Ano, i to by se dalo úvodem říct o povolebním vývoji v naší zemi. Bylo toho hodně řečeno, psáno, filozofováno, bylo rozčilování, konstatování, nesouhlasení ale také přikyvování, přitakávání. Bylo zkrátka všechno. Co člověk, to názor. Co hlava, to mudrování. Český národ přemýšlel tak urputně a tak dokonale, že se nevyhnul karambolu. S moudrostí na rtech a s heslem - změna je život - se odehrálo to, co je nám všem dnes dobře známo. A tak jsme zase jednou přepřahali. Ne že by to nebylo zapotřebí. Vždyť ti cválající, klusající a někteří i téměř už ploužící se koně vlastně běželi ze své podstaty. To není omluva na jejich adresu. To je konstatování, že valící se kolo dějin na přelomu tisíciletí se sice rozběhlo, ale dá se už nyní s jistotou říct, že směrem do slepé uličky, na dávno vyjetou kolej, do vydrolených a vyschlých brázd. Všechny zde uvedené trasy nikam nevedou a po pár metrech se po nich nedá dál jet.
A tak jsme opět přepřáhli. Ale jak! Do útrob, do hlav a mozků, do komplexu lidského hledání se vrylo jediné: naděje a touha po něčem pozitivnějším, lepším, snadnějším. Zkrátka naděje na lepší bytí. Jenomže „bití“ s řádným bičem z toho je. Bití našeho živobytí v přítomnosti, kterou žijeme. Jak je možné, že se národu přestalo líbit žít pod vůdcovstvím „vynikajících“ osobností tisíců klíčů, při jejichž cinkotu si již rozdělovali své vládnutí na Václaváku a na spustě náměstích našeho, tehdy ještě Československa? Jak to, že už to po jednadvaceti letech jejich vlády nefunguje? Kde je ta euforie, nadšení, vrhání se střemhlav do Evropy (ve které se nacházíme odjakživa, a jsme nota bene jejím středem).
Dostih se nepovedl, národ vsadil tudíž na nové koně. Spíše řeknu jiné, než nové: na vyběhaného hřebce s těžkými víčky a modrou krví, na vybledlého a třesoucího se šimla, který se dlouho předem třásl nedočkavostí na vedoucí pozici stáda. A ještě je tu jeden, ne sice už mladík, ale zato vysoce ambiciózní, nadšený a zároveň zdánlivě naivní, zpočátku přikyvující a hihňající se téměř všemu. Pod sedlem s dobře ukrytými trumfy závažíček pro přihození na váhu tam, kde bude jazýček politické decimálky váhat, kam se přiklonit. A secsakra toho využívá. Už získal, díky svým paličatě hlásaným výhružkám post, na který si brousili zuby jiní koně z vedoucí trojky. Copak jim asi za to slíbil, nebo jinak - čímpak pohrozil, krom toho veřejného prohlášení, že při nesplnění tohoto ultimata odstoupí z vrcholového dostihu ihned při jeho startu?
Pan prezident blahosklonně a nonšalantně svým bu, bu, bu a ty, ty, ty a jen tak dál přátelé dává najevo, že má snad konečně klidné spaní. Koníčci jsou přece ve svých stájích a řehtají. Už si ďobli i nového obroku, kvalitního sena, a což teprve ta podestýlka! A už také začínají pomalu fungovat a reagovat média na nové závodníky na startovní čáře. Zatím se jednalo o ministra dopravy a o parkování jeho vozu přímo u značky zákazu stání. Když ono shlédnout z dosažených výšin dolů je tak obtížné. Nějak se přece pan ministr od prostého lidu lišit musí, tak prozatím alespoň takhle. Plíživě a pomalu se nesmělé pořehtávání okolo žlabů bude měnit v nezřízené mlaskání. Takových už tu přece bylo, je a zase bude!
„Odložme stranická trička a vzhůru do práce,“ vyzval své koaliční kolegy na počátku svého vládnutí Petr Nečas. Nu nevím, jak se toto heslo bude dařit plnit všem z trojkoalice. Politikům přímo přikovaným názorově ke slepencům proklamovaných programů té či oné politické strany. Jedno vím zcela jistě. Že to obrovské, zatuchlé, zprofanované a vytahané triko kapitalismu hned tak tito pánové neodloží. V něm si budou rochnit tak dlouho, dokud z jeho šosů pokape božská mana kapitálu.
Začínám být alergická na současnost. Začíná mi silně vadit tupost a slepota lidí. Začínám pociťovat jakýsi symbol bezmoci, apatie a přesto je v mé mysli přítomna revolta, která mi nedovoluje mávat nad vším bílou vlajkou. Jsem alergická na laciné průpovídky reportérů, na jejich brnkání na snižující se intelekt posluchačů. Na jejich špičkování a průpovídky bez významu a často bez znalosti věci. Nevěřícně zírám na rádoby politicko-satirické pořady a šou, kde publikum nadšeně tleská legráckám utkaným z trpkých dopadů naší žité současnosti. Připadá mi to, jako kdyby lidé přijímali šlehy bičem a zároveň tleskali a řičeli smíchy, jak je to úžasné, vtipné a in. Neuvědomují si, že ta legrace vyvěrá z jejich životních strastí. Těžko se přijímá vtipkování na adresu našeho zdravotnictví, když chvilku před pořadem vám řekne známý, že v lékárně roztrhal recept a odešel bez léků. Neměl kýženou sumu na doplatek, nepočítal s tím, že bude trojnásobně vyšší než minule. Přitom léky tišící bolest nutně potřebuje. V průzkumové anketě k problematice poplatků za zdravotní péči se někteří občané zlobí, jiní naopak souhlasí. Samozřejmě každý vychází ze své pozice. Žijeme v kapitalismu a nůžky rozdílnosti životní úrovně se již hodně rozevřely.
Názorová hladina některých lidí je opravdu hodna zaznamenání. Na příklad jeden názor hlásá: ať je u nás ve státě u moci kdo chce, hlavně ať se mám dobře, na co je mi vlastenectví. Další: škoda že nezůstalo zachováno Rakousko-Uhersko. Mohli jsme dnes všichni mluvit německy a neotravovat se s češtinou a s její obtížnou gramatikou. Pěkné názory, že? Vlastenectví je pro mnohé nacionalismem, demokracii si pletou s absolutní volností a to ve všem obecně, komunisté jsou pro mnohé levicovými extrémisty, kteří tvrdě ohrožují tu křehkou demokracii u nás. Zmatení pojmů a dojmů, jako při stavbě Babylonské věže. Jenomže v tomto případě se nejedná o zmatení jazyků. Mám silné obavy, že není daleko doba, kdy levicově smýšlející člověk bude označen za teroristu. Odtud už je jen krůček k názoru a ubezpečení veřejnosti v tom, že kdo chce reptat proti stávajícímu systému a chce řešit sociální, pracovní problémy stávkou - je v podstatě terorista, jenž ohrožuje ostatní občany a jeho počínání je nutné ostře potlačit. Však už naše policejní složky tyto, zatím simulované, situace pilně nacvičují.
Jistě vám neunikla zpráva o chystaném převozu díla Alfonse Muchy Slovanská epopej z Moravského Krumlova do prostor Národní galerie v Praze. Milanu Knížákovi, dosluhujícímu šéfu NG, je to už zřejmě šumafuk. Jen by mne osobně zajímalo, kam a do jakých pomyslných suterénních či sklepních prostor by tohoto umělce období secese zařadil. Je přece dostatečně znám jeho postoj k řadě vynikajících děl našich předních malířů a sochařů a jeho často až přihroublé výrazy o dílech, jenž jsou chloubou a v pravdě pokladem naší kultury.
Okolo Slovanské epopeje bylo již hodně řečeno, především co se týká jejího umístnění. Jedná se v pravdě o mimořádné, monumentální dílo. Jen trochu podezírám NG, že si díky této expozici chce před uměleckou veřejností napravit pošramocenou reputaci a pověst, která za vládnutí M. Knížáka silně utrpěla a rovněž tím zvýšit upadající návštěvnost NG. Jen doufám, že nové vedení opět vyzdvihne tuto instituci mezi prestižní světové galerie, kam bezesporu patří.
Nemohu se ještě nezmínit o zprávě, kterou jsem zachytila v médiích. Opět je uvažováno o realizaci Kaplického Chobotnice v Praze na Letné. Na radnici se roztočily korouhvičky, zavál jiný vítr a pražští radní mění názory. Jistá dáma z VV, aspirující na post primátorky, se dala slyšet, že by se místo pro tuto stavbu našlo lehce. Zbourala by Kongresové centrum. To bude hospodaření, to budou výsledky. Nedal by se třeba Pražský hrad otočit čelem vzad, aby byl z oken jiný výhled? Změna je přece život. Jinak nápad, který se zrodil v Brně, zminimalizovat Chobotnici do rozměrů autobusové zastávky, mi už nepřipadá vůbec vtipný, ale trapný a nedůstojný s ohledem na osobnost světového formátu, kterou architekt Kaplický byl.
Když shrnu a podtrhnu uplynulé události, musím konstatovat, že se na naší politické zahrádce neurodilo pranic dobrého. Jak jsem napsala úvodem, všechno souvisí se vším. Ani s naší zahrádkou to letos není růžové. Do jahod se pustili slimáci, zakoupená semena zeleniny nevzešla (až na třetí pokus), hryzci a krtci podryli, co mohli; třešně a višně sice nádherně kvetly, ale v dešti a chladnu na nich nezůstala ani jedna třešnička, o švestkách nemluvě. Všude řádí mšice, rybíz systematicky sklízí špačci a kosi...
Jsem optimista. Příroda si jistě příští rok zase poradí a napraví si reputaci. A co my? Budeme už v letošním podzimu moudřejší a chytřejší než na jaře? Všechno přece souvisí se vším! Přeji vám všem příjemný zbytek léta. Z Vysočiny zdraví
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)