Černobílý svět
Říká se „nefilmuj to na mě“ a myslí se tím, že film leccos zakamufluje. Naproti tomu fotografie je věrná a proto fotografuje každý, kdo má fotoaparát.
Jak známo, Švejk u sebe nenosil fotoaparát jen proto, že žádný neměl, zato ale věděl, že nejlehčí je fotografovat nádraží, „poněvadž se to nehejbá a pořád to nádraží stojí na jednom místě a člověk mu nemusí říkat, aby se tvářilo příjemně“.
Fotografujme proto jen krásné tváře a líbezné krajiny. Jak vyprávěl jeden pražský šéfredaktor: Když ho maminka s bratrem zavedla do fotografického závodu, snímky se jí jaksi nezamlouvaly. Fotograf se bránil výstižně: „Co do toho čumí, to z toho vyleze!“
Zprvu byla fotografie objektem lidské zvídavosti a touhy po objevech, aby se záhy stala rozšířenou zábavou nejširších vrstev a přirozeně také řemeslem. Princip ani historii fotografie rozebírat nebudeme. Povíme si kuriózní historku, která s pražským fotografováním úzce souvisí.
V Praze žila byla nerozlučná dvojice - Dittrich, majitel slovutného krejčovského salonu a Fridrich, majitel závodu fotografického.
Pan Dittrich jednou obdržel za pracovní výkony a služby papežskou medaili a dostal příležitost, aby si ji vyzvedl osobně.
Papež Lev XIII. mu udělil audienci a po krátkém úvodu se zeptal: „Řekněte mi, synu, co dělá v Praze náš milý bratr Friedrich?? Měl samozřejmě na mysli kardinála Bedřicha - Friedricha Schwarzenberga, Dittrich však myslel na přítele, kterého zanechal v Praze. Bez váhání vyhrkl: „Vaše Svatosti, fotografuje od rána do večera.?
Odpověď papeže nanejvýš udivila a poskytla mu látku k dlouhému přemýšlení.
Malíř František Skála zachytil hospodskou historku z dřevních dob pražské fotografie:
„Pro ty lidi dnes: Čára sem, čára tam. Copak todle je ňákej vejkres, podle kerýho mám něco udělat? To sou jen čáry a čísla, a já nevim, jestli je to světlosť, nebo na střed, a nebo co? A kdepak je dřevo? To my jsme museli dělat přesnou práci na sílu lístku papíru!
Když jsem dělal u Červenýho v Praze v Jámě fotoaparáty, to byla moc fajnová práce, všecko přesný na puntik! Na čase vůbec nezáleželo, to jsem moh? věc dělat třeba tři měsíce, ale muselo to bejt na chlup!
Von taky vyžadoval úpravnej zevnějšek. Museli jsme v dílně nosit bílý košile a pod krkem mašličky. Jináč bylo zle.
Já si pak doma udělal černou komoru, a co jsem se nafotil! Všechno na desky, ale to byla nádhera! Kdepak film, to se vám tam všelijak pohne, zkroutí, kdežto na desku, to je tam každá maličkost zachycená. Já mám fotky rodičů, tady, podívejte, ty ruce, každá žíla, každá vráska. Otec - fousy, každej chlup! No nádhera.“
Postavy a postavičky k podpírání
Praha byla zalidněna postavami a postavičkami, které jako by do širého světa vykročily z povídek Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Ignáta Herrmanna či Karla Čapka.
Psát o nich dnes je jako vyvolávat staré zapomenuté fotografické desky.
Po některých zůstala jen vybledlá vzpomínka: Signor Charapaňára - pouliční zpěvák a tanečník, Utěšený Honzíček neboli Bafalík, bláznivý Tonda - párkař - rozzuřil se, když na něj někdo houkl: „Lorenc, prší!“, Monsieur Louis rázující po Praze v napudrované paruce, v krátkých kalhotách, punčochách a botách na přezku, harfeník s copem - pamětník Mozarta...
Seznam nekončí: na provokující uličníky plivající Karlíček Bum, preclíkář Ježíšek, deklamátor Adam Kuneš, fangličkář Kapsa hoří, sardinkář Generál Mac Mahon, Pražský Prorok Povětrnosti Fiala, paraguajský indián Čerwuiš Piošád Mendoza, Kníže zpěvu z Ispahánu... Sejdou z očí, sejdou i z mysli, a přece jako by za sebe přivedli náhradu. Vždycky se musí najít solitér, který dává shonu lidiček nějaký vyšší smysl tím, že se sám obětuje; zesměšní se, aby jiní mohli plakat.
Fiala proslul rebelií proti vědě. Jeho věčným protivníkem byl profesor meteorologie Karel Václav Zenger. Jednou Fialovi vyčítal účastník výletu Hlaholu, že takové psí počasí jim udělali naschvál on a Zenger. Prorok povětrnosti se však hájil: „Kdyby to záleželo na mně, měli byste na každý výlet vždycky počasí to nejlepší, protože já z toho mám živobytí. Ale pan Zenger, ten z toho má legraci; tomu je to jedno. Kdyby na výlet šla celá Praha a celej českej národ, ten, jak uvidí na slunci ´škvrnu´, nechá lejt od rána do večera, protože je to takový učenec, kterýmu na lidech nezáleží. Proč se mi pořád do toho počasí plete. Proč se nedrží svýho!“
Někdy dojdou jakés takés odměny.
Na počest deklamátora Adama Kuneše složili ctitelé ódu o 80 slokách (takovou nezná ani Guinnessova kniha rekordů!) s názvem „Kunešiáda čili Vznik, zrod, mládí, jinošství, mužný věk, kmetství, skon, sláva posmrtná a nesmrtelnost aneb Život a působení slovutného libomluvky čili libožvanila Adama Kuneše, rytíře fon Kunětická Hora“ a recitovali ji v hospodě U Štupartů.
Kníže zpěvu z Ispahánu, původem chudý sklepník, byl atrakcí (ceněnou?, trpěnou?) veřejných zahradních koncertů. Vystupoval ve fantaskním kroji, s fezem na hlavě, prsa ověšená plechovými a papírovými metály. Chraptivým hlasem zkoušel zpívat operní árie. On a obecenstvo si ze sebe navzájem stříleli.
Jeho parádní „árie“ zněla takto:
Má zlatá Mařenko, pozoruj to,
když stojím před tebou jsem-li já to,
jak umím na buben bubnovat
a tebe, Mařenko, milovat.
Má zlatá Mařenko, Mááářo!
Mařenko roztomilá!
Slovo „Mářo“ prý protahoval donekonečna a namáhal hlasivky, div mu nepraskly.
Místo v čekárně na věčnost si zajistil flašinetář a písničkář František Hais, autor písní Na hranicích města německého a Spi, Havlíčku, v svém hrobečku, což jsou kusy známé a vážné, ale také autor odrhovačky Ať se pinkl hází. Ta zlidověla natolik, že se Pražáci zdravili: „Ať se pinkl hází!“, na což zaznělo v odpověď: „Ať se hází!“ I církev svatá uznala za vhodné proti tomu pozdravu vystoupit z kazatelen! Kdo se takovouto nesmrtelností může pochlubit?!
Hais byl rozený ironik. Své první ženě (ze tří manželství) nechal na Olšanských hřbitovech napsat na hrob:
Zde odpočívá má nebožka žena,
která byla za živa jak fena -
a teď tu leží jako pěna:
Marie Haisová.
Cestovatel Pacovský, takto obchodník s galanterním zbožím ve Spálené ulici, vynalezl a prodával tzv. šelmosmrtič. Bylo to důkladné brnění poseté bodlinami, které si cestovatel navlékl a mohl se bez obav pustit mezi lvy, ale i krokodýly apod.
Byl to náš první „zelený“. U Vilímka vydal příručku se slibným názvem Proti tryzničům koních a jejich majitelů. Popisoval v ní například příhodu z Ďáblic: „Pánové, je přísloví, že Čech si nechá na hlavě dříví štípat. Ale když je mu to na konec moc, vstane, otevře hubu a je zle. Taky ten kůň se na to nemohl déle dívat. Skočil po ňom, otevřel hubu a dočista mu tři prsty ukous, pánové.“
Z ohrožených postav přežil - byť zmutován - Pražský Pepík, věčný „facír“ neboli „fremd“. Notoval si: „Nás živí magistrát, za zlatý padesát“ a dodával: „My jsme ta těžká váha, nás zná celá Praha.“
Originálem 20. let byl pan Neumann, majitel vzácné starožitnické sbírky, kterou choval ve svém jinak nuzném bytě na Malé Straně. Jednou ho pozval Klub za starou Prahu na schůzi, jež měla hájit historický ráz Malé Strany. Když se dostal ke slovu, patriarchálně vyhlížející podivín řekl pouze několik slov: „Pánové, Pražáci chodí na Malou Stranu jen chcát.“ Dámy padly do mdlob a pánové na proroka navždy zanevřeli.
Pan Neumann svoji sbírku nikomu neukazoval, ale toužil, aby ji zhlédl pražský arcibiskup. Okolnosti tomu nepřály. Bydlel totiž v Umrlčí uličce (Břetislavova), jež vedla od Tržiště k Svatojánskému vršku. V uličce provozovalo činnost několik vykřičených domů a v přízemí obydlí pana Neumanna byl právě jeden z nich. Bylo nepředstavitelné, aby arcibiskup do takového domu vůbec vkročil.
Když pan Neumann zanevřel na svět, sbírku počal rozprodávat a zbytek věnoval Svatoboru.
Jeho žalostný konec vypověděl v r. 1926 Eduard Bass:
„Nevím, jakou příčinu smrti konstatovali lékaři; já jsem přesvědčen, že smrt pana Neumanna byla zaviněna zánikem Brejškova pohostinství. Patřilo totiž k podivnostem jeho života, že neměl ponětí o válečných a poválečných poměrech. Když pan Neumann přestal sbírat, omezil svůj beztak jednoduchý a prostičký život na minimum: jeho jedinou potřebou byl vydatný oběd u Brejšků, který mu předkládali rozkrájený nebo nadobro rozmělněný a u něhož vyseděl celé odpoledne. Ten oběd stával před léty korunu a tato koruna denně byla vůbec jediným vydáním bohatého pana Neumanna. Nekoupil si jinak nic ani pro sebe, ani na sebe, nikam nechodil, nic nepotřeboval.
Když přišla válka a s ní drahota a ceny v restauracích stoupaly jako o závod, otec Brejška nařídil, že se panu Neumannovi nesmí o tom nic říci a oběd i pivo že se mu bude počítat jako dosud. Není možno víc po něm chtít, říkával Brejška, on by tak nadával, že bychom s ním tady nevydrželi.
A tak v době, kdy stál oběd 20 K, obědval pan Neumann pořád ještě za korunu, a že byl k stáru čím dál zlobivější, vynadal každé chvíle Brejškovi, že mu dal málo masa nebo že knedlíky nebyly dost bílé. A starý Brejška prosil uctivě za odpuštění a honem dal poslat pro pana Neumanna ještě zvláštní porci nějaké pečeně a nějakou delikatesu na usmířenou, aby se nezlobil. A když válka přešla a táta Brejška viděl, že se všichni jeho strávníci, umělci, studenti, Jihoslovani, dostali do normálních kolejí, prodal hotel i s hospodou.
Těžko si představit, jak bylo den poté panu Neumannovi, když si našel nějakou zastrčenou hospůdku a poprvé dostal do ruky jídelní lístek. Myslím, že ani nenadával. Bylo mu asi, jako by spadl z nebe. Snad to všechno měl za hloupý vtip a teprve pokusy jinde ho přesvědčily, že tyhle ceny jsou krvavou skutečností. Pak asi začal nadávat a jistě především starému Brejškovi, který s ním tolik let hrál takovou komedii.“
Podotýkám, že přesně totéž se vyprávělo o posledních píseckých letech Adolfa Heyduka. Nevěděl nic o nových měnách a všecko za něj musela platit manželka. Jen se divil, proč si lidé stěžují na drahotu, kdy všecko je k mání za zlatku jako před válkou!
O Brejškově restauraci však existuje i opačné svědectví. Jednoho dne uspořádali studenti, stravující se u vyhlášeného lidumila, grandiózní oslavu. Brejška se nestačil divit a tázal se na důvod. Dostalo se mu studené sprchy: „Právě dnes se nám podařilo, že jeden náš kolega našel ve vašich flíčkách s uzeným opravdu kousek uzenýho masa. Dal ho na kus papíru a ten kousek masa šel okolo všech stolů. Kluci, kde je to uzený maso?“ A další student vykřikl: „Jo, tady bylo, papír tady ještě je pořád. Ale přiletěly dvě mouchy a celý ten kus masa v minutě snědly, potvory.“ Jak jsem u humoristy Karla Viky koupil, tak prodávám.
V kapitolce o pražských nevěstincích jsme probrali ženské plemeno. Kolorit Prahy dotvářelo však i mužské pohlaví.
Hrbáček Maxl - bavič dětí, jakýsi předchůdce strýčka Jedličky: uměl napodobovat zvířata, chrochtal, štěkal, kokrhal a kvokal. Jako chromého starce ho žena vozila Vodičkovou ulicí v dětském kočárku. Často se vztekal, poručil zastavit a nasekal ženě rákoskou.
Hodinář Prevo, legendární naivka i opilec.
Slepec Kilián - chodil naboso jako Einstein, na rozdíl od něj však nosil na zádech trubku. Co vyhrál po hospodách, to hned rozdal. Čili - kříženec Einsteina s Jánošíkem.
Uličníci si oblíbili „Pana domácího Píšťaly pískej“ - jaké zvuky vydával, byv vyprovokován, jistě každý uhodne.
Smíchovský Pepík bez plic. Hospodský nemakačenko, který na výtky pracujících spoluobčanů stereotypně odpovídal: „Já pracovat nemůžu, protože nemám plíce. Kdyby mi někdo dal slepici, tak bych ji uvařil a snědl, a plíce by mi zase narostly.“
Skleněnka, pražský chodec, sám sebe považoval za láhev. Byl krajně opatrný při chůzi i v hospodě, sedával vždy sám a zády ke zdi, aby ho nikdo nerozbil.
Obsedantní neurotik Otakar Čech, fanatik městské hygieny. Během procházek po Praze spočítal, kolik drahého materiálu se válí po ulicích, jen jej sebrat, Prahu tak vyčistit a ještě využít na hnojení. Zaplavoval radnici návrhy, aby se svinstvo vozilo za Olšany do sběrné jámy a pak patřičně odleželé vyváželo na pole.
V r. 1974 jsem coby redaktor vyslechl člověka, který přišel do novin s návrhem, aby se záhonky mezi stromy na pražských třídách osévaly pšenicí. Možná se do tohoto vynálezce přistěhovala právě duše doktora filozofie Otakara Čecha.
Oba si nic nevysloužili, nepočítáme-li přízviska, jimiž „normální“ Pražáci častovali PhDr. Čecha: „Doktor medař“ nebo „Sračkový doktor“.
Beze stop zmizeli provazník Elixír, hradčanský žebrák Sula mula župan, číšník Rajnvajn neboli Čistý víno, prodavač po hospodách Ferda Štěstí, punčochář Pepé Čuču, předobraz oblíbené postavičky ze Švejka Venca Vyskoč?
Tři postavy však výrazně přesahují statut figurek: Robert Guttmann, Jakub Hron Metánovský a Franta Sauer.
Robert Guttmann byl posvěcený malíř-naivista. Příliš však dával najevo výjimečnost: vlasy si nechal dorůst až na ramena a v klopě černého sametového kabátu měl vždy zastrčenu obří kytici. Tak vzniklo úsloví: „Ty máš kytku jako Guttmann!“
Celý život střádal obrazy pro jubilejní výstavu, kterou hodlal uspořádat na oslavu šedesátin. Vyšly na rok 1940 a to už na slavení nebylo pomyšlení - 16. října 1941 byl z Prahy deportován (Transport A) a 14. března 1942 zemřel vysílením v lodžském ghettu.
Jakub Hron byl celoživotní badatel, jeho touha zbádat svět byla neuhasitelná. Studoval a nedostudoval dvě fakulty - lékařskou a právnickou. Profesoři měli rozum a raději ho odstavili od praxe.
Rozhodl se spočítat průměrnou výšku českého bláta. Měřil ji na různých místech Čech a pak stanovil průměr, ovšem z důvodů praktických: aby si mohl u ševce objednat na míru vysoké podrážky!
Aby si na noc zajistil stálou teplotu vzduchu, upevnil postel na kladku a vytahoval ji ke stropu.
Pustil se do češtiny a obohatil ji o nesčetné novotvary: čujabán (estetik), libomudrun (filozof), robava (práce), bažák (žák), souchňapák (koncipista), hbitkolo (bicykl), hra s kulatinou po zelenici běhající (kulečník); na pokoji nenechal ani chemické prvky: sluník (helium), ďasík (kobalt)...
Zasáhl i do historie Vikárky. Dejme slovo Václavu Cibulovi:
„Na zdi jídelny v pražské Vikárce byla dlouho tabulka s tajemným nápisem: LAZUTO GEST. Lámali si s ním hlavu četní filologové, ale výklad staročesky znějícího nápisu byl prostý: roku 1923 sem tabulku dal připevnit kroužek veselých přátel, kteří se na Vikárce scházeli už od svých medických let. Kroužek se jmenoval Lazuto, podle Hronova vynálezu: byl to lehký přenosný žebřík o jedné tyči s malým sedátkem na konci. Hron doporučoval nosit lazuto na procházky; chce-li se člověk oddat přemýšlení, může přistavit žebřík ke kterémukoli stromu, vylézt do koruny a tam nerušeně hloubat.
Nuže, kamarádi z Vikárky si kdysi pozvali i Hrona, který se právě tehdy zapisoval na medicínu. Každé sezení zahajovali od té doby heslem Lazuto a příkazem k přípitku Ex; protože však úřední řečí přítomných byla nejen latina, ale i staročeština, proměnilo se latinské ex ve staročeské gest. Jedno takové lazuto, studenty vyrobené, bylo dlouho ve Vikárce v majetku hostinské paní Riedlové.
Když se Jakub Hron loučil s medicínou, uspořádal na Vikárce pro své kolegy - součtury večeři na rozloučenou, jež měla pět chodů: 1. vývar z říznicemi, 2. hovadina s omokem, 3. kokrhec výmiška se zádělou pečarů, 4. jablečné svinstvo a na závěr černec čili černá káva.“
Hron byl bavič non plus ultra. Karel Čapek o něm napsal: „Kudy prošel, zanechal v lidské paměti bizarní a ostrou stopu nesčetných anekdot.“
Jistě, můžeme se smát, ale také se zamyslet nad jeho krédem z knihy Přítaž i odpud hvězd:
„Zjevný jest vidinát, ale tajné jsou jeho cesty.“
Franta Sauer alias Franta Habán ze Žižkova, věrný přítel Jaroslava Haška, se proslavil inscenací bitvy na Vítkově v r. 1920. Sauer s Haškem na tento happening připadli v Říhově kavárně v Harantově ulici na Žižkově. Nápad se rozrostl do neuvěřitelných rozměrů - i na dnešní dobu to byl monstrpodnik! Záštity se ujal dokonce ministr Klofáč, mecenáši se jen hrnuli. Husity hráli legionáři, křižáky osazenstvo žižkovské kapslovny. Inscenace přitáhla na Vítkov zástupy diváků z Prahy i venkova. Bitva se vydařila - nakonec se do ní zapojili i diváci. A výsledek? Na vstupném utrženo: 12 000 korun. Škody: 300 000 korun, z 200 vojenských koní jich 20 muselo být utraceno, zničeny divadelní kostýmy i zbroj, rozbité vozy. Bitva skončila u soudu.
Následující celebrity se mezi pražské figurky dostaly jako Pilát do Kréda. Ale to už jsme se dostali k postavám s velkým P.
Když přijel Thomas Alva Edison přes Francii, Švýcarsko, alpské země a Budapešť do Prahy, nevěděl, kde je, domníval se, že dorazil do Polska. Jiní světaznalci si dodnes pletou Prahu s Bělehradem.
Když do Prahy přijel Albert Einstein, věděl od první chvíle, do čeho jde.
V r. 1910 se totiž na pražské německé univerzitě uvolnilo místo profesora fyziky. Tříčlenná komise na doporučení předních evropských fyziků (včetně Maxe Plancka) doporučila vídeňskému ministerstvu kultu právě mladého a ne příliš známého Einsteina, která přednášel v Curychu. Einstein musel ve Vídni vyplnit dotazník. Do rubriky „náboženství“ vepsal „mojžíšské“ - kdyby byl bez vyznání, nesměl by zastávat žádné místo v rakouské státní službě. Rakousky vyslanec v Bernu si musel na kandidáta vyžádat kádrový posudek: „Těší se té nejlepší pověsti, zvláště v Bernu a není o něm známo nic závadného.“ Takže se čekalo už jen na císařův podpis, který František Josef na jmenovací list co nejmilostivěji přičinil 6. ledna 1911. Univerzitní kvestor přírůstek zapsal do katalogu jako „Ecksteina“.
Einsteinovi se nastěhovali do třípokojového bytu na Smíchově v Třebízského ulici čp. 1219 (dnes Lesnická ulice č. 7).
Profesor fyziky se automaticky stal i ředitelem Ústavu pro teoretickou fyziku. Einstein zde v září 1911 mimo jiné nechal zavést elektrické vedení, což přišlo na 1825 korun.
Přednášel studentům ve Viničné ulici č. 9 (5 hodin týdně) a také pro veřejnost (poprvé ve středu 24. května 1911) - pro vzdělávací spolek Lotos. Do deníku si zapsal nepříliš lichotivé hodnocení: „Přednášky pravidelně navštěvoval jen jeden posluchač a několik jen zpola schopných žen.“
Ať tak či onak, hlavní je, že právě v Praze Einstein poprvé zformuloval převratnou obecnou teorii relativity.
V Praze se mu líbilo („Praha je čarokrásná, tak nádherná, že by sama zasluhovala delšího pobytu“). Zasáhla však jeho žena Mileva („Nikdy se v Praze dobře necítila“) a tak se v r. 1912 Einsteinovi vrátili do Curychu. Aby nedošlo k nedorozumění, Einstein napsal dopis, v němž vysvětluje odchod lepší zdravotní polohou Curychu a odmítá klepy, jako by z Prahy odjížděl kvůli rozporům náboženským nebo nacionálním, a zveřejnil ho 5. srpna 1912 v Prager Tagblattu.
Ačkoli se tedy Praha mohla pochlubit, že v jejích zdech působil jeden z největších fyziků 20. století, neznamená to ještě, že každý z Pražanů pochopil teorii relativity. Pravda ovšem je, že se tato teorie stala předmětem zábavných diskusí, zejména ve společnosti dam, kterým se spíš než brilantní rovnice zalíbila badatelova obdivuhodná kštice (a dodejme, že nejen v Praze, ale také třeba v USA).
Ale našli se u nás i tací, kteří ji od základu zpochybňovali. Jedním z nich byl Konstantin Selucký, jenž v r. 1933 vydal brožuru „Dobytí Vesmíru aneb Logické úvahy o absolutním pohybu země, o jeho důsledcích a jiných věcech“. Jako správný suchozemský mudrc v ní vyvrací Einsteinovy teorie podivným učením o přílivech a odlivech.
Selucký se odvážil i na Mars, a to zcela konkrétně, se zlatou českou fantazií, ba fantasem.
„A teď se podívejte na mapu planety Mars. Vidíte ty nálevkovité tvary zátok, které podporují vznik vysokého přílivu? Chápete nyní, proč jsou tam ty kanály? Pohleďte na Syrtis Major, Syrtis Minor, na všecky ty Sinusy, Lacusy a kanály vše spojující. Jak jsme proti nim ubozí, maličtí se svým Suezem a Panamou (a korytem Rokytky a kaňonem Botiče, pozn. ks)! Ovšem, oni jsou zajisté starší, jejich země je bezpochyby skoro úplná rovina, oni dávno již mají rozřešeno to, nač my dosud ani nepomyslili a co nás dosud čeká.
Všimněme si té okolnosti, která dodnes všem pozorovatelům ušla: Všecky tyto nálevkovité zátoky leží ve směru: sever - jih, ani jeden neleží ve směru: východ - západ. Proč? Protože by byl zbytečný, přílivová vlna by do něho nevnikla.
Počítá se, že je na Marsu na 200 kanálů, nehledě k tomu, že většina z nich jsou dvojité, a přes 60 uzlů jejich, na způsob velikých jezer, reservoirů, některé mají tvar trojúhelníků, což umožňuje opět vznik vyšší přílivové vlny. Naši hvězdáři už dávno zjistili, že útvary na Marsu mění časem svoji podobu.
Téměř celý povrch Marta je protkán sítí tzv. kanálů, vedených různými směry a od jednoho pólu k druhému. Při pohledu na jejich spleť maně se ptáme, k čemu by mohly sloužiti? Mnoho kanálů leží blízko sebe, zdá se nám, že by tam stačil jeden, kdyby měl sloužiti zavodňování. Jelikož však už víme, co je to absolutní pohyb a jaké jsou jeho důsledky, připadneme na novou podivnou myšlenku, že voda v kanálech ležících nebo jen málo uchýlených od směru absolutního pohybu, bude se v nich vlivem zrychleného nebo zpožděného pohybu povrchu planety pohybovati svou setrvačností a pod bočním tlakem břehu, bude v průplavu prouditi, a to značnou rychlostí. Proudící voda pohání turbiny, vyrábí elektřinu, dodává energii, pracuje za lidi, kteří pak mají více času, aby mohli přemýšleti o dalších problémech. Jak může malá síla způsobiti rychlý pohyb, poznáme z tohoto pokusu: Vložme skleněnou nebo kovovou, hladkou kuličku do širokého hrnce, ke kraji, a pohybujme hrncem, zachovávajíce jeho polohu k okolí, zpočátku pomalu velkými kruhy, a čím dál tím více pohyb zrychlujme a kruhy zmenšujme. Docílíme tím neobyčejně velké rychlosti. Podobně Marťané docilují velké rychlosti proudění vod v kanálech, vedených vhodným směrem.“
Svůj popis marťanského Dněprostroje pak zakončuje rezolutní větou:
„Končím: Příliv a odliv moří je nejvelkolepějším důkazem o absolutním pohybu země, který z kořene vyvrací všecky theorie relativity.“
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 399 Kč
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |