TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Sešity
Mám ve zvyku,
jak nás to kdysi učili,
psát v sešitech až od druhého listu.
Na první že přijde titul, nadpis, určení.
Zkrátka něco zásadního a lepšího.
Těch volných prázdných vynechaných stránek!
Ze zásady drží jenom svorky
a lepší je jen čistý úmysl.
Jedna a půl položky ze seznamu Noe
Protože jsi už dříve
zamířil k jinému břehu
a já tu ještě musím něco dodělat,
můžeš vzít s sebou dva mravenečky,
aby ti připomínali mou píli?
A ještě holubici.
Se zprávou, že jsi dobře dorazil,
mi bude stačit jedna.
Každé ráno
Večer jsme nalili čistého vína.
Nejsme si, lásko, souzeni.
Nenudím se tu, je to dřina
vymývat zrána kalich po kalichu,
když k tomu mám jen trochu vláhy,
když rosa příliš rychle
splývá se zemí.
Filtr
Musím se naučit
už jenom jednu věc.
Naplno žít své jiné dny,
kterým se nikdo nediví,
pískem všech minut, hodin, let
drhnout a cídit nános vět
a nechat jej pak klesnut ke dnu
a nabrat už jen čistou vodu
až přijdeš ke mně žíznivý.
Pohled zevnitř
Psát krátké řádky místo dospávání.
Soukávat ze dna truhly po noci.
Kde nechal tesař malinkatou škvíru?
Jen se tou dírkou občas přesvědčit,
že se mnou pořád nejsi.
Z té velké lásky
a v tom dlouhém míru.
Malíčky
Podívej, jen takhle dám malíček.
Ukaž, já taky.
A už jsou v sobě.
Nic je neoddělí.
Kladka je nezvedne,
páka nevypáčí,
po nakloněné rovině
se sklouzneme až dolů
a tam je prostě narovnáme, ne?
Bajka
Na vysoké skále seděl kůň a pták.
Pták zařval:
Neváhej a skoč první!
Kůň skočil,
nejedl, nepil, třetí den pošel
a neviděl,
že pták si to rozmyslel a uletěl.
Proměny
Včera jsem byla ve všech skupenstvích.
V pramínku vody
jsem vklouzla do tvého šálku,
osladila se krystalkem
ze tvé nepaměti,
jednou jsem byla tou kostkou ledu,
která zchladila tvůj žár,
naposled párou nad hrnkem,
vábivější než netknuté ouško.
To bylo včera.
Teď chrastím v piksle
jako vysušená směs,
připravená k instantnímu použití.
Dáš si to kafe ještě dnes?
Ohniště
Co na mě skočilo
za jiskry z tvých slov?
Co jejich popel,
kam se propálil?
Tak pojď!
To není výzva k tanci.
Jenom se vznesem
věčně stejně dlouze
nad žhavou drtí
doutnajících chvil.
Inspirace
Nemám nic měnit,
jen prý psát,
psát z toho trápení.
Vždyť já si klidně
urvu celou ruku,
když ji skála jinak nepustí.
Nenechám si ale sekat prsty
jeden po druhém
jen pro tu inspiraci.
Ztráta na mostě
Když jsem šla přes řeku Svratku,
zahlédla jsem z mostku jeden verš.
(Byl to tenhle:
Pěna se lísá k hladké tváři jezu.)
Nikde jsem neviděla jeho dvojče
(že se po té bílé pěně svezu),
je to smutné, ale pod jezem je hloubka.
Ostatní veršíci, ti zdatní braši,
nabrali směr regulovaným korytem
bez potuchy o konečné v Nových Mlýnech.
Když jsem šla zpátky,
bylo to delší rameno pořád tak mokré,
a moje trasa k němu kolmá,
účelná a samozřejmě suchá.
Vícehlas
Děti si hrají
na své osnově,
děvčata se rozestoupí
do altu i do sopránu,
práce je v basu,
tvrdí pevnou měnou muziku.
Jen se mi nedaří
souběžné linky mužských hlasů.
Proč je tak těžké,
skoro nemožné
napsat k tenorovému partu
zvlášť noty pro baryton?
Svádění
Svádím tě od rána.
Pro tebe se chystám,
češu i prádlo vybírám,
oblékám se i obouvám.
Svádím tě.
Rychlým rytmem kroků,
tepáním patek,
souhrou boků,
šátkem, punčoškou, střevícem.
Jenom jsem tě už neviděla
raz, dva, tři, čtyři měsíce.
Život není kyjevský internát,
říkávali mi oba manželé.
Samozřejmě ne hned.
Až potom, co viděli,
že nadevše mám jen pár pravidel.
Sežeň si každý den něco k jídlu,
ale připrav je rychle,
protože kuchyňka není tvé království.
Vycházej se sousedy,
ale nenech je šlapat po umytých dlaždicích.
Hubení obtížného hmyzu nemá smysl,
pokud se neúčastní všichni.
A hlavně:
Někdo pořád přichází a odchází.
Nenech se roznést v cizích zavazadlech.
Rodičům
Uvedli mě na cestu.
Zelenalo se jaro,
všechno bylo nové,
i ten gramofon,
tři elpíčka k němu,
dodneška je mám.
Mohla jsem jít a
kdykoliv odpočívat,
kdekoliv se ohlížet,
odkudkoliv se vracet.
Můžu se těšit
z trávy, kterou neuvidí,
z hudby, kterou neuslyší,
z cesty, kterou nepůjdou?
Ano,
a z odpočinku černočerné desky,
z jehly, jež se ohlíží z bílého středu,
nakonec i z jara,
kam se vrátíme.
Po pauze v Mělníku
Měsíc šel po osnově z elektrických drátů
z vlídného áčka
k vysokému cé,
které nevyzpívám.
Já tedy ne.
Tolik technická poznámka.
Jinak se už ladí,
tak co tu máme dál?
Ten bílý úplněk,
stejné barvy víno,
mísí se tu v sudech,
hudba věků se dny,
vody v soutoku.
Všechno je, zdá se,
jako když měl přijít refrén,
který jsme zpívali spolu.
Vůně dřeva, vzduchu,
připravený déšť
v jednom kole tančí,
hořkosladký akord
vítá zpět tvůj tón.
Chvějivé ticho,
zadržený dech,
prsty s pamětí po vlasech
nad struny pevnějších,
hebčích než tady tahle tráva.
A ještě kroky.
V každém z nich tvůj tep,
střídání nedočkavých nástupů,
zrychlených taktů
s vláčným tempem mezihry.
Tak to je asi všechno.
Dost málo k symfonii
a hodně pro můj mlčenlivý part.
DUŠAN SPÁČIL
Ptačí lidé
Kluk:
Co je to za druh?
Matka:
Asi lelek,
dobře ho poznáš po peří,
a je dost plachý...
Kluk:
...aby se nelek,
až mu dám
pod nos večeři!?
Matka:
Neboj se,
ten i poděkuje!
Otec:
Drž si ho radši od sebe!
peří má hnědé,
vody se bojí,
a prý dřív býval v StB!
Kluk:
Jo taky u nás u popelnic,
jsem tuhle trefil na lelka!
Čepička černá, modrý střevíc,
a s ním samička,
šedivá, tichá, nevelká.
Matka:
Páreček lelků?
To je omyl,
to se mi nějak divné zdá,
To vypadá spíš na hrabavé,
co nemají co do hnízda.
Kluk :
A lelek ten se neusadí?
Otec:
Leda na hlavním na peron!
Všude jen zobou, všude kálí,
ještě to tak, ty trumbero!
Kluk:
Třeba by taky chtěli hnízdit!
Otec:
Slyšíš to matko? To, co říká?!
To je plod té tvé výchovy!
Laskavě příště drž mladýho při zdi,
kdo to kdy slyšel – nechat lelky hnízdit,
ať příště radší kouká jinam,
na skřivany a na sovy!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)