ploty zahrádek. Nevím, kolik zahrádkářských stížností už vyřídil ombudsmanský úřad, pokud nemá jinou práci. Jedna z mých četných neteří si vede deník. Zahrádkářský. Mohl jsem opsat:
   Navštívení první. Zloději ukradli pilku, motyčku, kladívko, stůl, lehátko, kbelík s víkem, kombinačky, stoličku rybářskou, načatý papír WC, plastiku černošky.
   Navštívení druhé. Ukradeno pět celerů a pět cibulí. Chtěli ukrást mrkev a petržel. Sucho dovolilo utrhnout jen natě. Plastika černošky nalezena v potoce.
   Navštívení třetí. Zloději rozstříhali plot, zničili růže, polámali angrešt a vyryli zbytek brambor. Zlámali jediný kopr, co byl na semeno. Ať zdechnou!
   Poslední věta se zdá spíš upřímná než blahopřejná, leč polehčeme čin okolností svatého hněvu.
   Teř nebo neteř, proč bych ji nezviditelnil, když je příbuzná. Jmenuje se Mařenka a bydlí v paneláku. Její muž si každé ráno dvojhlasně píská s kosem, co bydlí opodál na sídlištní břízce. Potom že už lidi neumějí krásně blbnout. I v panelákové králíkárně. Do postmoderního rokoka milionářských vesniček za sídlišti se při nejlepší vůli všichni nevejdeme, co do vkusu je převážně sevřená ruka na oku vhodnější. Ale vkus je dnes chápán spíš jako schopnost někam či do někoho se vkousnout než jako estetické hledisko.

Autor: František Stavinoha


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)