Jako vzduch aneb Přirovnání čili Případ přílohy a jedné úspěšné Privatizace
1
Literatura je dnes pro mnoho lidí vzduch.
Vysedávači před obrazovkou, gambleři, workholikové, davy ze stadionů a hal, kde do hluboké noci počátku třetího tisíciletí duní decibely a předvádějí se umělé hvězdy showbyznysu, pachtící se podnikatelé a nad tím vším a v tom všem velekněží globálního trhu i jejich prostinké ovečky, oddaně věřící ve spasitelskou misi trhu, - z těch už dnes nikdo literaturu vůbec nepotřebuje.
Anebo si to aspoň myslí, když náhodou taky myslí.
Veleúspěšného muže, jemuž projektoval postmodernizaci interiéru jeho drahocenné funkcionalistické vily, zeptal se můj kamarád architekt (když už probrali umístění vší audiovizuální techniky, vířivých van i rozměrného baru), kdeže si ten muž představuje knihovnu a s kolika svazky se má počítat.
Dostalo se mu užaslého pohledu. Knihovnu? Dnes? Nač? Neslyšel jste o internetu?
Představa, že aspoň ti, co míří na grandiózní technopárty i ligová a nadligová klání nikoli v sedle silných harleyů, ale vlakem, čtou si cestou nějakou knížku, může vzbudit jen útrpný úšklebek. Jsou onačejší prostředky, jak se posilnit, aby jeden pak plně vychutnal mystérium, ve srovnání s nímž bledne a šedne vše, co tu bylo dosud.
Ve vědomostních soutěžích téměř nikomu nečiní potíž názvy zábavních pořadů a jména herců, kteří dabují slavné kolegy z filmů stejně kýčovitých jako tak velice nákladných, že je každý, kdo chce být v obraze, rozhodně musí vidět, ale i maturanti dost nedávní si bez uzardění pletou Šrámka s Březinou.
S literaturou se děje, co se kdysi dávno v minulém století dělo s operou, aspoň podle povzdechu Jindřicha Vodáka: Opera je skoro zcela mimo kulturní vzduch.
Literatura je pro mnoho našich současníků vzduch, ačkoli bez ní by nebylo mnohé z toho, co tak rádi konzumují. Nevidí ji, tak jako nevidí vzduch, jejž dýchají, v němž a díky jemuž také žijí.
Ale už Jan Neruda Dalekozorný se ptal: Jak může humor rozkvétat, když vzduchu nemá?
2
Praví se, že každé přirovnání kulhá. Není to pravda, tak jako neplatí většina podobných generalizací, jimiž se kupodivu rádi ohánějí ti, kdož věří na už definitivní konce druhých, na svá domněle ještě definitivnější a úplná (jen si řekněme to slovo: totální) vítězství a na věčné pravdy jednou provždy zjevené.
Přirovnání literatury ke vzduchu naopak velice mnoho napovídá.
Literatura se podobá vzduchu už svým složením: tak jako je vzduch směsí pětiny životodárného kyslíku a čtyř pětin dusíku zdánlivě nepotřebného, ani ji netvoří jenom životodárné objevné hodnoty; ty jsou v ní v každé epoše, v každé národním kultuře, též v každé generaci a u většiny autorů, dokonce často i v jednotlivých dílech pravidelně smíchány s tím, co je zdánlivě zcela neužitečné, nenové, někdy dokonce banální, ale co umožňuje optimální a poměrně snadno stravitelný přísun, přijetí a využití hodnot.
Literatura se podobá vzduchu svou všudypřítomností. Podobně jako všude na zemi vzduch je literatura v umění, kultuře, vzdělanosti i společnosti ve všem a za vším, co se často pak předvádí mnohem nápadněji, úspěšněji, barevněji a zářivěji než ona sama. Než se může rozjet složitý stroj divadelní, filmové, televizní techniky, musí tu být scénář, tedy specifický, opěrný a pracovní žánr literatury, z hlediska finálních uměn i pauměn stejně pouze pomocný jako nezbytný; nakonec často dobře ztajený v oslňující výsledné podívané a v ohlušujícím hukotu, proudícím z tlampačů. Scénář se formuluje a také přinejmenším v bodech sepisuje (ať už se to pak přiznává, ať naopak popírá), než jsou rozpoutávány politické zápasy, než je odstartována kterákoli reklamní kampaň.
Literatura je často přípravná tvůrčí fáze neliterárních oborů. Ale to není nic ani nového, ani zvláštního. Jen se na to zapomíná.
Než mohly vyběhnout tančící labutě na prkna představující jezero, museli pánové Belgičev a Gelcer napsat libreto. Než se mohl rozeznět baryton Lazebníka sevillského, byla už několik desítek let veselohra Pierra Augustina Beaumarchaise a podle ní Cesarem Sterbinim sepsán slovní podklad Rossiniho opery. A než Penzijní ústav zadal dvojici mladých architektů projekt a realizaci svého sídla nad Wilsonovým nádražím v Praze, architekti Josef Havlíček a Karel Honzík se po celá léta usilovali prosadit a mnoho času věnovali psaní průvodních důvodových zpráv ke svými návrhům; ty důvodové zprávy byly ovšem také literatura svého druhu, a to nejen snad věcná, odborná, ale zároveň próza psychologicky nutně působivá, s velmi konkrétním účelem odstranit překážky, tj. vyřadit konkurenci, rozptýlit pochybnosti, zdolat nedůvěru - i ujasnit si koncepci. Vyjádřit písemně své záměry, napsal později v knize Ze života avantgardy Honzík, znamenalo uvědomit si a odůvodnit si každou část návrhu, každý tvar. Svými důvodovými zprávami a statěmi si Havlíček a Honzík budovali duchovní základnu své stavby.
Neboť, jak už věděl a ve své Estetice napsal o poezii - a platí to o literatuře hodné toho jména vůbec - Georg Wilhelm Friedrich Hegel, poezie (řečeno slovy Patočkova překladu) může ve svém živlu rozvinout totalitu ducha, a proto je zároveň všeobecným uměním, které náleží rovnou měrou všem uměleckým formám a chybí pouze tam, kde duch, nemaje dosud jasno o svém nejvyšším obsahu, dovede si uvědomovat své vlastní tuchy toliko ve formě a podobě toho, co je vůči němu jiné a vnější.
3
Ani utápění literatury v bujarém defilé uměn (a také neuměn), nasvícených tisíci svíček a vysazených na prkna znamenající svět, ani systematické kořistění z pokladnice světové i domácí slovesnosti, ani prakticky vžité zapomínání na literární fázi geneze neslovesných děl a na slovesný podíl na konečné podobě díla, obzvlášť tam, kde často koketním a fintivým sestrám Popelky literatury nejde než o marnivé producírování, to vše nezačalo až s vítězným tažením audiovizuálních masmédií.
Každý i dnes ví, že Fidelio je opera Beethovenova, Jakobín opera Dvořákova, ale kolik lidí už v časech předtelevizních a předfilmových si zapamatovalo z divadelního programu, že libreto Fidelia napsal původně podle předlohy Jeana Nicolase Bouillyho J. Sonnleithner, pak text přepracoval Friedrich Treitschke a do češtiny přeložil Pavel Eisner, a abychom zůstali doma, že text Jakobína je dílem Marie Červinkové-Riegrové?
V té - často velmi diskrétní službě literatury ostatním druhů umění - není nic ponižujícího a urážlivého. Navíc mnoho vrcholných např. hudebních děl vzniklo na bázi a jakoby navzdory ubohému slovesnému podkladu. Heine napsal o Robertu ďáblovi, že je to jedna z těch krásných her, / miluje se v ní, líbá, / hudbu k ní napsal Meyerbeer / na mizerný text Scriba. Inspirovat kupodivu může a skutečně také inspiruje k vrcholné tvorbě někdy i literatura neomluvitelně nevalné úrovně. Viz mnohé texty, jimiž se inspirovali nejen četní hudební skladatelé, ale koneckonců ke svým vrcholným hrám i Shakespeare.
To vše se dávno dobře ví, dokonce existuje víc než teoretická hypotéza, že např. pro zhudebnění nebo pro divadelní ztvárnění jsou básnicky nepříliš zdařilé, ale čímsi přece jen zajímavé texty vhodnější a svůdnější než díla sama už výsostně dokonalá; už nepotřebující žádného dotvoření, žádného dodatečného tvůrčího posvěcení.
Co je však nové, literaturu ponižující a vůči ní urážlivé a pro budoucnost umění a kultury hlavně nebezpečně hloupé, to je tržní škrcení nejen literární tvorby, ale už samých jejích podmínek. Jestliže byrokratická deformace socialismu utiskovala autory a díla, v nichž - ať už právem, ať zveličujícíma očima strachu - spatřovala nepřátele, a to ne svých praktik, ale hned socialismu a budoucnosti, jestliže se bála všeho, čemu nerozuměla, restaurace kapitalismu, očarovaná stále gradujícími rychlostmi na svých informačních dálnicích, má sklon dívat se na tisíciletími nashromážděný fond poznání a zkušenosti lidstva, jimž je světová literatura, jednak jako na zastaralou už a trapně naivní veteš, názorově nemožnou, jako na víceméně nebezpečné utopie sociální rovnosti a spravedlnosti, jednak jako na beztrestně a bezplatně tunelovatelný obrovský sklad různě zábavných příběhů, do nekonečna obměňovatelných, třeba úplně absurdně a stále znovu aktualizovatelných, hlavně však po libosti seriálově rozmělňovatelných na kaši pro tak zpovykané konzumenty, že je jim už zatěžko samostatně žvýkat, a libující si v bavičském předžvýkání. Nedávno se o tom v Obrysu-Kmeni psalo. Bavič Satinský hodil posluchačům českého rozhlasu jako anekdotu zápletku Feldekovy hry Teta na zjedenie. Aniž se obtěžoval říci, odkud tu historku vzal a předžvýkal.
4
Bude to jednou - a jistě už brzy - objevný objemný svazek, který ukáže a dokáže zcela konkrétně a jmenovitě, jak si zábavní průmysl, zvláště televizní, žije a tyje ze soustavného a v podstatě barbarského plundrování bohatství velkých literárních příběhů a charakterů, které jsou ovšem přistřihovány podle (ne)vkusu a zálib předpokládaného konzumentstva a ovšemže také sterilizovány, tedy zbavovány všeho, čím by mohly vážně ohrozit obraz, ideály a iluze stále dokonalejšího a pohodlnějšího konzumního ráje.
Situace, které vedly velké literární postavy k přemítání, úzkostem, hledání a trápení a často až k tragickým koncům, řeší ovšem dynamičtí sympaťáci s kolty stále zavěšenými proklatě nízko po svém: ostrou střelbou, a co střelbou, přímo palbou na vše, co se vymyká normám konzumního světa, palbou nejraději z hlavní téměř dělových, nošených na rameni atletických těl, denně tužených v klimatizovaných posilovnách. Dojemné i drastické dramatické sekvence nekonečných seriálů jsou do postmoderní módy navlečené, do nejnovějších modelů aut a helikoptér, vil s bazény a do pohádkových věží velkého byznysu a bank i na vzorně stříhané trávníky večírků vražené historky, ve velkém exploatované z velké literatury tak nepřeberné a nechráněné už autorskými právy - že je už přece zbytečné, aby nedej bože na účet daňových poplatníků vznikala ještě a byla dotována nějaká nová literatura; kdo po nějaké nové touží, ať si ji napíše, vydá, zaplatí a čte sám, ale ať to nepovažuje za nic než za dokonale soukromou záležitost.
Vzorné zprivatizování nové slovesné tvorby (asi u nás nejúspěšněji realizovaná privatizace vůbec), a tím její degradace na záležitost pro pár přátel, na artefakt bez reálné možnosti zapůsobit na širší veřejnost, která je dokonale ovládnutou doménou masmédií, funguje tisíckrát spolehlivěji a též efektivněji než jakákoli carská, c. k. a na ně pošetile navazující cenzura. Zahnána do soukromí, jímž často jsou ty proslulé, oficiálně opovrhované králíkárny, nemůže se zprivatizovaná literatura zmoci na nic než na to, co Vančura nazýval králičími ctnostmi. To je ovšem třeba zamaskovat, a tak čím řízenější je výchova mas k tomu, aby poslouchala masmédia a poslušně kupovala, co ji reklama podstrčí, a aby se řídila pokyny, jak se nevázat a odvázat, tím "odvážněji" a nezřízeněji si musí vést prostitutky a prostituti v různých Peříčcích; jak jinak než takto dokázat, že o žádné ctnosti v té téměř absolutní svobodě králičího páření nejde?
Neviditelné, leč mocné ruce trhu strhávají šatstvo a prádlo z těla krasavic a vazbičů ovšemže proto, aby odvedly naši pozornost od toho, jak děsně nás oškubávají.
5
Deníky otevřeně oddané tržním ideálům buď nemají vůbec kulturní, natož literární rubriku a nahrazují ji stránkami Ze společnosti (rozuměj Z lepší společnosti, ve které se ví, co se sluší a patří, a které se ve svých lepších dobách, v letech šedesátých, krásně posmíval Josef Škvorecký), anebo ji zaplňují drby a klepy o známých osobnostech kulturní scény, jimiž rozumějí hlavně hvězdy zábavního průmyslu a pár dost ohleděných a tedy velmi zasloužilých exhibicionistů z různých uměleckých oborů.
Tisk, který se vydává za spíš kritický ne snad k trhu vůbec (to by si nedovolil, to by už hraničilo se sebevražedným šílenstvím a zavánělo by to říší zla), ale k jeho příliš arogantní a bezostyšné nadvládě, opatrně vyhrazuje literatuře nostalgickou a zaručeně neškodnou přílohu. Případ přílohy je příznačný. Literární periodika se směšně malým nákladem a i proto pro mnoho čtenářů drahá jsou dokladem trapného nezájmu tržní společnosti o literaturu; ten se markantně projevil, když čilé nakladatelství Petrov nabídlo dnešním zbohatlíkům splendidní revui Neon, maximálně vycházející vstříc jejich předpokládanému literárnímu "vkusu". Ani je nenapadlo si něco takového předplatit.
Širší veřejnosti zbývá příloha k novinám. Literatura jako příloha. Jak výmluvné.
6
Pro mnoho lidí je literatura vzduch, který je, jak známo, neviditelný, dokud je čistý, dokud není znečištěn smogem nebo barevně jedovatými dýmy místní chemičky. Ani literaturu nevnímají, pokud není zviditelněna krvavými skvrnami, pokud se jí neujmou žvaniví banánoví baviči nebo se nezazelená čackými činy "ekologů", kteří se přivazují ke stromům napadeným kůrovcem, ale jaksi jim, dětem země v rukou trhu a českým matkám věru dynamických mladých podnikatelů a manažerů, nějak vůbec nevadí, že na nesmyslné hory doly papírových reklam padají celé lesy.
Přece nemohou jít jako nějací pošetilí V + W proti větru; přece nemohou sáhnout na jeden z pilířů tržní moci, nemohou jít po hrdle reklamě, která je přímo příkladnou esencí dobového vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí a zároveň i posvátnou šílenou krávou společnosti, ve které dosáhlo svého vrcholu jediné umění: umění velké nenápadné manipulace lidí. Reklama může vše, ať to stojí lesy třeba celé Vysočiny. Aby téměř už neomezené, absolutní panství příliš nebilo do očí, občas se jí ovšem s velkým humbukem něco zakáže, například nějaký ten billboard.
Literatura hyne na fatální nedostatek peněz, které - po zkušenostech s její ne příliš spolehlivou poslušností a s nabídkou mnohonásobně převyšující poptávku - téměř nikdo do ní nemá zájem investovat. Zato reklama je zlatý důl a živí své kreativce (!), z nichž mnozí jsou spíš kreténi s vyvinutým čichem a smyslem pro konzumentské chutě, téměř stejně štědře jako mediální manipulátory, tedy daleko líp než učitele, lékaře a jiné chudáky, kteří pořád ještě jaksi ne a ne zapadnout do systému, jímž vládne marketing.
7
Pro mnoho lidí je literatura vzduch, a protože u benzinových pump byl odjakživa vzduch zdarma, jak to už svým názvem dosvědčuje román Sinclaira Lewise z roku 1919 i u nás několikrát vydaný, je jim jasné, že literatura je něco na způsob toho, co je volně k dispozici pro každého, kdo kupuje opojně voňavé galony benzinu. Na tom nic nemění nehorázné ceny knih, které jsou tak drahé proto, aby vzácný tvor, jakým je na rozdíl od autora nakladatel, mohl být z něčeho elegantně živ a šacen, zatímco na rozdíl od něho autor patrně může žít ze vzduchu, jediného základního živlu, který je zatím zdarma.
Těžko říci, co je dražší, zda země při stále vyšší ceně pozemků, nebo oheň, když palivo stojí stále víc, anebo drahá dobrá voda drze nastáčená do lahví přímo z vodovodu (viz zprávu na první straně Lidových novin ze 4/5 2001), ale jistě je jen otázka času, kdy bude řádně zdaněn a prodáván i dobrý vzduch, takže jako něco ponechaného zdarma (ne ovšem pro čtenáře, ale pro výdělek podnikavých nakladatelů) zůstane snad už brzy jenom literatura. Ačkoli se podobá vzduchu i svou stále ještě plně neuvědomovanou a nedoceněnou nepostradatelností a není nahraditelná ničím. Jako se lidský organismus při nedostatku vzduchu dusí a brzy rychle umírá, dusí se a hynou umění, kultura a s nimi také sama pospolitost, nedostává-li se jí vše prostupující účasti literatury.
Podle svatého Martina element vzduch je smyslový symbol neviditelného života, všeobecný hybatel a očišťovatel. A jakže to řekl Victor Hugo? Bytost je zvířete a lesa směsice. / Však Vzduch chce Duchem být - a člověk zjeví se. Francouzština užívá úsloví volný jako vzduch (ve smyslu našeho volný jako pták). Takže je víc než srozumitelné, v jakém smyslu je pro tolik lidí dnes literatura cosi jako vzduch. Nejenže ji domněle nepotřebují, ale ani ji nechtějí, protože vše významné jim říká reklama a hotový názor vkusně balený jim až do domu diskrétně dodávají média. Kdo žije bezelstnou ryzí vírou v systém, jemuž dominuje bezduchý bezohledný trh, kdo chodí o nedělích do hypermarketů jako kdysi na mši a miluje baviče, nutně se literatury musí bát: že zruší jeho kruhy, neboť i velekýče typu filmového Titaniku stavějí ve snaze o jistou hodnověrnost na zkušenosti do světové literatury nesmazatelně vepsané, na zkušenosti, že v takzvaných vyšších kruzích se lidskost nosí jen v podobě almužny - a když jsou poblíž kamery.
Za těchto okolností nelze očekávat, že by pro literaturu hnula prstem jakákoli vláda přisahající na rozhodující úlohu trhu. Řezala by si větev, na níž sedí. Ale čas, kdy se vzduch zaneřáděný smetím reklamy a mediálních polopravd vyčistí, nemůže být už daleko. Literatuře nikdo nepomůže, než ona sama; při ustavení obce lidí nepodlehlých konzumu může, ba musí sehrát dokonce rozhodující úlohu. Jde o společné dílo autorů a čtenářů.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)