"Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle"
   (První list Janův, 4,12)

   Čtenáři díla Grahama Greena si možná vzpomenou na román Monsignore Quijote (1982, česky 1995). Jeho dva protagonisté se vydají na cestu Španělskem připomínající dobrodružné putování Cervantesova dona Quijota. Jedním je katolický kněz otec Quijote, který upadl do nemilosti u biskupa, druhým komunistický starosta Zancas, řečený Sancho, kterého volby právě připravily o starostenský post. Nechybí ani Rosinanta, což v tomto případě není vyhublý kůň Rocinante, ale auto, které by jen stěží prošlo technickou kontrolou. Otec Quijote a Sancho vedou cestou spor dvou velkých světových názorů - nabízí se říci dvou náboženství - křesťanství a komunismu. V diskusi si nezůstávají nic dlužni a jako rovnocenní partneři se častují nemilosrdnými argumenty. Nad celou jejich dobrodružnou anabází se však klene laskavost, přátelství, tolerance, smysl pro humor i pro vzájemnou pomoc a zejména láska jako výsledné poselství překonávající i smrt.
   Mnozí si možná položí otázku, proč připomínat po létech toto dílo a činit tak v době, kdy stavět komunismus a křesťanství vedle sebe a nikoli proti sobě se jeví jako nepatřičné a odporující vládnoucímu způsobu myšlení. Jenže právě ta nepatřičnost může vyvolávat schopnost tvořivé představivosti a prolamování bariér vytvářených dobovými ideologickými stereotypy. Greenův román byl a ve své trvale aktuální hodnotě je skvostnou ukázkou této schopnosti. Jako by byl nejen volnou interpretací původního donquijotského tématu, ale současně literárním dozvukem dialogu otevřeného v šedesátých letech minulého století a přerušeného politickými událostmi po roce 1968 - dialogu marxismu a křesťanství.
   Dialog šedesátých let byl jedinečným pokusem o vzájemné porozumění lidí dvou velkých světových názorů. Jeho cílem nebylo vyvracet pravdy druhé strany a své vlastní vnucovat a usilovat o pravdu vítěznou, ale vzájemným pochopením, hledáním společného jmenovatele dospívat k postoji vyššího řádu, ke společné odpovědnosti za perspektivu člověka a světa. Roger Garaudy, jeden z předních propagátorů dialogu, tehdy v šedesátých letech napsal v knize Perspektivy člověka o proudech moderní francouzské filozofie, že se snaží "na základě kritického rozboru existencialismu, katolického myšlení a marxismu ukázat možné sbližování ve společném úsilí o postižení totálního člověka".
   Ve stati Křesťansko-marxistický dialog a rok 1968 v revue Dialog č. 4 z r. 1994 charakterizoval její autor Marcel Zachoval myšlenku někdejší mezinárodní konference o dialogu: "Marxisté došli k poznání, že člověk nemůže být definován pouze svými dějinami a svou společenskou provázaností, a křesťané, že není možno chápat spasení jenom jako osobní záležitost, ale je třeba chápat lásku v její sociální dimenzi a náboženství jako princip společenské kritiky.Velmi silně zaznělo přesvědčení, že křesťané a marxisté jsou společně povolání k vybudování spravedlivější a lidštější společnosti.Jde tu o to, vytvořit svět, v němž by byla univerzální láska k bližnímu podepřena společenskou strukturou."
   Historie komunismu jako ideje začala více než dva tisíce let před marxismem. Již Platón v díle Republika zapověděl vládnoucí vrstvě soukromé vlastnictví, což je nepochybně dodnes noční můrou mnohých politiků. První křesťané byli také prvními komunisty. Pod bezprostředním vlivem Ježíšova učení a tváří v tvář tvrdé římské moci pěstovali láskyplné vztahy na bázi společného vlastnictví a nesobecké vzájemnosti. Evangelista Lukáš podává o tomto raném křesťanském komunismu následující svědectví: "Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem". (Skutky apoštolů , 2, 44-46). V této podobě by asi nemohlo fungovat moderní hospodářství. Jenže biblická svědectví nejsou učebnicí ekonomiky, ale jsou o nadčasových hodnotách, které modernímu a zejména postmodernímu životu redukovanému na tvrdý ekonomismus a bezcitný individualistický egoismus citelně chybí.
   Nabízí se otázka, na dnešní dobu jistě kacířská, proč by se nemohl kruh mezi komunistickým - resp. marxistickým - a křesťanským myšlením opět uzavřít do komplementární symbiózy, tedy vzájemně se doplňujícího soužití se společně sdílenou odpovědností za svět. Čím se vlastně od sebe liší křesťanská láska k bližnímu a marxistická vize překonání stavu odcizení a rozvoje člověka člověkem (svobodný rozvoj každého jako podmínka svobodného rozvoje všech)? Není to zajisté jedno a totéž. První je věcí křesťanské etiky a spontánního, univerzálního zacílení k bližnímu, druhé pak především záležitostí společenského systému. Je zde však zcela zřetelně patrný společný jmenovatel: tím je člověk jako cíl a nikoli jako prostředek k uspokojení druhého, nesobecká bezprostřednost mezilidských vztahů a eschatologický rozměr myšlenky dávající jí hlubší smysl v podobě naděje a perspektivy a činící i z komunismu náboženství svého druhu. Co však brání dialogu a vzájemně se doplňujícímu soužití marxismu a křesťanství ? Asi způsob myšlení založený na stereotypech produkovaných a mediálně šířených ideologií oddělující od sebe v zájmu moci to, co by mohlo být společně sdíleno. Svobodné myšlení by se takovému soužití nebránilo.
   Bylo by jistě naivní nebrat v úvahu vliv negativních historických zkušeností na vzájemné vztahy komunistické a křesťanské myšlenky. Nelze jen tak z dějin vymazat zločiny, excesy a násilí, dogmatická a tmářská tažení proti rozumu a svědomí jednou ve jménu Boha v rozporu se smyslem Ježíšova poselství, podruhé totéž ve jménu komunismu, marxismu a socialismu, rovněž v rozporu se smyslem původní myšlenky. Rozdíl je v tom - a v tom je také handicap marxismu a komunismu - že zatímco temná tvář inkvizice je zasunuta hluboko v dějinách a oheň spalující kacíře a čarodějnice už dnes nikoho tak dalece nepálí, rány po perzekuci "kacířů" komunistického hnutí se ještě ani zdaleka nezacelily, nemluvě o tom, že antikomunismus do nich s velkým potěšením pravidelně přilévá náležité dávky žíraviny.
   Staré naplaveniny odpadních látek historie jsou již rozpuštěné, zatímco u relativně čerstvých bude probíhající rozpouštění ještě nějaký čas trvat. Jeho završení ovšem předpokládá zbavit komunistickou myšlenku partajního nánosu 20. století umožňujícího spojovat ji účelově s totalitním režimem. Tak, jak se liší Ježíšovo poselství lásky, odpuštění a spasení od inkvizičního šíření strachu, mučení a upalování lidí, liší se podstatně i komunismus a tvůrčí, kritický marxismus jako ušlechtilá vize naplnění lidskosti od "komunismu" a "marxismu" Gulagů, Jáchymovů a normalizací. Je také načase začít vnímat Marxův odmítavý postoj k náboženství jako k opiu lidu se shovívavostí k možnostem myšlení a vědy 19. století - konec konců s tím tvořivý a metodologický přínos marxismu nestojí ani nepadá. Dnes už ale působí jiná opia v pravém i přeneseném slova smyslu.
   Nabídka dialogu marxismu a křesťanství otevírala v šedesátých letech možnosti nových, nedozírných světonázorových prostorů a byla bezesporu jednou z nejvýznamnějších myšlenek dvacátého století. Její potlačení v důsledku vstupu sovětských tanků "do diskuse" osmašedesátého roku představovalo v tomto směru jednu z největších promarněných šancí. Místo dialogu následoval tzv. ideologický třídní boj dvou světů a nakonec pád jednoho z nich a triumf druhého pohřbil dialog vahou myšlení vítězného. Zatímco v dialogu se z teze a antiteze rodí pravdy či postoje vyššího řádu, bez dialogu se obecná proklamace "pravda vítězí" mění v praxi na "vítěznou pravdu". Jenže tak, jak po potlačení pražského jara nebyl tím vítězným myšlením marxismus, ale jen jeho ideologický odvar, po pádu totalitního režimu to není křesťanství, ale tvrdá kapitalistická realita odnášející si palmu vítězství. Mnohé nasvědčuje tomu, že působení neviditelné ruky trhu je ve svých důsledcích účinnějším nástrojem antikrista než komunistický ateismus.
   Když bylo z titulu revoluční moci rozhodnuto o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, vyvolávalo to v mnohých lidech dojem, že po letech totality nadchází nová éra lidskosti. Problémy nastaly v realizaci. Kdo očekával otevřenou náruč lásky k bližnímu, milování tohoto typu si moc neužil. Lze namítnout, že nikdo nemůže svoji neschopnost či neochotu milovat bližního svého jako sebe samého svádět na poměry, neboť by tím popíral samotný smysl křesťanské a nejen křesťanské etiky, pokud ovšem ten smysl nepopírají právě panující poměry. Čím jsou tvrdší, tím více by měly být kompenzovány láskou. Kdyby to tak fungovalo, měli bychom se v současných podmínkách milovat na potkání, tedy ve smyslu agapé, spontánní lásky k bližnímu. Jenže to tak nefunguje.
   Na otázku proč to nefunguje najdeme odpověď v knize Zygmunta Baumana Tekutá modernita o vývoji postmoderní společnosti. Bauman mj. konstatuje s odvoláním na další autory, že bylo třeba "ponechat mnoha vazbám představujícím základ lidské vzájemnosti a společné odpovědnosti výhradně peněžní smysl". Hovoří o mizení a oslabování, rozpadu a rozkladu lidských svazků, komunit a partnerství a v této souvislosti píše: "Povážlivé ekonomické a sociální podmínky učí muže a ženy, někdy velmi tvrdým způsobem, aby svět vnímali jako kontejner plný předmětů na jedno použití.včetně druhých lidských bytostí. Závazky typu dokud nás smrt nerozdělí se mění na kontrakty typu dokud uspokojení trvá".
   Je tedy evidentní, že pod balastem revoluční politické rétoriky se odehrálo objektivně a osudově cosi zcela jiného a závažnějšího: vstup mezilidských vztahů a tedy i lásky do nerovné soutěže s egoismem. To neznamená, že by se o lásce nemluvilo, že by se nepěstovala charita, že by se žebrák nedočkal almužny a bezdomovec polévky o Vánocích, a že by se nedostalo humanitární pomoci obětem "humanitárního" či "preventivního" bombardování jakožto forem vedení postmoderní války. Jenže v průběhu transformace, privatizace, kapitalizace, individualizace, flexibilizace, deregulace, globalizace, atd., atd. a v "úspěšně" se vyvíjející bitvě o existenci se jaksi vytratil bližní jako takový a mnozí bližní se stali vzdálenými, byť od sebe v existenční tlačenici stáli jediný metr. Pro mnohého budovatele tržní společnosti se láska zredukovala na technologii sexu o přestávce mezi vyřizováním závazků a pohledávek. Nevadí, alespoň víme, kudy cesta k pravdě a lásce nevede. A to je dostatečný důvod, aby bylo znova nastoleno téma zvané Dialog.
   Dnes se s oblibou za dialog vydává mediální dohadování politiků snažících dosáhnout alespoň kompromisu potřebného k dalším měsícům vládnutí. Jenže v dialogu jde o něco jiného. Nedávno zesnulý prof. Milan Machovec, filozof, teolog a propagátor dialogu marxismu a křesťanství, napsal v knize Smysl lidského života: "Dialogem rozumíme víc, než pouhou diskusi, výměnu názorů. Dialogem rozumíme nejvyšší formu vzájemné lidské komunikace, při které se ve vzájemném styku dvou či více lidí z obou stran vědomě usiluje o takovéto celkové rozevření člověka člověku. Jen dialog mi dá opravdu druha, přítele, ne vedle mne, ale se mnou. Opravdový dialog je - píše dále Milan Machovec - vedle inspirativní práce nejnáročnějším požadavkem humanismu, je cílem i nástrojem humanismu zároveň". Lze dodat, že vést dialog je v pravém slova smyslu uměním svého druhu.
   Na první pohled je patrné, že něco tak ušlechtilého není na pořadu dne. Vše závisí na tom, zda a kdy bude mít jednadvacáté století svá osvobozující "šedesátá léta" a zejména, jak by na rozdíl od těch minulých tentokrát dopadla. Propast mezi potřebou dialogu a možností jej uskutečňovat se však stále zvětšuje. V globalizovaném světě už jde nejen o dialog marxismu a křesťanství, ale také kultur, světových náboženství a civilizací tváří v tvář rizikům jejich střetu, vyvolávaným globálními ekonomickými a politickými interesy. Měnit svět znamená umět vést dialog, ve kterém se usiluje nikoli o pravdy a postoje vítězné, ale o dosažení společně sdílené odpovědnosti a vzájemnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]