Určitě jsem si ničím nezasloužil štěstí, jakého se kritikovi dostává jen párkrát za život; štěstí bezmála od začátku sledovat krok za krokem a rok za rokem, jak se nablízku vynořivší talent hledá, nalézá, tříbí, zraje v tvůrce, jaký si někdy třeba až po mnoha letech získá obecný respekt nebo dokonce také srdce těch, k nimž se obrací. Poprvé mě takové štěstí potkalo jako terciána na gymnáziu v Kyjově, kde započalo pak celoživotní jiskřivé přátelství s Jiřím Veselským, podruhé za studií na filozofii v Olomouci, kde si mě navždy získal tehdy prévertovský básník Miroslav Kubíček, potřetí dvacet let na to zas v Olomouci a zároveň v Ostravě, kde pozornosti porotce soutěží Literární mládí severní Moravy a Generace nemohly ujít verše tehdy dvacetiletého univerzitního posluchače etopedie a výtvarné výchovy Jaromíra Šlosara. Když se pak ten mladý muž, narozený 8. srpna 1953 ve Václavovicích (maturoval v bezručovském Frýdku-Místku), navrátil do svého kraje a působil jako vychovatel a pak ředitel Dětského domova v Ostravici (tam za války na pile pracoval co „totálně nasazený“ mladý Josef Kainar), snad rok co rok přicházel s novými verši do ostravské soutěže Generace a s potěšením jsem konstatoval, že po nezvalovsku na sobě prodělává ve zkratce „dějiny poezie vůbec“: že se od asfaltérů a jiných všednodenních motivů obyčejné namáhavé černé práce (příznačných pro poezii Května padesátých let) právě díky svému mnohaletému žití s dětmi toužícími po vlídném slově a pohlazení pozvolna prodírá ke své hlubině bezpečnosti, ke své krajině, ke své „chráněné krajinné oblasti na lýtku obra Smrku“.
To už cituju z prací oceněných v soutěži Generace 1982, báseň pojatou do slavnostního tisku toho ročníku a pak znovu tištěnou jako součást cyklu Z dětského domova, jímž se Jaromír Šlosar podílel na Zeleném peří (Mladá fronta, Praha 1987) a jímž vstoupil mezi knižně publikující básníky. Téhož roku jako Zelené peří vyšly některé básně inspirované poznáním z dětského domova také díky Leopoldu Čadovi jako bibliofilský tisk V chráněném území (Klub bibliofilů Vítkovice, Ostrava, s ilustracemi Josefa Velčovského). Do Zeleného peří a do bibliofilie se dostal jen přísný výběr básnické sklizně autorových vychovatelských let. Myslím, že by se Šlosar k ní ještě jednou vrátit a uspořádat celou sbírku básní, jimž neublížil čas: z Generace 1978 např. zařadit Obtížnou práci, z Generace 1980 Polední koncert, Dvanáctého listopadu nasněžilo, Trochu smutnou pohádku, z Generace 1983 Návštěvníkům, Příliš drahé dary, Jak ráček poustevníček, Návštěvu Pavlíkovy maminky, z Generace 1983 Dlouhé čekání, Nikdo nepíše nebo Předvánoční, která končí verši: „To je hra bez výhry / hra na tělo / když jehličí ve městech voní / a blízko blizoučko / je den stínání kaprů.“
Jak snad jasně napovídá citovaný závěr Předvánoční, jímavost básní z dětského domova není sentimentální a byla výsledkem už vyspělé básnické práce, navazující s místy hořkou ironií na českou národní klasiku, ale i na hravost a jiné výboje poezie avantgardní. Tímto způsobem Šlosar mohl jistě dodnes těžit z nedoberné studnice dětského domova-nedomova ve zdravé krásné přírodě, a přece roku 1984 se vydal do práce v ostravském rozhlase. Jak napsal v básni, s níž (a jinými podobnými) šel do Generace 1988:
„Vyměnil jsem křik sojky / za uřvanou ulici / vzácný vemeník a vstavač / za betonovou zahradu / a horské slunce / za městské slunce / Vyměnil jsem deset kroků do práce / za hodinu a půl jízdy vlakem / dětské čiřikání / za přestřelku psacích strojů / (dodneška jsem z toho zimomřivý) / Vyměnil jsem 3000 Kč za 2600 / a klidné manželství za manželství neklidné / atd atd / Mnozí se divili jako vy / pár chválilo mou odvahu / Neříkal jsem si / život je změna / a změna je život (…).“
A co si tedy říkal? Proč to všecko milé, krásné a zdánlivě idylické vyměnil za nevýhodné, nedobré, nebezpečné?
Odpověď naznačil Šlosar už deset let předtím básní Ubývání (vyšla v Literárním měsíčníku 1978) o tom, jak „vynesené slunce z nás upíjí“, když stoupáme „k vyčesanému nebi / Nad pilami dřevorubců / kde stromy umírají nahlas“. Od péče v jakžtakž chráněné oblasti dětských domovů musel Šlosar zřejmě jít dál, nechránit už jen malé lidské bytosti, ale i prostředí pro ně a pro člověka. Už ne pouze plodně žít v chráněném území, ale chráněné území rozšiřovat a pomoci vytvářet; přetvářet všecko území v chráněné.
A to je úhrnný smysl jeho práce v rozhlase (1984-1998 s dvouletou přestávkou na žurnalistiku jako svobodné povolání a návrat k speciální pedagogice), kde nakonec po tři roky řídil ostravskou literární redakci, i jeho práce v ostravském studiu České televize, kde pracuje od roku 1998 jako redaktor a dramaturg. Nejsem vůbec pravidelný rozhlasový posluchač a televizní divák, ale po dvě desetiletí slýchám o Šlosarových Lovech beze zbraní a Lovech slovy v rozhlase a o jeho „venkovských“ a „přírodních“ cyklech v televizi jen chválu jako o tom nejlepším, co se u nás vysílalo a vysílá. Pár jeho pořadů jsem ovšem slyšel nebo i viděl: všem dominovalo Šlosarovo úsilí zachránit z životního prostředí, co se navzdory valící se dravé tsunami tržní „civilizace“ zachránit ještě dá.
Trochu je mi líto, že pro soustředění na práci v médiích, která jsou s to zmoci víc než literatura (snad proto si je básník zvolil), přichází Šlosar básník (básník i v próze, ve vyprávění) snad zkrátka. Na knižním kontě má kromě účasti na Zeleném peří a kromě bibliofilie, která není ani ve všech vědeckých knihovnách s právem povinného výtisku, dále jen Setonův průvodce Beskydami (Athos, Ostrava 2000), splendidní Střípky Moravy a Slezska (Repronis, Ostrava 2007, s fotografiemi Františka Řezníčka) a Cestu jako marijánku (Repronis Ostrava 2008, ilustrace Petra Exnera, doslov Karla Vůjtka), o níž jsem už zde v Obrysu-Kmeni referoval jako o knize umění se zastavit a vidět, co jiní nevidí a vidět často ani nechtějí. Šlosarův text ve Střípkách z Moravy a Slezska zabírá sotva dvacetinu místa, při povrchním pohledu může čtenáři připadat co pouhý doplněk záplavy oslňujících barevných snímků nádherné krajiny, sídel a staveb, ale kdo se začte, užasne: teprve těmi malými texty (pádnosti naučil Šlosara vypravěče Šlosar básník) nabývá pastva pro oči hlubšího dosahu, často až mrazení v páteři. Básník vlastně nepřichází vůbec zkrátka; naopak, učí umění se zastavit, uvidět, zažít.
Jak víme ze Šlosarových vyznání, ze Vzpomínek na Zeleného Jaromíra (Obrys-Kmen 2006/39), z Cesty jako marijánky (2008) a už z jedné básně v Generaci 1988, prvním guru mladého básníka se stal Jaromír Tomeček; díky němu rozvinul svůj mimořádný smysl pro stále ohroženější přírodu. Druhým byl kupodivu zase prozaik (a esejista) Jaroslav Sekera, autor Daru slova; ze všech porotců Generace právě on porozuměl nejlépe Šlosarovu slovesnému talentu. A třetího Mistra si našel v Janu Drozdovi, novelistovi-baladikovi mimo Slezsko známém snad jen urputností, s jakou dokazoval, že Vladimír Vašek nebyl jediným autorem Slezských písní. Drozdova odvaha oponovat prakticky celé české literární historii, ztotožňující Bezruče beze zbytku s poštovním úředníkem Vaškem, zfascinovala Jaromíra Šlosara do té míry, že pro ostravskou televizi připravil provokativní pořad Petr Bezruč bez záruky (2001), který se pak stal východiskem stejnojmenné bibliofilie s podtitulem na okraj jednoho televizního dokumentu (Oftis, Ostrava 2003). I když nemám na rozdíl od Jaromíra Šlosara za to, že Bezruč je autorem anonymní básnické protiněmecké skladby z roku 1943, dochované u Bohumila Pavloka v Řepištích, jsem Jaromírovi vděčný za tvrdošíjnost, s níž snáší doklady pro možnost, že jejím autorem (podle mého soudu stopa vede spíše k Františku Nechvátalovi) přece jen je Bezruč: za prvé tím mobilizuje čtenářskou veřejnost k fenoménu Bezruč, a za druhé tím Šlosar prozrazuje cosi podstatného o sobě. Vypovídá, že v něm, vždycky mírném, rozvážném, laskavém, ke všemu tvorstvu i vegetaci pozorném pozorovateli přírody a lidí je utajený vzpurný romantik, sázející až hazardérsky na možnost „a co kdyby přece jen“? Šlosar, ač se to na první pohled zdá absurdní, je dvojí. Toho prvního sám dokonale charakterizoval ve svém, Dopise Jaromíru Tomečkovi (z Generace 1988):
„Vážený příteli / dne desátého ledna / jsem narazil na stopy rysa / v katastru obce Ostravice / v místech kde ježatý Smrček / ohýbá svůj hřbet / jak masožravý dinosaurus / Mé srdce nedočkavý brakýř / vyvádělo po celém těle / Taková radost / Týden poté na Košárce / rys strhl laň / a jak bývá u ostrovidů zvykem / nejdřív se nalokal teplé krve / pak zkonzumoval kýtu / pětikilovou porci nejlepšího masa / Fajnšmekr / Přesto mám o něj strach / aby se někomu nezlíbil / jak šílenému filatelistovi / Modrý Mauritius.“
Šlosarův alter ego, druhé já je v Střípkách Moravy a Slezska např. ve vyprávěnce Mezi Prašivou a Kotařem. V ní nepochybně témuž pozornému zimnímu turistovi s větrovkou zataženou až pod bradu protne náhle bílou stužku stezky „možná padesát kroků“ před ním nějaké poměrně velké šedé zvíře a pak „v krytu smrkových četyn“ zůstane stát. „Konečně vlk, o kterém se tolik mluví, zaradoval jsem se. Zvíře se chvilku nehýbalo, ale potom se proti němu, přikrčenému, opatrně rozběhlo. „Musíš vstát, musíš být větší než on, projelo mi hlavou (…). Když jsem se pohnul, zvíře vybočilo ze své dráhy, a to jsem je poznal. Beran?! Obyčejný kus skopového. Hrdina se ze mne nestane. – Ale co tu, proboha, dělá?! Vždyť nejbližší chalupy jsou na Morávce a v Komorní Lhotce zhruba čtyři kilometry pod hřebenem. Že by byl ze stáda rozehnaného psy nebo vlky? „Beranovi je tu sněhu po kolena. A najednou mi přišlo zvířete líto a začal jsem na ně potichu volat (…) Špinavý beránek se zastavil, ale prohlížel si mne nedůvěřivě (…). Pohodil hlavou, a když jsem k němu vykročil v naději, že zůstane, odběhl do hlubin porostu. Zbytek cesty jsem přemítal o tom zvláštním předvánočním setkání a bůhvíproč se mi do mysli stále vkrádala věta o beránkovi, který na sebe vzal hříchy celého světa.“
Šlosar nepolepšitelný romantik a Šlosar neúprosný realista se stále střídají, vyměňují si role, vzájemně se napomínají, korigují: „Nic nám tady neschází,“ resumuje Slohová práce z dětského domova „v chráněném území“, ale hned následuje jakoby drobná korektura: „Téměř nic nám tady neschází.“ Právě v celoživotní pozornosti pro to téměř je Šlosarova síla a v ní je i odpověď na otázku, proč je štěstí znát Šlosara: číst ho, naslouchat mu a pečovat s ním o tento svět, vlastně jeden velký domov dětinského lidstva.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)