Regionální vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí vyslalo na knižní trh publikaci pod názvem K POČÁTKŮM ČESKÉHO KOČOVNÉHO DIVADLA s podtitulem Hynek a Pavlína Vicenovi. Napsal ji bývalý učitel zabývající se historií Jiří Frýzek z Rychnova nad Kněžnou, má 160 stran, je doplněna dobovými portréty, kopiemi dopisů a divadelních plakátů. A je třeba připomenout, že vyšla za finanční podpory města Ústí nad Orlicí, jak už se dnes stává běžným jevem, protože granty umělecké svazy poskytují jen výjimečně - z části nemají z čeho brát, protože samy živoří, z části proto, že příspěvek převážně dostane pouze ten, kdo má nejblíže ke žlabu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o knížku místního významu, ale při samotném čtení zjistíme, že autor text pojímá velkoryse. V úvodu, jenž je pochopitelně nutný, abychom se snadněji vžili do atmosféry doby, jsme stručně, ale fundovaně uvedeni do situace, která panovala před rokem 1848 a krátce poté, kdy české divadlo prakticky neexistovalo. Postupně zákonitě pochopíme, že vlastně dějiny českého divadla netvoří pouze dějiny naší první scény, jak je často (neúmyslně?) prezentováno, ale že značný a nepochybně nezanedbatelný podíl měla mimopražská divadelní střediska, ochotnictvo a kočující společnosti herecké. Ten, kdo se seznámí s fakty, kterými je kniha naplněna (s podporou písemného svědectví účastníků), zákonitě musí dojít k závěru, že bez kočujících divadel by rozhodně nebylo tak brzkého a mohutného rozvoje českého divadla, a že právě venkov popularizoval české divadelní umění, získával nové diváky a vychovával herce.
Už v roce 1849 se Josef Alois Prokop (organizátor projektu putovního divadla, uvědomělý a vzdělaný český vlastenec, přítel Josefa Kajetána Tyla) obrací k české veřejnosti o morální podporu a hmotné přispění.
V listopadu 1849 se v Chrudimi koná premiéra společnosti. Následují Litomyšl, Polička, Vysoké Mýto, Kutná Hora, Čáslav, Humpolec, Pelhřimov, Jindřichův Hradec, Vodňany, České Budějovice, Písek, Strakonice a Klatovy.
Jeden z nich o těch dobách napsal: My herci jsme jako karavana v poušti. Čas od času některý z nás klesne, ale karavana putuje dál...
Hynek a Pavlína Vicenovi (pocházející z rodin soukeníků v Ústí nad Orlicí) si byli vědomi, že svého velkého ideálu životního je možné dosáhnout jen vytrvalou prací a takřka celoživotním odříkáním. Stáli u kolébky českého kočovného divadla. Z pouhého nadšení a vnitřního zápalu se vydali na dráhu hereckou, aby po vzoru Josefa Kajetána Tyla mohli uměním probouzet ideály lidské, jak napsal do svých zápisků sám Vicena.
Prostřednictvím jejich životních osudů autor vypráví o době, která předcházela založení českých divadel. Vicenovi určitě nepatřili mezi herce umělecky významné, ale jistě užitečné. Vždyť z jejich okolí například vyšel J. Mošna, který se v roce 1864 stal členem Prozatímního divadla a v roce 1881 přešel do souboru činohry Národního divadla.
Spolu s Vicenovými se v závěru června 1853 zúčastníme v Hradci Králové zahájení činnosti počeštěné společnosti Němce Zölnera a setkáváme se s J. K.Tylem jako režisérem i hercem. Putovali po středních, východních i jižních Čechách, v některých městech působili i dvě tři sezóny. Bez zajímavosti jistě není, že Tyl si naposled zahrál ve Strakonickém dudákovi v Plzni a následující den skonal.
Knihu doporučuji všem, kdo mají rádi divadlo, ale i čtenářům, kteří si chtějí rozšířit obzor o dějinách našeho národa.
Autor: Milan Dušek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)